Okna do světa 4

Barcelona, nenaplněná vize podivínského génia

Přemýšlím, jak uvést toto povídání o Barceloně. Přemýšlím nad slovy, aby byla výstižná a nebyla jen množinou superlativů a málo říkajících adjektiv. Architektura je vždy obrazem své doby. Vypovídá o mnohém a člověk stojí obvykle v němém údivu nad těmito výtvory lidského ducha a umu. Je pro nás většinou anonymní a podle některých charakteristik jsme zvyklí ji zařazovat na určité místo v časové ose. Jsou ale díla, která se tomuto schématu vymykají. Vybočují z této časové osy, jsou něčím zcela výjimečná. Vypovídají ani ne tak o své době, jako o svém tvůrci. Iniciátorem není v tomto případě společenská objednávka, jako v případě skvělých církevních i světských staveb minulých tisíciletí, ale utkvělá myšlenka, vize, pronásledující člověka celý život. Být výjimečný je úděl velkých.

Měl to být obyčejný výlet. Jeden z řady. Jeden z výletů, kterých člověk absolvuje v životě plno a které vás vždy o něco obohatí. Vystoupili jsme z autobusu na náměstí Gaudího poblíž metra. Ušli jsme těch pár metrů, které nás dělily od majestátní stavby chrámu Svaté Rodiny, a z obyčejného výletu se stal rázem celoživotní zážitek. Posadili jsme se na lavičku naproti a jen se dívali. Na plánu Barcelony je to malá, šedivá podkova. A vedle tohoto piktogramu je napsáno  -  SAGRADA  FAMILIA.

Gaudího náměstí je z větší části vyplněno velkým jezerem.  Kolem něj je upravená zahrada s květinami. A uprostřed té ohromné plochy, kterou tvoří spolu s jezerem ještě náměstí Sagrada Familia za chrámem, se tyčí k nebi les bizarních věží. Dodnes nedokončený chrám, budovaný již více než 110 let, je zatím nenaplněnou vizí španělského geniálního architekta Antonia Gaudího. Gaudí, jako silně věřící člověk, budoval chrám podle křesťanské symboliky. Tři průčelí chrámu symbolizují narození Krista, jeho utrpení a smrt a zmrtvýchvstání. Hlavní, východní průčelí, symbolizující narození Krista, směruje právě na velké náměstí s jezerem. Toto průčelí nese čtyři věže, vysoké více než sto metrů, s polychromovanou mozaikou a je pokryté neobvyklými zvířecími a rostlinnými motivy. Ostatně, každé průčelí by mělo mít čtyři věže. Celkem dvanáct věží symbolizuje dvanáct apoštolů. Další čtyři věže představují čtyři evangelisty – Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Chrám by měl mít po dokončení ale věží osmnáct. Já jsem je nepočítal. Ta sedmnáctá má symbolizovat Pannu Marii a ta poslední, osmnáctá, ta nejvyšší, s velkým křížem na svém vrcholu, Ježíše Krista. Gaudí je originální. Nikoho ani nic nenapodobuje. K této stavbě by člověk marně hledal paralelu někde ve světě. Možná tu hrála trochu roli jeho náklonnost ke zdobné, maurské architektuře.

Pokouším se dostat do fotoaparátu celý chrám. Pro jeho výšku je to skoro nemožné. Obcházíme tedy náměstí až na úplně opačnou stranu za jezero, až na malé hřišťátko, kde pár penzistů koulí petanque.

„Perdone, señores."

Ani jsem nečekal, co mi řeknou a vlezl jsem jim přímo do hřiště. Tady je záběr nejlepší. Dál už nemůžeme. Za námi jsou už jen keře a plot.

Obcházíme chrám kolem dokola. Západní průčelí, zasvěcené umučení a smrti Krista, je dodnes nedokončené. Je zde hlavní vchod do chrámu, muzeum a krypta s  hrobem Gaudího. Na prohlídku chrámu však už není dost času. Ostatně, otevřená je jen malá část toho, co je už dokončeno. Tak alespoň nevelká krypta. Sem dolů vnikla v  roce 1936, na samém začátku občanské války, fanatická, zideologizovaná levicová lůza a zničila vše, co jí přišlo pod ruku. Gaudího nákresy, plány, skici, různé konstrukce, sádrové modely staveb.

Dva dny tady vše systematicky ničili. A nakonec vše zapálili. Lůza je všude stejná. A není to jen záležitost nějaké historické doby. Platí to i pro dnešní čas. Psychologie davu je nevyzpytatelná. Stačí jen malý impulz, jiskra a dav se dá do pohybu. A zničí vše, co mu přijde do cesty. A ten fanatický, republikánský dav, který toho červencového dne roku 1936 vnikl do krypty Chrámu Sagrada Familia, zneuctil dokonce i hrob architekta Gaudího. Nebyla to ale jen rozestavěná Sagrada Familia, která se tehdy stala obětí politického násilí. V celé zemi bylo zničeno na 160 kostelů a klášterů a katolíci, a zejména duchovní byli ve velkém vražděni. Ostatně, vraždění ve velkém se týkalo obou stran. Jak republikánů, kde byli dominantní silou komunisté, tak i frankistů. Žádná válka neprospívá umění. Španělskou občanskou válku nevyjímaje. Zvláště, když je toto umění podloženo tak hlubokým náboženským cítěním, jako v případě architekta Gaudího. Dnes se můžeme památce geniálního architekta, tady v kryptě, poklonit v klidu. A uvědomit si přitom, jaký odkaz nám vlastně zanechal. A nemusíme být přitom ani věřící.

Stavba chrámu je od samého začátku financována jen z příspěvků věřících a sponzorů. Proto trvá již zmíněných více než 110 let. Když byl Gaudí kritizován za pomalé tempo stavby, jen lakonicky odpověděl: "Můj klient nespěchá."

Gaudí neměl žádný centrální projekt, pouze dílčí studie originálních konstrukcí a forem. A skoro všechny Gaudího plány a výkresy byly zničeny na počátku občanské války. Současná skupina architektů, která dostavuje chrám, se však snaží držet se jeho originální myšlenky. Člověk by měl chuť jen sedět a sedět a dívat se.

Stojíme teď na kopci nad přístavem, od moře fouká vítr a přes koruny košatých palem vidíme nekonečně modré moře.  Pohled na moře nemůže nikdy zevšednět. Zvlášť ne člověku, který vyrostl na verneovkách. Skoro v každé Vernově knize bylo moře. Pravda, v těch knihách nebylo tak krásně barevné, jako je tohle před Barcelonou. Vůbec mně ale nevadilo, že moře pánů Rouxe, Benneta a Neuvillea, Vernových ilustrátorů, byly jen černobílé rytiny. Ve Vernových knihách se moře přesto vzdouvalo a bilo do boků lodí a já jsem přímo cítil jeho vůni. Pohled na moře uklidňuje. Klidně bych dál stál, tady na Mont Juïcu, na pokraji svahu a díval se přes barcelonský obchodní přístav do dáli na jemně se vlnící moře. Přiznám se ale, že bych při tom koukání raději seděl u sklínky něčeho dobrého, a spojil tak několik příjemných zážitků dohromady. Po celodenním chození po městě přece jen cítíme počínající únavu.

Mont juic je takový barcelonský Petřín. Zábavní park, pevnost, olympijský stadion, středověká vesnice, pavilon Joana Miróa, archeologické muzeum. A to není zdaleka vše. Olympijská sportoviště nás ale příliš nelákají. Dáváme přednost malé procházce po kopci. A dole, 170 metrů pod námi, je dvoumilionová Barcelona s rozlehlým přístavem.

Široký bulvár Rambla v samém srdci města pulzuje životem. Kosmopolitní dav se líně valí od padesátimetrového sloupu se sochou Kryštofa Kolumba na samém začátku až někam nahoru k divadlu. Rambla je nabita lidmi, obchody, restauracemi a zvláštní, slavnostní atmosférou. Posloucháme poslušně výklad průvodce a snažíme se neztratit. Je docela zajímavé, že tohle jeden a půl kilometru dlouhé a nesmírně zalidněné náměstí bylo ve středověku pouhou strouhou, která odváděla dešťovou vodu z města do moře.

Plaça Reial

Rozlehlé náměstí Placa Reial působí zvláštním dojmem. Na jeho podobě se podepsal tehdy ještě mladý Gaudí. Jednotný styl, arkády kolem dokola, zdobené lucerny i dlažba. Vše je dílo Gaudího. Tedy, až na ty palmy. Ty tady byly vysazeny.  Náš průvodce Gaudího tak trochu opomíjí. Pravda je, že pro někoho je on i jeho práce, rozeseté po celém Španělsku, těžko pochopitelné.

Barrio Gótico, kam jsme se dostali z Placa Reial, to je staré středověké centrum Barcelony. Kostely, kláštery, temné křivolaké uličky, kam by se člověk pomalu bál vejít, zdobná průčelí gotických domů a davy turistů mířících k impozantní neogotické fasádě nejkrásnější katalánské katedrály svaté Eulálie. Tato stavba, vedle nádherného gotického interiéru, ukrývá ještě jednu zvláštnost. Jsou to husy. Přímo uprostřed chrámu v malém ambitu s kašnou svatého Jiří štěbetá hejno třinácti živých hus, které se zde dělí o životní prostor s několika holuby. Podivná symbióza zvířete s historií má svůj původ v legendě o svaté Eulálii, které je kostel zasvěcen. To číslo třináct má znamenat věk nebohé Eulálie, která byla jako přesvědčená křesťanka za císaře Diokleciána, tak jako mnoho jiných, umučena Římany. Její pozůstatky dnes odpočívají v mramorovém sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem.

Zvláštní symbióza přírody a historie. Živé husy, chované přímo uprostřed chrámu v malém, otevřeném ambitu s jezírkem. Kdysi dávno prý husy chrám zachránily. Nyní je to turistická atrakce.

V této chvíli se jak mně, tak i mé ženě přestal líbit spěch, ve kterém probíháme Barcelonou. Aby si člověk vychutnal všechny ty nádherné detaily architektury a mohl vstřebat atmosféru místa, nemůže si město prohlížet v poklusu. A tak dáváme výpravě sbohem. Vracíme se zpátky na Ramblu. Spousta květin, komedianti, živé sochy, hudba, desítky kaváren a barů, suvenýry, ptačí trh. A taky kapsáři. Zde se žije naplno. Říká se, že Rambla nikdy nespí. Bohužel, pravdivost tohoto rčení nestihneme prověřit.

Rozlehlé náměstí Plaça de Catalunya uzavírá hlavní páteř města,  Ramblu.

Maruška s Martinem tam krmí věčně nenažrané holuby

Prošli jsme celou Ramblu a rybářskou čtvrtí se vracíme k přístavu. Špinavé a úzké ulice s oprýskanými fasádami domů, druhá tvář velkoměsta. Pár zdrogovaných postav posedává přímo na ulici a dívá se před sebe prázdnými pohledy. I to patří ke koloritu velkých měst. Nakonec jsme se všichni kupodivu sešli a nikdo se neztratil. Průvodce nám vynadal za náš výlet do přístavní čtvrti, ale byl rád, že nás tam nikdo nepodřízl ani neokradl. Je to prý pořád nebezpečná čtvrť.

Cestou zpět přemýšlím o Gaudím a jeho chrámu. Má být dostavěn někdy okolo roku 2026. Tedy ještě asi za 30 let. Pokud ovšem nevyschne sponzorský tok peněz. Ten chrám je jeden veliký symbol. Aby člověk zcela pochopil Gaudího stavby, musel by se dívat do jeho duše. Takové oči nikdo nemá. Ani já. Abych pochopil alespoň něco, budu si muset koupit pořádného průvodce. Tak nashledanou nad naplněnou vizí podivínského génia v roce 2026. Vždyť je to za pouhých třicet let.