Nečekaná odbočka

Nečekaná odbočka

Jana občas filozofuje na téma „křižovatky“. Rozebírá, kterým směrem by šel život, kdybychom se byli v některém okamžiku rozhodli jinak. Shodneme se, že v lehkomyslném mládí jsme mockrát na křižovatce učinili osudové rozhodnutí a potom, třeba nakrátko, vybraného směru litovali.

„Nemá ale cenu rozebírat, co bylo,“ říkám a ona souhlasí, dnes ničeho nelituje, to si jen tak nezávazně přemýšlela.

I já jsem před koncem toho roku dva tisíce jedenáct, kdy se mi po vydání poslední knížky a krátkém odpočinku vrátila chuť psát, stál na křižovatce. Moc jsem se nerozmýšlel, mám přece svobodu volby a přesně vím, kam teď odbočím.

Kam zítra? Pozítří? To svěřím osudu, čili s­­vému rozpoložení v dané hodině, kdy se objeví další rozcestí.

Už předem se směju, jak mě pak samotného překvapí, kam jsem si to zas namířil. Není však právě to u svobodné volby cesty přitažlivé – být na ní stále něčím překvapován?

Vydal jsem se tedy po vybrané cestě, odsýpalo to jedna radost.

Jenže za jednou zákrutou něco falešně skříplo v rozjetém soukolí a já jsem v tu ránu věděl, co se děje, už nějakou chvíli se k tomu schylovalo: schází mi aktivní spojení s přáteli na síti. Hned jsem, celý nesvůj, připouštěl myšlenku, že bych se v tomto tichém mezidobí měl s něčím novým vytasit, a měl jsem jmenovitě na mysli, co ještě nikdo nezná, co je jen pro nejbližší rodinu a sám o tom mám jen samé pochyby.

Měl bych, neměl? Je to dobrý nápad?

V takové nejistotě jsem se pak potácel pár týdnů.

Jana do mě vidí jak do vitríny. „Já ti rozumím,“ ozvala se, když už dlouho sledovala můj boj, „pomýšlíš na Horymírku, viď?“ Holka zlatá, jak by ona nepoznala, že mě láká o­třít prach z té malé knížky, kterou mi v několika exemplářích vydal před sedmi lety doslova na koleně Vláďa ve své tenkrát již doživotní klášterní kobce? „Líbit by se mohla, je ze života,“ tak jednoduše, tak směle smetla mou nejistotu. „Ale,“ pohlédla na mě zostra, „ty dobře víš, jak se na ni dívám: třetina pohádka, třetina červená knihovna podle Pilcherky a konec – horor. Nejsem sama, shodla se na tom se mnou i Janinka.“

„Já vím.“

„Uznáváš, že máme pravdu?“

„Jo, vystihly jste to.“

„I tak si troufneš?“

„Začal bych každopádně ‚pohádkou‘, je z dětství, tam se není čeho bát. No a potom, potom třeba můžu cuknout.“

„Jsem zvědavá, jak se jí venku povede.“

„Tak myslíš, že mám?“

Kývla: „Zkusit bys to mohl.“

Důkladně obrněn, připraven na neúspěch, v­yrukoval jsem tedy počátkem roku dva tisíce dvanáct se zveřejňováním své důvěrné Horymírky.

Shrnu to stručně: ­„p­­ohádce“ se mezi lidmi vedlo dobře, „červenou knihovnu“ přijali někteří s rozpaky, jiní s pochopením, „hororová“ třetina zvedla vášně, na hlavu se mi snesla sprška výtek, někdo mé jednání odsuzoval, „na to vydírání“ by nepřistoupil, „do té rodiny“ by už nevkročil, „do té strany“ nevlezl, před radnicí by to včas utnul. Věřil jsem, i souhlasil, ale ty roky byly odžity, kniha napsána, nic nešlo napravit. A pak – i kritická slova svědčila o zájmu, což byla voda na můj mlýn.

Toto jsem teď shrnul opravdu jen v kostce. Ve skutečnosti to tak hladce neprošlo. Měl jsem to předpokládat: jako vedlejší účinek mé neplánované odbočky ze zavedeného pořádku začal sedat prach na poslední díl mé „stále jedné knihy“, tento, co máte před sebou. Při čtení té ošuntělé knížky totiž, při jejím kritickém zkoumání – j­­ak mi bylo vštípeno jakousi pedantskou sudičkou – s­­e mě zmocnilo mé staré známé, stokrát prokleté prstůsvrbění. Dlouho jsem v mukách odolával, a přece najednou, přes všechnu zmobilizovanou sebekontrolu, do hotového díla – ó­ hrůzo! – zašťoural. Nevinně, skoro neznatelně, tuhle tečku místo vykřičníku, támhle dvojtečku místo tečky, tady zapomenutou čárku…, co na tom, že?

Nic to neznamenalo, dokud jsem se pevně držel směru, opakovaně se vracel a pokračoval v práci na svém posledním díle.

Nezůstalo však u maličkostí: najednou mi cosi přišlo odbyté, strašlivě nedotažené – a už jsem se neudržel a dopsal to. Nestydatě jsem se vmísil do hotového textu, jenž má být pro kopírujícího nedotknutelný, posvátný.

„Ano, má být,“ měl jsem pohotově výmluvu, „ale já nejsem jenom opisovač, jsem taky autor!“ A bylo rozhodnuto.

Vzápětí se o kousek dál ukázala potřeba uvést na pravou míru, co jsem se až dodatečně dozvěděl od starších sourozenců, i to jsem přidal – a­ už bylo zřejmé, že jde do tuhého, že něco bourám a jiné stavím. Začaly se rýsovat velké změny, nedotčenost originálu dostávala na frak.

S tímto vědomím jsem již pokračoval směleji, nebál se a šel ještě dál: tam kde se dostavilo nutkání oživit suchý děj, bez rozpaků jsem přidal dialog.

Text se rozrůstal, stránek přibývalo.

Bylo očividné, že nejde o drobné úpravy, ale pouštím se do nového díla. Věděl jsem, že při své hnidopišské posedlosti vnuknuté tou sudičkou – p­ohrávat si s každým slovem, každé posadit na pravé místo, aby nezaznělo sebemenším zaskřípěním, aby jím z mého hlediska už nebylo možno hnout bez rozsypání věty –, při svém zaujetí dovést do konce, co je rozvrtané, s­e tak brzo do původního směru za hlavní křižovatkou nevrátím.

Seděl jsem u Horymírky znovu každé ráno ve své „pracovní době“, kdy jedině se na psaní dokážu soustředit. Pracoval jsem pod časovým tlakem, s výčitkou svědomí, že můžu naplno, a tedy dobře,   d­ělat buď jedno, anebo druhé.

Na této odbočce, vyskočivší na mě za jednou zákrutou cesty, jsem se potloukal tři čtvrti roku.

Tehdy už jsem také věděl, že rozšířenou Horymírku vydám knižně a že synek Pavel jí jako každé mé knížce připraví vhodný obal. Už proto, že má k našemu rodnému domku číslo pět v Husovicích v Horymírově uličce ten nejbližší vztah: dostal ho od strýčka Vládi jako dar – u­kázalo se, že danajský – a­­ teď jej roky s obtížemi přestavuje a přizpůsobuje k bydlení na současné úrovni.

*

Páni, jak ten čas letí! Dnes je vylepšená Horymírka na světě a já se můžu ukázněně vrátit k plnění starého slibu daného Milušce a Pavlovi, k těmto obrázkům ze života naší rodiny.

Také ovšem k obrazům jiným, jak jsem slíbil sobě.

*

Zatím co jsem byl pryč, u nás se hodně změnilo. Malý človíček, pro něhož ony měsíce představovaly půl života, povyrostl, je z něho kluk jaksepatří. Ve dvou a půl letech toho ještě moc nenabreptá, teprve začíná rozvazovat. Řečník není, je však zdatný taťkův a maminčin pomocník. Od rozbřesku do mrku hledá práci a často ji překvapivě nachází tam, kde jiní ji nevidí. Všude vleze, do všeho se montuje, opravuje, na co přijde, neúnavně staví, bourá, hrabe, kope, vrtá, svařuje… Napodobuje vše, co viděl. I co vidět nemohl, jak si myslí bláhoví rodiče.

Ale taky je ještě miminko ten náš šohajek, moc rád se napije mlíčka přímo ze zdroje. Kdy si vzpomene, stoupne si či klekne před sedící maminku a domáhá se svého práva: „Míko, míko, míko…“

„Dej pokoj, Honzo, tady máš, jez,“ nastrkuje mu Miluška plnou lžičku. Ale on se odvrací a trvá na svém jako kolovrátek: „Míko, míko.“ Není před ním úniku. Zatím vždy v tažení za zdrojem toho nejlepšího, co na světě má, vítězí. Ani usnout by bez své jistoty nemohl, v noci ani ve dne.

Rád bych věděl, co bude za další rok.

*

To už můžu prozradit: milý Honzík byl od prsu s konečnou platností nemilosrdně odstaven ve věku tři a půl roku.