Hrčava 2/2

Přirozené hranice procházívají po horských hřebenech, středem řek a potoků, po mezích, podél cest, někde jen tak holou krajinou, že se až člověk diví, má-li čeho se ta linie vlastně držet.

V době dělení Československa na konci dvacátého století vyvstala při úpravě hranic potřeba umístit důležitý bod styku již ne dvou, ale tří států do nepřístupné strže. Strže ve flyšových karpatských horninách jsou velmi nejisté, vodní příval si tam dokáže zařádit, s lecčím pohnout, ledacos vyvrátit, utopit, na věky zahladit. Hraniční kámen takové důležitosti si ten úděl nezaslouží. Rozhraničovací komise nad tím podumala a­ vyřešila to elegantně: Přesně zaměřený, ale stále jen pomyslný bod trojmezí na věky zachytíme do pevného rovnoramenného trojúhelníku jako střed kružnice opsané jeho vrcholům, a ty vrcholy usadíme do míst bezpečně vzdálených od pohyblivých břehů. Tak to udělali a dnes stojí ve třech pevných bodech na území tří států trojboké jehlany vytesané z žuly, pečlivě vyleštěné, přes dva metry vysoké, jež jako atrakci rádi vyhledávají turisté. Jako dnes my. Jejich kamenné podstavce n­a památku historického česko-slovenského dělení v sobě skrývají kovové válce s dobovými novinami, dokumenty a mincemi.

Až dodatečně, i s vědomím nejistého trvání, rozhodl se nějaký odvážlivec i ten nehmotný bod na dně kaňonu zhmotnit: do betonového podkladu usadil miniaturní trojboký hranečník. Přístup je tam jen kamzíkům a jiným šplhavcům. Též našemu Pavlovi. Naštěstí právě potokem skoro netekla voda, mohl se nad kamenem rozkročit a slavně se nechat do vlastního aparátu z dřevěné lávky nad sebou dokumentárně zachytit.

Hranice mezi Polskem a Českem vede kolmo ven z té rokle, jež je společnou hranicí obou zemí se Slovenskem; odtud n­apříč pastvinou, vzhůru po cestě, která nás sem přivedla, nad milionářským sídlem se lomí doleva k Hrčavě, těsně před vsí doprava, a pak m­íří přímo k našemu čekajícímu vozidlu za humny v koutku u lesa.

Na Trojmezí si návštěvník může odpočinout pod některým ze tří vzdušných přístřešků, posedět na lavici u stolu, pod slovenským lze na otevřeném ohništi rozdělat oheň.

Hledání kešky Pavlovi moc času nezabralo. Jeho spolehlivý nebeský pomocníček ho neviditelnou sítí souřadnic navedl přesně. Musel si však vyčíhat okamžik, kdy se vyprázdní dřevěné schodiště, které tu po česko-polské hranici sestupuje k lávce přes rokli na Slovensko. Věděl už, kam rukou zašátrá, aby krabičku vylovil, jen co se kolem přestanou rojit nepovolané zraky. Nikdo nezasvěcený nesmí poklad objevit, hra by tím téměř jistě byla přerušena. Teprve když přišla ta pravá chvilka, když provoz na lávce i schodišti docela ustal, poklekl na srázný břeh a chvíli­ hmatal v šeru pod nosným trámem. Tady je! Znovu se ubezpečil, že není sledován, a plastovou krabičku se zápisníkem – s­vůj jubilejní padesátý nález – v­ytáhl.

Když jsme později všichni čtyři seděli na druhé straně rokle pod jedním ze dvou slovenských přístřešků a bavili se s upovídanou bandou rozjívených polských děcek, jež přivedly na Trojmezí ustarostěné, zamračené, a nutno říci odvážné vedoucí prázdninového tábora (n­ebo nápravného zařízení?), P­avel se zabýval svým úlovkem. Zasvítily mu oči, když zjistil, že kromě osobního rekordu v počtu nálezů je dnes i prvním nálezcem této kešky. O tu radost se hned písemně podělil s příštími úspěšnými hledači.

Nemám ve zvyku dívat se někomu přes rameno, proto jsem četl až později (a podivil se: Vida, jakou má ten kluk přezdívku!): „6.7.2012 16:30 TFTC – Horymír. Díky za novou keš. Nalezena při výletě na Hrčavu. Krásný okruh a výhledy. Jubilejní 50. keška. Poprvé první nález. Díky.“ Nainstaloval ji sem totiž kdosi s nečitelným podpisem teprve včera, pátého července, a­ jiný zápis tu ještě nebyl.

Zatímco Pavel se láskyplně zabýval keškou, foťákem, dokumentováním a naše ženy zpovídaly neposednou mládež, já jsem myslel na proměnu světa v průběhu řádky desetiletí, jejichž zákrutami a úskalími jsem měl to štěstí doputovat až k dnešku. Myslel jsem na pokrok v lidském vědění, na posun v našich myslích, na to, j­ak samozřejmě, s jakou lehkostí se pohybujeme ve světě řízeném umělými družicemi, umělými mozky, jak i my, stará odcházející generace, k tomu pokroku přistupujeme, v jeho požehnání žijeme, bez mrknutí jej přijímáme a jen se usmějeme při vzpomínce, jaké představy o mlhavé budoucnosti, té dnes prožívané, j­sme na počátku svého věku měli.

Byl čas jít.

Jak už víme, česká státní hranice s Polskem vede odtud pastvinami a lesem nejkratší trasou do míst, kde máme auto. My však půjdeme naším moravskoslezským územím po cestě doleva nedaleko slovenské hranice, jež pokračuje po proudu onou lesem zarostlou strží. Kousek dál se cesta od hranice odpoutá vzhůru doprava a obloukem nás dovede na druhý konec Hrčavy. Tak to Pavel naplánoval, tím nás zbavil starostí – a­ my ho rádi poslechneme. Teď s námi okamžitě jít nemůže, čeká, až bude vzduch čistý, až bude moci bezpečně vrátit kešku na místo pod schodištěm, kam příštího a­ všechny další hráče s nadějí povedou jejich digitální nebeští pomocníčci.

V dusném údolí, mírně se sklánějícím proti pozdně odpolednímu slunci, vládl ospalý klid.

Ani jsme se nedivili bílé koze, co s­ umlklým zvoncem na krku ležela nedaleko dřímající chaloupky v pohodlné přežvykovací poloze na vyhřátém asfaltu a vůbec jí nepřišlo hloupé, že ji musíme obcházet, ba málem překračovat. Ležatými štěrbinami pod ochablými víčky nám věnovala krátký pohrdavý pohled a dál mlela s blaženým výrazem hubou, teprve si vychutnávajíc, co do sebe na voňavé pastvě halabala naházela.

„Ta má život,“ vydechla Jana.

„Ten bych taky brala,“ poznamenala Janinka, „bezstarostně si ležet přes cestu, přežvykovat polní kvítí a – obcházejte si mě, kdo se zrovna tudyma musíte kamsi cpát.“

Kdyby se mi v tom horku taky chtělo hýbat sanicí, řekl bych jí, že ještě nedávno toužila být v příštím životě býkem, co má na starosti krávy u nás na heřmanovické stráni. Ale nechtělo se mi, tak jsem si jen pomyslel, holka, dyť ty nevíš, co chceš.

Pavel nás dohnal až kus cesty za kozou, spokojený, že se mu podařilo trojmezenskou kešku při vracení na místo utajit.

„Kozu jste viděli? Je tady,“ významně poklepal na svůj drahocenný aparát s černou krytkou přes objektiv, jejž něžně choval na prsou.

„Protože jsi náš šikovný Pavlíček. Nezapomněls,“ hladila naše babka padesátiletého chlapa po zarostlé tváři a on si to bez odmluvy blahosklonně nechal líbit, „jsi hodný, já jsem si tam na foťák ani nevzpomněla.“

Zdržím se popisování dalších detailů, nic nového bych nesdělil, vše nám splývalo s příjemnem celého svátečního dne. Minuli jsme odbočku spadající doleva k železniční stanici Čierna pri Čadci a k dráze táhnoucí se podél Čierňanky, jež svádí slovenské vody z části pravobřežního povodí do Váhu, v tom oblouku za křižovatkou začala cesta stoupat a na nás dopadlo únavné vedro, to pravé, náležející začátku července. Tady došlo k narušení pohody, když jsem si svlékl košili a, abych vedru co nejdříve unikl (tak zpozdilé mívám často představy), odpoutal jsem se od ostatních a hnal se do kopce jak o závod. Nespokojená Jana volala, že mám myslet na zdraví, a když jsem neodpovídal, naopak přidal do kroku, vyslala za mnou v rozčilení slova, která moc pěkně nezněla, něco o starých kolenech a chřadnoucím rozumu, nechci přesněji hádat, nebylo jí na tu dálku rozumět.

Vzdálenost mezi námi se zvětšovala a za chvíli, úplně zřícený, vrazil jsem do vsi, náhodou zabočil správnou uličkou doprava a tou zkratkou pádil do oázy chladného stínu v koutku u lesa.

Ó, to blaho, do půli těla se opláchnout studenou vodou z pětilitrové bandasky, co na mě čekala v koutě kufru! Moc vody jsem nevycákal, k blaženosti mi stačilo smýt z kůže pot a nechat se chladivě ovívat heboulinkým vánkem, táhnoucím z lesa. Ještě jednou jsem se opláchl, a když mi kůže znovu oschla a oblékal jsem si košili, vynořili se ti tři vzadu zpoza rohu. Chvíli tam na slunku postávali a potom přišli, klidně se bavíce, volným krokem za mnou do stínu.

„Jak vy to děláte, lidi?“ kroutil jsem hlavou: n­ebyla na nich kapička potu.

„Neženeme se jak blázni, v takovým parnu,“ rýpla si Janinka.

Moje Jana mě ani neuznala za hodna pohledu.

„Tak už se nemrač, voda a větřík mě zchladily, je mně fajn.“

„Dělej si, co chceš, jsi dospělý myslící tvor,“ pomalu, zřetelně vyslovila tu svou průpovídku a dodala: „Mně je to jedno, a tupl mi bude jedno, až to s tebou sekne.“

„Nesekne, neboj.“

„Předvádíš se a zapomínáš, kolik ti je.“ Sklonila se k otevřenému kufru a vytáhla z tašky plastovou láhev.

„Neříkej, že tě toto může osvěžit,“ ukázal jsem bradou na špinavokávově zbarvenou tekutinu.

Beze slova odšroubovala zátku, naplnila kelímek a s chutí se napila. Připomnělo mi to, jak mi jednou při mém důvěřivém pokusu zahnat žízeň kofolou vyschlo po pár doušcích v krku a jak nová žízeň, ještě silnější, nechtěla ustoupit, dokud jsem nevypil půl láhve minerálky. S Janou je to zřejmě jinak. Do růžova osvěžená teď čekala, až se mladí vzadu uvelebí, a když nasedala, zavadila o mě pohledem už ne tak břitkým, řekl bych spíše smířlivým. Už je to tady, viděl jsem. A ano, jen jsem nastartoval, dala se do nadšeného opěvání dnešních zážitků a vše bylo ve starých kolejích, směli jsme jen střídmě přizvukovat.

Popravdě víc nebylo třeba, i kdyby nás pustila ke slovu – všechno, co povídala, byla pravda.

Zvolna jsme jeli vylidněnou, rozpálenou Hrčavou a potom v zákrutách ujížděli­ vlídným stínem lesa dolů k Jablunkovskému průsmyku. Jím jsme hladce vklouzli k sousedům, projeli řadou tichých slovenských vesnic do Makova, odtud zpátky na Moravu a Velkými Karlovicemi a přes Vsetínské vrchy do Rožnova. A to už je co by kamenem dohodil k nám do vsi v horském údolí na severním úpatí Jeseníků.

Všimli jste si někdy, jak malá je ta naše moravskoslezská zem? Proto nám nikdy není zatěžko vracet se večer třeba přes půl Moravy, jestli nechceme nudně kopírovat svou ranní cestu z domu. Hlavní roli v tom asi nebude hrát jen touha poznávat – jaké poznávání, v rychlosti, přes okna auta? Myslím, že nám jde spíš o to, abychom si pořádně užili světla, co nám poskytuje dlouhý letní den, toho světla, jež se odevšad hrne do našich vjemů celých šestnáct hodin, a slunce ještě teď po západu se dlouho odráží v zrcadle atmosféry a teplými odstíny barev zpod obzoru bojuje s nastupující tmou… Pak stejně energicky po krátké noci tu tmu opět zažene o dobrou hodinu dřív, než samo vystoupí nad obzor. A my se ne a ne nabažit světla. Tolik nám ho poskytuje toto krátké období letního slunovratu! Nabíráme si ho, dokud to jde, neboť obrat k pozvolnému pádu do nadvlády noci už začal. Jen zítra, pozítří… a pak v jednom průzračném podvečeru, co přijde po řadě zamračených deštivých dnů, náhle zjistíme, že slunce je jaksi dál nalevo od známého pevného bodu na obzoru a taky níž než ve dnech nedávných v tuto hodinu… I soumrak přijde dřív a tma ho rychleji pohltí. Zřetelně pocítíme, že věčné kyvadlo sluneční pouti oblohou zahájilo již sestup k rovníku, aby za ním pozvolna vystoupalo do protější krajní polohy a naše dny zkrátilo a noci prodloužilo až na doraz. Také tam naproti, o Vánocích, pozdrží se kyvadlo časomíry jen krátce, potom zahájí návrat, za jarní rovnodennosti překoná rovník a­ na vrcholu léta nám opět nakrátko zavládne radostný čas vysokého slunce a dlouhých dní, k němuž se tak upínáme.

Vtírá se otázka, zda to sluneční kyvadlo nesledujeme s takovou úzkostlivostí jen my, pokročile dospělí. A může padnout – p­otichu, tajně – i­ otázka jiná: zda tou pravidelností nejsme od určitého věku trochu již také unaveni.

Domů jsme dojeli, když poslední drobečky světla na kraji nebe vyhasly. Ne na dlouho, brzy bude svítat, ještě trvá čas dlouhých dní, čas vysokého slunce, ještě ta chvíle nepřišla, kdy v jednom trýznivě očekávaném, přesto znovu překvapivém podvečeru na sobě pocítíme tu nesmírnou tíhu času. A za ní špetku lítosti.