Karliny kameny

Karliny kameny

Rok naší babičky se dělí na období podle úkazů a dějů v přírodě a podle narozenin jejích miláčků. Čtvero jich slaví v rozpětí tří předjarních týdnů, kdy ze zbytků sněhu u silnic vyskakují nahaté semenáčky devětsilu a ona na ně radostně volá jménem, co jim dala její maminka: „Jaro je tady! Kvete jaro!“ Toseví že toto „jaro“ nepřichází samo, někde rozměklý sníh zkropenatěl jamkami nedočkavých sněženek, jinde prorážejí slehlým drnem šídla divokých narcisů a brzy rozkvetou. Jana v těchto končinách pamatuje plné stráně té zářivé žluti, než ji lidé, až na skrovné ostrůvky, všechnu přestěhovali do zahrádek.

Další narozeniny připomenou první lístky buků, ty následující květy jabloní, trnek, a v dubinách vůně konvalinek. Pak přijdou narozeniny v čase kvetoucích šípků, příští ve vzrušeném období sběru borůvek, další v tichém podletí a ještě jiné v prudce se krátících dnech babího léta. Potom se jedny zaskví v soumračném podzimu; to je doba, kdy jdeme do smíšených lesů, nejlépe na Ježník, brouzdáme se čerstvě spadaným listím a slavíme tak „Velký svátek šustění“. Okruh uzavírá řada narozenin v dozvucích dlouhých nocí, kdy nízko nad zimním obzorem již čím dál časněji prosvítá probouzející se den.

Brzy nato připomenou bledé kvítky devětsilu první známky opravdové změny, a­ tím vše začíná nanovo. Neboť, jak víme, náš rok oslav zahajuje časné předjaří.

Narozeniny „starých“ Brňáčků, které mají pár dní po sobě v čase rašících buků – h­ned po příletu vlaštovek a kukačky –, z­vykli jsme si slavit opožděně v­e svátečních dnech na začátku prázdnin; vezmou si pár dní dovolené a přijedou k nám do Petrovic.

„Nezdá se ti poslední dobou,“ zeptala se Jana, „jak se s těma děckama věkem k sobě blížíme, že si nějak líp rozumíme?“

Opravdu, taky to vidím. Jak roků přibývá nám i jim a jak se ten vzájemný poměr zmenšuje, zdá se mi, ž­e jsme si čím dál blíž. A musím litovat jejich prchajícího mládí.

Počasí si ovšem děcka vybírat nemůžou, úplná spokojenost o dovolené je proto u nás málokdy. Taky zažijí lijáky, bouřky, jednou nebylo daleko do povodně, kdy Pavel pomáhal vyklízet sklep, včetně odpojení a vynesení vodního čerpadla.

V příznivých dnech nás přemlouvají na túry do hor. Většinou odoláme, vymlouváme se, že už jsme se po horách nachodili ažaž a že bychom je svým neturistickým tempem jenom zdržovali.

Nedávno jsme si říct dali: vystoupali jsme s nimi na Karliny kameny; na tu známou kupku skal na jednom z řady vrcholů, které lemují protější stranu údolí Bílého potoka, na něž jsme se od nás z Medvěďáku přes to široké prázdno doposud jenom z dálky dívali.

Byl to vzácný zážitek, p­­obývat v tichém letním podvečeru na vršku osamocené skály, malí, ztracení, v úplném obklíčení temnězelenými horami, tyčícími se výš než naše kamenné, ničím nevystlané hnízdo, cítit se jako se cítí neopeřené orlí mládě nad závratnou hlubinou, když ze své římsy hledí dolů do strmých vln hustého koberce, co je utkaný ze statisíců zježených špiček smrků.

A tu naše brněnská Janinka pod ohromným dojmem z té závratnosti zavelela, a my jsme si po jejím příkladu poslušně lehli holými zády na tvrdé, leč hladké a sluncem vyhřáté lože, a pod volným proudem jejích vemlouvavých slov se začali propadat, pomalu vrůstajíce poddajnou myslí i vláčným tělem do skály. Čas ustal, odešel, zbyla sounáležitost s přírodou, s horami…

Bylo nám nádherně.

Pak jsme se probrali.

Avšak ten klid a ta lehkost se nás držely ještě dlouho potom na cestě domů.