Jak šla slepička pro vodu

František neslyší už řadu let. Nejdřív to vypadalo, že schválně slyší jen to, co slyšet chce. Pak jsem  musela, chtě nechtě, začít řvát. A televize taky. Nahlas štěkat se naučil i náš foxteriér. Moje dobré rady se míjely účinkem, ať už jsem je vyslovovala pár centimetrů od jeho ucha, nebo psala na papír. Pro naslouchátko se rozhodl teprve tehdy, když si ho pořídili jeho dva nejbližší kamarádi. Až pak se přestal stydět. Dědci se scházejí v hospodě každý den. Někdy jsou jen tři a někdy jich přijde deset. Mají to místo facebooku. Někdo ucucává malé, jiný se půllitru nebojí a když se ke všednímu dni přidají nějaké svátky nebo narozeniny, končí setkání staříků štamprletem zelené. Netrvá to dlouho. Maximálně hodinku mezi desátou a jedenáctou. Stihnou si říct všechny novinky, probrat politiku, úmrtí, nemoci a fotbal. Pak různou rychlostí peláší domů k obědu. Jen jeden z nich je vdovec, ten peláší s jídlonosičem do jídelny.

Zima je letos kouzelná. Všude bílo, závěje, třpytivá krása. Mnoho let jsme něco takového nezažili. Ani jeden z nás v noci pořádně nespí. Občas se srazíme v kuchyni, když vylezeme ze svých nor pro prášek na spaní nebo pro kolečko salámu. Já dávám přednost čtvrtce hypnogenu. Stojíme u okna a díváme se, jak se ve světle pouliční lampy snáší na ztichlé město pomalé velké vločky. Vystřídáme se na záchodě, přestože si večer nedáváme ani hlt. Říkáme tomu prevence kriminality. Moc to nepomáhá. Za pár hodin se šouráme k míse znovu. Víme o sobě všechno. Jeden před druhým se neschováme.

„Půjdu to vyhrnout.“

„Ještě je brzy, budeš rušit sousedy.“

„Rušit? Kubeček dupal dolů po schodech už před pátou, Faltýnková za chvilku vyrazí se psem, a to si piš, že ten si zaštěká. Dvořákovi budou spát i s dětma do osmi. Od té doby, co nedělají, děti nejspíš chodí do školy až na druhou hodinu. Spí jako Pražáci.“

„Stejně je brzy. Počkej až to o půl sedmé vyhrnou z chodníku. Pak můžeš vyrazit. Budeš mít míň práce.“

„Půjdu teď. Už mne ta noc nebaví. Aspoň se protáhnu a nadechnu čerstvýho vzduchu. Můžeš dát zatím na kafe.“

Prohlížím si stránky s módou. Počítač tiše vrní do prvního předstupně rána. Být o pár let mladší a o pár kilo lehčí, koupila bych si tyhle žluté letní šaty, khaki lněné kalhoty a pár halenek. Přijde mi úžasné, že si člověk může koupit letní zboží v zimě. Dřív to tak nebylo. Usmívám se nad obrázky modelek u moře, na jachtě, na ulicích plných rozkvetlých kytek. Venku je pod nulou, ale já sním o létě. Každý rok plánuju cestu k moři. Jezdíme však na dovolenou maximálně do chatky v Jižních Čechách. Nejdříve jsme se začali bát dlouhé cesty autem. Pak jsme zavrhli autobus, protože by nás bolela záda. Letadlo je nebezpečné kvůli srdci, a když už jsme se rozhodli všechno riskovat a letět do Egypta, zlomila jsem si ruku. Nevzdávám to. Hned po módě se pustím do prohlížení nabídek cestovních kanceláří. Vtom si vzpomenu na kávu. Voní a pomalu vychládá. Kde je František?     

Džek seskočí z gauče a kňučí u dveří ještě, než se stačím obléknout. Hodím si kabát na košili, nasadím čepici a zimní boty a snažím se co nejrychleji sejít se schodů. Všude je ticho. Neslyším známý rytmický zvuk, kterým zní Františkovo hrablo. Dělá to rád. Možná místo cvičení. Nebo při tom vzpomíná na doby, kdy byly hory sněhu každý rok a chlapi si ráno prohrabávali cestu do práce. Na dvůr světlo z ulice nedopadá, přesto vidím něco tmavého v koutě.

„Františku! Co se ti stalo, proboha, vstávej.“

Snažím se ho podepřít, ale je těžký a sténá. Pravou nohu má v divné poloze. Skoro se bojím podívat. Bude to zlomené. Po tvářích se mi kutálejí slzy. Vidím, jak se snaží, ale zasněžený chodník ho drží jako magnet.

„Počkej, lež v klidu. Zaběhnu nahoru pro telefon. Musíme zavolat sanitku, ta noha nevypadá dobře. Vydrž, hned jsem zpátky.“

Zlomenina stehenní kosti není v jeho letech žádná legrace. Těžká sádra funguje jako železná koule, kterou měli na noze otroci. Hrablo jsem schovala do sklepa. Vyhrnovat sníh na dvoře bude muset někdo mladší. Džek dál několikrát denně štěká a vyzývá pána, aby s ním vyrazil na procházku. Kamarádi čas od času volají z hospody, ale ani hlasitost nastavená na poslední čárku, nenahradí ztracené naslouchátko. Mačká si telefon k uchu, usmívá se, opakuje, že se zase brzy sejdou. Čas se vleče. Já křičím a František se propadá do svého světa. Jaké to je být vězněm ve vlastním ztichlém bytě? Čte, luští křížovky a občas se usměje, když vymyslím k obědu nějaké jeho oblíbené jídlo. Cítím se sama, ale zlobím se na sebe. Je přece tady. Je tady se mnou. Už šedesát let.

„Libuško, zajdeš prosím tě na poštu? Mám tam balíček.“

Jsem překvapená. Kdo nám teď může něco posílat. Zastrčím do kapsy lístek, který jsem přinesla ze schránky spolu s novinami a vyrazím na poštu. Musím opatrně. Všude jsou metrové závěje a chodník se smeká. Pomalu našlapuju, občas se přidržím zdi. Když vítězně beru za kliku pošty, je zavřeno. Na ceduli se dočtu, že se změnila pracovní doba a místo v osm se dnes otvírá v deset. Nevadí. Půjdu stejně dopoledne na nákup, vezmu to při jednom. Pomalu se šourám k domovu a v tom uvidím žlutou pošťáckou dodávku. Stojí v boční ulici, řidič je nespíš v některém domě. Jsem chytrá holka, hned mám v hlavě plán. Čekám na pošťáka.

„Dobrý den, pane. Já vás tady vyhlížím, protože potřebuji balíček pro manžela. Jmenuje se František Koubek, nemáte ho náhodou u sebe, myslím ten balíček?“

„Koubek, Koubek…něco mi to říká. Jo, to je zásilka, kterou jsem doručoval včera, ale nikoho jsem na adrese nezastihl, bude to na poště.“

„No to je divné. My jsme doma pořád. Nikdo nezvonil, nikdo nepřišel. Dnes jsem našla tenhle lístek ve schránce.“

„Milá paní, víte, kolik já mám denně balíčků? Všude zvoním, ale nemůžu čekat hodinu. Když nikdo nejde, hodím lístek do schránky.“

Myslím si o tom své, ale poděkuju a znovu zamířím k domovu.

„Máš to, Libuško?“

„A copak v něm je, že ti na tom tak záleží? Nemám ho. Na poště bylo zavřeno a pošťák ho v autě neměl.“

„No jo, tak snad tam bude odpoledne, nebo zítra. Zajdeš tam ještě?“

Vydávám se znovu na poštu. Tentokrát je otevřeno. Upadla jsem jen jednou, ale závěj byla naštěstí tak vysoká a měkká, že to bylo jako sednout si do sedačky. Oklepala jsem prašan z kabátu a šla jsem dál. Poštovní úřednice nejprve hledí do počítače a potom jde hledat balíček někam dozadu. Vrací se s nepořízenou.

„Paní Koubková, žádný balíček pro manžela tady není.“

„Není? To je ale zvláštní. Váš kolega v dodávce říkal, že balíček včera doručoval. Musí někde být.“

„Tak prosím vás přijďte zítra. Až se odpoledne vrátí auto, zjistím, jak to s tím balíčkem bylo. Jestli jsme ho doručovali, tak se nemohl ztratit. Podíváme se po něm.“

Slečna je milá, ale František nebude spokojený. Zítra budu muset tuhle anabázi absolvovat znovu. Raději se podívám na dveře, kdy má pošta otevřeno. Druhý den už si připadám jako slepička, co šla pro vodu kohoutkovi. Do počítače nevěřícně zírá jedna slečna, a pak i druhá. Pak obě běží někam do zákulisí pošty, ale balíček nikde není.

„Paní Koubková. Nezlobte se, ale ten balíček tady nemáme. V počítači není žádná zásilka na jméno Koubek a ani náš kolega už si na nic nevzpomíná.“

„No to mi neříkejte! Můj manžel už dokonce napsal zprávu odesílateli. Ten balíček byl před několika dny odeslán. Zavoláte mi prosím paní vedoucí?“

Slečny se přestávají mile usmívat. Obličeje se jim protahují. Jedna z nich bere telefon, odfoukne ofinu a volá. Z druhé strany zákulisí se vynoří mohutná postava paní vedoucí. Vzbuzuje důvěru a respekt.

„Tak copak se tady děje?“

„Nezlobte se, prosím, ale jsem tady už poněkolikáté, sháním balíček pro svého manžela. Jmenuje se Koubek. František Koubek. Jsem si naprosto jistá, že zásilka byla odeslána již před čtyřmi dny a musí být někde tady. Na vaší poště. Byla nám i doručována. Měli jsme ve schránce výzvu.“

„No to je zvláštní. Pusťte mne k tomu…“

Vedoucí nekompromisně vystrnadí slečnu podřízenou ze židle, nasadí si brýle, přísně prozkoumává sloupce jmen na monitoru a ťuká dlouhými umělými nehty do klávesnice.

„Koubek, Koubek. Jak se prosím jmenuje váš manžel jménem?“

„František. Inženýr František Koubek…“

„Tak inženýr. Podívejme se na to. Pod K Koubka nemáme. Pod F Františka nemáme. Co takhle pod I? No jistě. Inženýr František Koubek. Zásilka je na světě.“

Brýle jí sjedou na nos a ukazováček se zabodne do neviditelného bodu.

„Kód, řekněte mi kód zásilky. Je to číslo, které vám muselo přijít SMS zprávou.“

„Mě?“

„No, vám asi ne, ale manželovi.“

Polévá mne horko. Slyším šum hlasů. Když se otočím, vidím, že se za mnou udělala fronta. Lidé jsou netrpěliví. Žádná přepážka není v provozu. Tři sudičky stojí nad počítačem. Polknu na prázdno a nemám sílu ze sebe vysoukat na shledanou. Musím pro kód ke svému kohoutkovi.

Jsem překvapená. Čekala jsem zlost a brblání, ale když mu to celé vyprávím do ucha, směje se.

„Počkej, napíšu ti ten kód na papírek, ale běž na tu poštu až zítra. Dnes už toho bylo dost.“

„Myslela jsem, že to spěchá.“

„Když to vydrželo do dneška, do zítra to taky ještě vydrží. Pomůžeš mi do kuchyně? Dal bych si rád něco dobrého.“

Cítím, že se Františkovi zlepšila nálada. I já se hned cítím líp. Pustím rádio na plné pecky. Snad to sousedi vydrží. Občas dělají to samé. Posloucháme písničky a pak si všimneme, že oranžový balón slunce už zapadá za obzor mnohem později.

Konečně se mi podařilo vyzvednout zásilku. Je to malá lehká krabička. Nedokážu rozluštit odesílatele. Nevzala jsem si brýle. Naštěstí mám kód i občanku. Všechno běží jako na drátkách. Slečny za přepážkou se usmívají, a dokonce mi mávají na rozloučenou. Konečně nesu vodu svému kohoutkovi. 

František sedí ve vozíku, který nám půjčily pečovatelky. V bytě spolu všechno krásně zvládáme a za čtrnáct dnů půjde sádra dolů. Přijde jaro a my půjdeme ven. Blýská se na lepší časy. Jsem zvědavá, co je v balíčku, ale snažím se, aby to František nepoznal. Nechci, aby si myslel, že je ze mě na stará kolena zvědavá bába. Nechám ho s balíčkem v kuchyni u stolu a jdu srovnat deku a polštáře na gauči v obýváku. Dělám to celou věčnost. Vrátím se do kuchyně, tvářím se jakoby nic. Na stole leží otevřená krabička, bublinková folie, balicí papír a z mého muže je najednou František Dobrota.

„Copak to přišlo?“

„Tohle, podívej.“ Ukazuje mi ucho.

„Naslouchátko? Kdes ho našel? Jak to, že…?“

„Je nové, objednal jsem ho. Vím, že jsem říkal, že ho nechci, ale to jsem měl fakt mizernou náladu. Když jsem si zlomil tu nohu a nemohl ven. Chlapům jsem vůbec nerozuměl, tebe jsem slyšel jako bys byla pod vodou. Už toho bylo dost.“

„Tak to jsi mi udělal radost, Fando.“ Hladím ho po zádech a cítím, že není důvod se cítit sama.

„Říkal jsem si, že se spolu podíváme po nějaké dovolené. Chtěl bych vědět, Libuško, kam by ses v létě chtěla podívat. A mě by moře na tu nohu tady udělalo dobře, viď.“