Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seto víš že se mi o tobě pořád zdá
Autor
Luzz
(je tu)
jako když rozkrojíš jablko napříč
čekáš hvězdičku
místo toho křížek
to se přece neděje ani mně ani tobě
zkrátka jen film cos kdysi viděl
ale kterej tě moc nezaujal
nejsem tady tento příběh nežiju
…
ale žiješ
svět není spravedlivej nikdy nebyl nikdy nebude
ale nemohl by občas udělat výjimku?
proč jsem tolik času ztrácela hněvem pitím sebelítostí čekáním
přetržená šňůra okamžiků
vztekle a bezradně hledíš jak se kutálí do všech rohů
posbírat je neposbíráš
a kdo za to může
…
ale třeba to půjde
půjde to že ano
zatnout zuby napnout síly
už nikdy neřeknu že spánek je ztráta času
už nikdy nenamítnu nic proti rýžovýmu nákypu
slibuju že přestanu pít a možná i kouřit
upíšu se komukoliv –
ďáblu bohu bance smrti anebo i životu
pak si se mnou dělejte co chcete
ale darujte nám ještě chvíli; měsíc týden den
alespoň hodinu prosím
…
a najednou
marnost nad marnost
ne
kdyby to alespoň bylo marné s tím se dá žít
ale ono je to zbytečné
už vím
už jsem se poučila
už nikdy nezopakuju tu stejnou chybu
a k čemu to
když čas běží jen jedním směrem
…
nemyslím že by existovalo něco jako smíření
jen podezřelý klid –
beru do ruky nůž
rozkrojím jablko
beze strachu
(exkurzní lokalita)
to podstatné se tu už stalo
ale když zavřu oči
slyším
hukot motorů uvnitř masivu
údery kamenických kladiv
dusot kopyt ržání koní
– hnáni do vrchu pak padají přes hranu útesu
šum veliké řeky mezi bílými ostrohy
a ticho mělkého teplého moře
hukot
údery
dusot
ržání
šum
a ticho města pode mnou
…
je to na hovno, řekls a zapálil sis cigaretu
sedmýho jdu
slezou mi vlasy a nehty
a co když ti zůstanou
(exkurzní lokalita podruhé; jakože s tebou)
letos už asi nikam nepojedem
místo bolavě bílých útesů a šumění vln
opuštěný lom na kraji města
výhled na spalovnu a zpustlé tovární haly
dnešek je ještě tvůj
zítřek možná taky možná ne
ale představ si že přece jen cítíš slanej vzduch
protože kdysi –
v tvých očích záblesk dětské zvědavosti a dychtivosti
tady všude bylo opravdu moře?
mnohokrát
pár miliónů let a zase přijde
…
pár měsíců
a přijde
(a spánek je ztráta času; k čemu nikdy nedošlo)
prameny vlasů
zameteš pod koberec
chrání tě mlčení –
nezvyklý dar
naději lovíš
asi už nezabere
vteřiny vpíjí se
do bílých čar
(exkurzní lokalita; bez tebe)
jaro je letos v karanténě
jakoby tráva spala už nesmírně dlouho
– ale vždyť ty koniklece ještě vykvetou
vzpomínám na dvojstránku jedné moudré knihy
byla velká a docela těžká se spoustou barevných obrázků
vulkanická činnost
zemětřesení v huascaránu
táta ji vzal z police kam jsem nedosáhla
modré květy a zelená tráva
„konstatování, že louky ještě kvetou,
nás nesmí ukolébat“
pak si na starým magneťáku pustil fermatu
louky kvetly
a jaro bylo.
…
letos – tiché / chemické jaro
i když slyším ptačí zpěv
měla bych být šťastná
štěstí je dneska mainstream
kdo není šťasten
kdo nenašel smysl života
ten nežije
ale teď mi to fakt moc nejde
možná je mi to jedno
tráva dál spí
někdy je vlastně docela fajn mít pocit marnosti
přiměřená sebeobrana povolena
(dobrý člověk ještě žije)
Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!
(...)
Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou jeho chybou je, že je tak krátký.
(R. Rolland)
vím že nejsi Colas Breugnon
kterej vyhnal mor vínem
i když v tvým případě by to množství (cos za celej život vypil) snad mohlo stačit
jenže s některými nemocemi se prostě nediskutuje
…
ještě jednou
poslední sklenka ve dvě v noci
řeči o věčnosti o bohu
o zvonech co budou znít v šest ráno v klášteře
a nic po nás nezůstane –
tys oponoval: duše neumírá!
doufám že tě víra tvá neopustila
dal jsi mi cos mohl
víc jsi neuměl nevěděl jsi jak
nic ti nezazlívám
i když někdy bych tak ráda –
tak ráda bych na tebe byla nasraná
ale proč vlastně
ty jeden lišáku starý!
Colas Breugnon rozbil džbán
(město který už neuvidíš)
to město
město moře
moře pod našima nohama
…
je konec že ano
protože dnes jsem tě slyšela brečet
bránil ses tomu
a já taky
nikdy
je to hrozný slovo a přitom jej používám tak lehkovážně
teprve teď jej chápu
nikdy se už neuvidíme
víš to
vím to
víme to
(protože hudba)
a je mi čtrnáct
táta vytahuje kotoučovej magneťák
tohle jsem nahrával na čtyřku
protože ty pásky se nedaly jen tak sehnat
na devítku to sice bylo kvalitnější ale na čtyřku se toho vešlo víc
na dvojku se nahrávalo jen v zoufalosti
povinný úvod do dějin rockové hudby:
pink floyd
led zeppelin
deep purple
king crimson
a další
v rámci naší třídy (kvarta bé) jsem trochu divná co se týče hudebního vkusu
pink floyd a deep purple zná jen jeden kluk
má dlouhý tmavý vlasy sedí v lavici u okna
rozhodnu se do něj zamilovat
ostatní poslouchají oasis nirvanu a green day
taky poslouchám oasis a nirvanu
green day nemůžu u kamarádů nikde sehnat
– jakože bych si ji zkopírovala
- rec
ale ta stará hudba mě baví víc
v několika akordech vše
celá duše celej život
a o mnoho let později
když už myslím že žiješ mimo tento svět
vyprávím jak jsme byli na koncertu ibrahima maloufa na flédě
a ty i přes ten svůj skelnej pohled (litr a půl vína) řekneš
– jo malouf je hodně dobrej – jaký to bylo?
v tu chvíli vím že jsi stále tady
a pár dní před –
koukej co jsem objevil
holka v nikábu; hraje burn od deep purple na elektrickou kytaru a ohromě si to užívá
smějeme se – podívej jakou má z toho hraní radost
protože hudba je radost
hudba je život
hudba je bůh a tvoje duše
hudba jsou zvony v šest ráno
já vím
samá klišé
ale je mi to úplně jedno
protože blízko smrti se vše promění v klišé
v něco co jsme kdysi znali ale co dosud zůstávalo na okraji
na okraji ale pořád v nás
na vnitřní periferii
(mizíš)
slova – marný pokus o zachycení mizejícího
přiměřená sebeobrana
a že to stejně nezachytím
exkurzní lokalita zůstane otevřena jen mým studentům
protože pořád nebyl čas
navíc ani jeden z nás nechtěl
a když už jsme chtěli tak bylo příliš pozdě
tvoje metastázy se spikly proti nám
…
posílám ti pár snímků do snů
jsou tam koniklece a taky jedna kytka co nevím jak se jmenuje
vápence a nějaký lilijice
výhled na město
šum hukot ržání údery kamenických kladiv a tak dál
vše co slyším
dosud slyšíš i ty
doufám
přeji si
(jedna jarní neděle)
to prázdno
to prázdno
a bolest amputované končetiny
tak bolí prázdné místo
(dny, týdny, měsíce; 404 not found)
už se skoro neslyšíme
jen občas si tě vybavím
když najdu čtyřlístek
nebo rozlévám čistého vína
migruješ z vnější periferie do vnitřní
opravdu jsme kdysi byli?
přece jsem tě musela někde potkat –
…
a jednou táta v hospodě vyprávěl
jak v šedesátým osmým do pohraničí přijely tanky
vyrušily jeho dědu při rybaření
no skoro jako v tom filmu
jeden týpek (v sobě čtyři dvanáctky) se zvedl
a říká
kdoví, jestli tu vůbec byli
tady v Tišnově jsem žádný vojáky neviděl
(zpátky na exkurzní lokalitě; kulisy)
každé ráno se divíš –
neznámé kulisy je třeba zařadit na určité místo v paměti
která zcela neomylně a podle předem daného schématu eroduje
a občas ti někdo kus vzpomínek odstřelí
…
z okna ve druhém patře byl vždycky hezký výhled
ves kotlina kopce údolí – vše na svém místě
sice si už nevzpomínáš zda v roce 87 byly v tom lomu naproti dvě nebo tři etáže
ale máš pár starých fotek
– dvě
zachyceno potvrzeno
bavilo nás poslouchat a pozorovat –
siréna
oblak kouře
chvilku nic
velká rána a rachot suti
…
po mnoha letech znovu tím směrem –
dokresluješ krajinu podle vzpomínek
mísíš ji se starými fotkami
a obrázky jiných lomů
ten kopec už neexistuje
(učím se řídit)
zakazuje se používat vysílače a radiolokátory!
rozbitá cesta; nad námi lom
kopec jen zlehka vykousnutý; tři etáže (asi – nevím jistě)
učil jsi mě řídit
stará škodovka sto pětka (anebo stodvacítka?)
spojka štkala štěkala
ses bál že tu káru totálně odrovnám –
ostatně na to mám talent doteď
vždyť víš
jak couvám
jak parkuju
jenže nemůžu za to že všude překážejí cizí auta keře obrubníky
– co by se stalo kdyby nás chytli policajti?
– zaplatil bych pokutu a museli bysme vymyslet jiný místo kde budeš trénovat
mimochodem fakt ti to moc nejde
nemáš odhad na vzdálenost
jsi roztěkaná
rozčílí tě kdejaká moucha na skle
a kdejakej zkurvenej cyklista
abych byl upřímnej – budeš asi mizerná řidička
…
jsem sice mizerná řidička
ale už se lepším!
i když mě doteď serou cyklisti
zvířata se sebevražednými sklony
i patníky
(beru si k srdci tvou radu ohledně havarijního pojištění)
ve výsledku to není tak hrozný
mnohem horší je
že tu rozbitou cestu vyasfaltovali
hodili tam zákaz vjezdu
a že lom už pozřel víc jak půlku kopce
snad se mi podaří ten zbytek dokreslit
a trhliny po odstřelech vyhojit
jen ještě nevím jak
(jedna z posledních)
pomalu mizíš
ztrácíš se –
nacházím tě jen v sobě a na starých fotkách
– dosud neodplavená vrstva regolitu
jenže –
garáž i dílna jsou vyklizené
sedimenty tvých moří
navíc ani nevím co se stalo s těmi botami v igelitovým pytli
už nemám skoro žádné důkazy
- jen vzpomínku – a paměť která eroduje a drolí se
- obraz jiného obrazu začmáraný šestiletým dítětem
- nejasnou představu že tě pozvu na svou exkurzní lokalitu dříve než ji úplně odtěží
obnažena až na kámen
jsem na řadě
taky se mi chce spát
(to víš že se mi o tobě pořád zdá)
– třeba dnes – v tom snu jsi umřel hned čtyřikrát; vždy ve spánku
a když se pak probírám tvým albem známek
anebo přehrávám starý pásky na magneťáku
– cítím nejasný výčitky a sebeobvinění
jistě, možná by bylo snadnější se těch věcí zbavit –
album (spálit); magneťák (rozebrat/na skládku!)
ale zatím jsem nesebrala odvahu
(co když se tím zbavím i vzpomínek)
se zděšením zjišťuji
- že už nejsem schopna vzpomenout si na třes tvých rukou když jsi pinzetou bral známky
- že už si nedovedu v klidu vychutnat pink floyd anebo king crimson
jako by ses až teď definitivně ztrácel rozpouštěl vsakoval do mých zdí i do země a do vzduchu
odcházel mizel zvětrával (cokoliv tě napadne)
ač alba známek zůstávají v horní polici
a magneťák je dosud na pracovním stole
…
a tak tedy přemýšlím co všechno jsme mohli stihnout
- vyrazit na moje oblíbené exkurzní lokality
- prohlédnout ztracená alba známek
- znovu si poslechnout všechny ty magnetofonový pásky (kytarový sóla!)
a potom společně mlčet
- místo toho ti zapaluju svíčku
a tvýmu vnukovi vysvětluju, co je to urna
- místo toho se zase vykrádám
prodávám svou bolest –
je mi ze sebe samotné na zvracení
vytřískat co se dá
ať se dojmou aspoň ti ostatní když já už nemůžu
protože
zítra už nebudeme
zítra už nebude
zítra už ne
- místo toho vykládám svoje vnitřnosti –
na pult
vyber si milý čtenáři co se ti líbí co se ti hodí –
střeva srdce žaludek
comme tu veux
( )
to víš že se bojím
– vlastního strachu a vlastní bolesti
protože čas pořád běží jen jedním směrem
a řekni mi
– k čemu to vlastně všechno je
k čemukoli
anebo k ničemu
k ničemu
anebo k čemukoli
(jak chceš)
a my dva – jedním směrem
(PS)
konečně na místě.
jak hluboko pod zemí?
nejhlubší vrty dosahují stovky metrů jednotky kilometrů
stačilo to k útěku –
už se k sobě nevrátíš
a kudy teď vedou tvoje chodby
(plný rozežraných krvinek)
v posledních letech se s těmi mými už nekřížily
jen chvíli před –
ale bylo příliš pozdě
mohou vůbec mrtví odpustit těm kteří zůstali naživu?
dokud jsme na exkurzi
budeme si muset vystačit sami
…
mít tak po ruce jablko a nůž
14 názorů
Se mi povedlo vybrat správný den na čtení takovýhle věcí. Nechci to tady pod tím kazit vyslovováním osobních názorů. Jednak to moc neumím a taky by mi to přišlo nějak nepatřičné.
V prvé řadě jakožto tvůj čtenář děkuji za játra vyložená na pult, ráda se stavím v řeznictví ještě a ještě, utratit, doma po tepelné úpravě zkonzumovat. Dobře sem trefím.
Paráda, Luzz...uděláme spolu někdy čtení, už teď se těším, jak z toho budeš číst:)
Redaktoři se zřejmě zalekli, že jsi je přerostla ( ...konečně...už dávno)
Začetla jsem se ráno tak, že jsem zapomněla na Moravským vystoupit ze šaliny, pak jsem chvíli začtená čekala na České na devítku, než mi došlo, že ji přesunuli k Tomáškovi a protože mi zrovna ujela, tak jsem šla zase pěšky na Moravák, no jo, komplikovaná cesta do práce, s poezií:))
"už nemám skoro žádné důkazy"
Pocit? Jsem zbabělá, chci umřít dřív.
Nahodilo mi to Lustiga, jeho psaní o koncentráku, o svojí mamince. Miloval ji. Viděl, jak pochoduje v mrazu nahá ve špalíru. Polívali je pro pobavení studenou vodou...jak si přál, aby umřela. Byla v tom všechna jeho láska. Tenkrát jsem při tom čtení plakala, někdy se to vrací.
...taky jezdím rychle a špatně, ale čert to vem...možná jsem ujetá, vychovávala mne svým způsobem spíš babička, když umřel děda, chodily jsme každý den na katerajnský hřbitov. Mám ho ráda. Pořád tahám konve, které tečou a zapaluju vedle na hrobečku po Němcích svíčku Karlouškovi. Teď tam visí ohlášení, že hrob připadne městu... mám na stole telefonní číslo.
Je to úžasné. Toto vykrádání, když nic už nezbývá. Jak já ti rozumím, zrovna teď. Tip jako Brno.
To je skoro celá sbírka (anebo alespoň její půlka :). Osobně mám za to, že ve chvíli, kdy se autor rozhodne uveřejnit takto rozsáhlý příspěvek na internetu (kde je vše určeno k rychlé spotřebě a kde míň znamená víc), musí mu bezpodmínečně věřit a musí být postavený tak, aby od začítku do konce bezpečně držel čtenářovu pozornost. Ani jedním si tady nejsem jist.
V textech je myslím patrná pachuť jisté autoteraopie, která podle mého básním škodí. Vzhledem k této skutečnosti jsem byl schopný přelouskat první 4 básně a dál už mě čtení nelákalo (jednu báseň lze přečíst kdykoli, na cyklus už člověk musí mít čas, správné rozpoložení a vážný zájem) .
Navíc mi texty nepřipadají formálně nikterak vybroušené. Ano, jsou dobré, neotřelé, hloubavé, ale působí částečně jako skica. Hlavně u první mám dojem, že jsou to spíš poznámky, které teprve k vytvoření básně mají posloužit. Začínat cyklus takovou básní považuju za nešťastné.
A taky mám pocit, že jsem exkurzní lokalitu I. a II už četl. Je to možné?
Se mi to líbí... A dost... Exkurzní lokalita .../ tip
Ale dlouhý to je :D