Dílna

„Dobrý den, paní Šťastná, tak už jsem tady. Co kluci, nezlobili moc?“

„Jako vždycky, paní Pokorná, asi dvakrát se poprali, ale jinak to s nima dnes šlo. Trochu jsem je zabavila, pomáhali mně na zahradě. No, a s Baryčkem si taky vyhrajou.“

„Uf, tak to jsem ráda. Vždycky se bojím, že u vás něco rozbijou. To víte, manžel na ně křikne, to poslechnou, ale já jsem na ně krátká.  Jo, abych nezapomněla, mám tady pro Baryčka dobrotu.“

Z prosklené verandy se přiřítili oba kluci.

„Mamí, já jsem pomáhal sázet rajčata!“ volal Matyáš.

„A já jsem je zalíval!“přidal se Dominik.

„Tak vidíte,“ zasmála se sousedka. „Musíte je doma víc zapojit do práce.“

Cestou domů Petra přemýšlela, že na tom něco je. Matyášovi je osm, Dominikovi šest, už by mohli pomáhat. S Markem se poslední dobou na úpravách koupeného domu občas taky podíleli. Škoda, že musel Marek do práce dojíždět, vracel se dost pozdě. A když se zdržela i ona, hlídala je sousedka.

Vzpomněla si na svého otce. Ten to s klukama uměl. Dokázal je zaujmout naprosto čímkoli – broučky v trávě, dlažebními kostkami, kanály. Vyprávěl jim různé zajímavosti, třeba o tom, jak brouci žijí, jak se dlažební kostky vyrábějí, jak se odvádí voda do kanálů. Věděl toho spoustu. Před dvěma lety ale náhle zemřel na infarkt. Petru to dost zasáhlo, měla ho ráda. Přála si s ním strávit daleko víc času. Matka byla od té doby nemocná se srdcem a předčasně skončila v domově pro seniory.

Doma začala klukům chystat večeři a přikázala jim, aby jí donesli ukázat úkoly do školy. Aspoň nebudou mít čas na lumpárny.

Zazvonil mobil. Aha, bývalá majitelka domu.

„Dobrý den, paní Navrátilová. Už je manžel v pořádku? Chce si odnést věci ze své dílny?“

„Bohužel, paní Pokorná, ještě to moc dobrý není. Ruku mu zrentgenovali, ale sádru musí mít pořád. Jenom neví, jestli v dílně nenechal takový malý vrtáček, myslel, že si ho odnesl, a doma není. Nejspíš bude někde v dílně na stole. Mohla byste se tam prosím vás podívat?“

„Jistě, paní Navrátilová, podívám se a zavolám vám.“

Po večeři šla tedy Petra do suterénu, kde měl předchozí majitel domu svou dílnu.

„Mamí, můžem jít s tebou?“ Kluci byli neodbytní.

„Můžete, ale musíte dávat pozor, ne abyste tam udělali nepořádek.“

Do dílny za celé dva měsíce, co v domě bydleli, nevkročila. Teprve teď místnost odemkla. Domnívala se, že tam pan Navrátil dělal drobné opravy a že tam má nějaké drahé nářadí. Kluci za ní vstoupili do dílny s posvátnou úctou. Neustále jim to zakazovala. A najednou jsou uvnitř.

Vrtáčku na stole si Petra všimla hned. Chtěla ho vzít a odejít. Ale pak se rozhlédla po místnosti a zůstala v úžasu stát. Byly tu poličky plné dřevěných hraček a stavebnic, v šuplících hoblíky, pilky a další nástroje. A taky zásoba dřeva na další zpracování.

„Jé, mami, to je takový jako větší pucle,“ hrnul se k jedné poličce Matyáš. „To si sestavím.“

A okamžitě začal jednotlivé kousky na stole dávat dohromady.

„A tohle je suprovej náklaďák!“ jásal Dominik. „Daleko lepší než ty plastový!“ Začal s ním jezdit po zemi, zvedat korbu a otvírat dvířka u řidičovy kabiny.

„Ježiši, kluci, nesahejte na to! Pan Navrátil to jistě vyrábí na zakázku, ještě to zničíte…“

Vzala vrtáček, uklidila hračky, kluky násilím vyvlekla a zamkla.

„Tak, paní Navrátilová, vrtáček jsem našla. Jestli chcete, donesu vám ho. Naši kluci tam našli hračky, co váš manžel vyrábí, moc se jim líbily. Doufám, že s tím nic neudělali…“

Paní Navrátilová se rozesmála. „Vždyť je to ze dřeva! Jestli se jim líbí, tak si tam klidně můžou chodit hrát. Mělo mě to napadnout už dřív. Za ten vrtáček děkuju.“

Marek přišel až před devátou. Kluci už byli v posteli, ale nespali. Jak tátu uslyšeli, oba vyskočili a běželi do kuchyně, kde se Marek ládoval zapečenými těstovinami.

„Tatí, my sme v suterénu objevili něco úžasnýho!“

Marek se zatvářil dost překvapeně.

„Víš, paní Navrátilová chtěla pro manžela něco v dílně, tak jsme se tam šli podívat. Jsou tam dřevěný hračky…,“ začala vysvětlovat Petra, ale Dominik jí skočil do řeči:

„Úplně skvělej náklaďák!“

„A co na to Navrátilovi?“ zajímal se Marek.

„Prý si tam můžou hrát.“

Druhý den se kluci zase do sebe pustili.

„Mamí, ať mě Dominik pustí k noťasu!“

„Já ho nepustím, já tu byl první!“

Petra je místo k notebooku zavedla do suterénu a odemkla jim dílnu. Oba si hned začali prohlížet hračky v policích a zabrali se do hraní. Najednou byli jako pěny. Petra byla ráda, že to kluky baví. Kdykoli potom začali zlobit, vzala je dolů. Postupně dílně začala říkat „hodný pokoj“.

Paní Navrátilová se ozvala asi za týden. Rádi by s manželem přišli na návštěvu. Petra se zaradovala, že už se panu Navrátilovi ruka uzdravila, na druhé straně věděla, že si hračky, nástroje a materiál odveze a kluci z toho budou nešťastní.

Přišli v neděli odpoledne. Pan Navrátil už neměl ruku v sádře, ale vypadal trochu smutně. Petra jim nabídla kávu a štrúdl.

„A kde teď budete pracovat? Máte nějakou novou dílnu?“ zeptal se Marek.

„Je pravda, že původně jsem o nové dílně uvažoval, našel jsem jedno vhodné místo už před měsícem. Ale pak jsem tak mizerně spadl z těch schodů. Teď se ukázalo, že pravou ruku  nebudu mít nikdy v pořádku. Hračky asi už nebudu moct vyřezávat. Víte, já pracuju jako úředník, to dělat můžu, ale tohle byl můj koníček, dělal jsem to po večerech. Takový moje potěšení.“

„Takže vy to nevyrábíte na zakázku?“ zeptala se překvapeně Petra,

„Víte, my jsme s manželem nemohli mít děti,“ vložila se do hovoru paní Navrátilová. „Tak Jenda začal vyrábět tyhle hračky a nabízet je po dětských domovech. A oni nás za to začali zvát na různé akce, na tábory a tak.“

„No, my máme s manželkou vlastně spoustu dětí,“ navázal pan Navrátil se smíchem. Najednou měl lepší náladu.

„Tak to je hrozná škoda, že v tom nemůžete pokračovat, děti z toho musely mít velkou radost, stejně jako ti naši kluci.“

„To měly,“ povzdechl si pan Navrátil.  „Ale pokud se to bude líbit vašim klukům, tak budu rád.“

„Vy nám to tady jako chcete všechno nechat?“ zarazil se Marek.

„Ale to přece nejde. Jedině…“ Petru najednou něco napadlo. „Jedině že byste teď jako svou rodinu jezdili navštěvovat nás.“

„Jó!“ zařval Dominik.

„To by bylo supér!“ přidal se Matyáš.

Pan Navrátil se usmál. „Tak já za váma někdy přijdu.“

Asi za dva dny musela Petra opět požádat paní Šťastnou, aby jí kluky pohlídala.

„Dneska asi zlobit nebudou, vzali si s sebou svoje oblíbený hračky,“ oznamovala ve dveřích, když jí kluky předávala.

Dominik měl s sebou dřevěné autíčko, v kabině seděl dřevěný řidič.

„Ty máš krásný auto, Dominičku, to ti koupila maminka?“ zajímala se paní Šťastná.

„Ne, to mám od dědy!“

„Od dědy?“ zaváhala. Nikdy o žádném dědovi nemluvili.

„Ale to není od normálního dědy, víte? To je od kouzelnýho dědy!“

V očích mu zazářily jiskřičky, které tam nikdy předtím neviděla.