Krátké štěstí 2/3

*

Teď, na konci podzimu, zjišťuji, že n­ení úlevnější pocit nad smíření.

Žijeme si tady v horách ty a já, zdálo by se, v­­ tichém ústraní, ale není to tak. Naši mladí a nejmladší nedopustí. S nimi se často ocitáme v dravé přítomnosti.

Mimo to se ty, má milá, těšíš na budoucnost. Tato radost mně se vyhýbá, já čas mi daný přijímám tak, jak přichází. Můžu mít plány, a mám, ale těšit se na to, co bude, se mi jeví pohrdavé vůči okamžikům právě probíhajícím, jim dávám přednost. Nechci se ochuzovat o radost z přítomnosti, upínat se k nejisté vidině čehosi vzdáleného, těšit se s odcházejícím jarem a létem na jaro a léto příští. Nechci spěchat do neznáma, to se odhalí samo, potom uvidíme.

Připouštím však, ž­e tvá radost slastného očekávání, co bude potom, je uhrančivá.

*

Kořeny, které jsou staré jako naše, žijí z minulosti.

Krátké výseky společné historie tvé a mé zachycují tlusté svazky obrázkových připomínek, skrze něž se kdykoli dostaneme na známé místo či do známého času díky tvé bohulibé vášni.

Tak lehké to není s minulostí vzdálenou­, již jsme žili jeden bez druhého. Já jsem se obrazové dokumentaci nevěnoval, z mého dávna zbyly jen nejasné pocity, rozmazané útržky.

Dnes mě úzkosti a obavy z nedokončení díla netrápí. Co píšu, spřádám jen pro svou potěchu, jen abych přítomnost vyplnil tím, co dělám rád a co snad i trochu umím. Kam nedohlédnu, tím se nevzrušuji. Pověz, nejsem já šťastný člověk – p­sát si jen tak, jak mi zobák narostl, psát si co chci, ničím nesvázaný? Svobodně listuji v neuspořádaných náčrtcích; je to často jen ťuknutí, narážka, podivení; co najdu, pořádám podle citu, náhodně.

Ach, překrásná svobodo!

Už kdysi jsem prohlásil, že mám daleko do kronikáře, a po tom vychytralém přiznání jsem pak mohl beze studu plácat páté přes deváté, nedbat na posloupnost. Tak i teď se řídím jen nutkavostí sdělení, pravdivostí pocitů, žádným řádem. Nezáleží na tom, kdy se co událo, jak co zapadá do historie, důležité jsou emoce, jenom ty má význam předávat dál.

Dobře tedy, vidím, že mi rozumíte, oceňuji, že mě do ničeho nenutíte – a popouštím uzdu své neukázněnosti.

Z hromádky papírků, novinových výstřižků, útržků textů psaných rukou i strojem, v nichž bych už konečně měl udělat pořádek – nejlépe žehem – v­yjímám volný lístek pocházející z kroužkového bločku, toho, co jsem léta používal k pracovním i osobním poznámkám. Zaujal mě textem: Čím rychleji se blížilo jaro s novým probouzením přírody, tím častěji upadal do svých strašných nálad. Všechno se opakuje, nic nového už na světě nepoznám, jen věčný koloběh ročních období, jen stále stejné lidské povahy, řeči, činy. Oč ještě stát? Nechci již nové jaro! Po něm přichází léto, pak podzim a nová zima. Je to trapné, jak můžeme žít a stále znova se divit něčemu, co už zde nesčíslněkrát bylo. Co ještě čekáš? Všechno už bylo řečeno, všechno napsáno. I tys už vše, čehos byl schopen, řekl a napsal.

Text pokračuje, ale potud jsou řádky ráznou čarou odděleny a křížem škrtnuty. To znamená, že jsem zaznamenanou myšlenku už někde použil. Nemůžu si ale vzpomenout, kde.

Také to mohl být jen pokus a sešlo z toho, neboť rodící se kapitola často zabrousí do neplánovaných končin a původní úmysl vezme za své.

Ať už to někde použito je, anebo není, zaráží mě ten nápad, ta potřeba to napsat, není to nic k chlubení, třebaže je řeč o někom třetím, to jsem se zas jen chtěl schovávat za vymyšleného hrdinu. Byl jsem to ovšem já, to mě se zmocňovaly ty pochmurné nálady po vyčlenění z běžné lidské společnosti. Málo na tom změnila vytoužená knížka, co na podzim vyšla a já jsem měl díky ní být šťastný a chvilku i byl, č­trnáct dní, tři týdny, možná víc. Než zbylé výtisky z knihkupectví zmizely a ke mně se donesla zpráva o tom anonymu, který způsobil, že lidem, co knize pomáhali na svět, nastaly potíže (u­ jednoho hrozba vyhazovem) za to, že nebyli dost ostražití, že neodhalili „osmašedesátníka, pravicového oportunistu, rozvratníka, protisocialistického živla“, jak se tehdy takovým jako já spílalo v médiích.

Jedovatá slina mířila ovšem na mě, ale anonym se ve svém spravedlivém rozhořčení neohlížel na to, že zasáhne i jiné. To jen já jsem si vyčítal, jak k tomu přijdou a že by bývalo bylo čestnější, kdybych jim byl hned dal najevo, s kým si začínají, a místo toho jsem je nechával v bludu, ve falešné představě o onom „začínajícím spisovateli z Vysočiny, co tak zasvěceně píše o lese“ (slova jednoho z nich), na němž nemůže být nic podezřelého. Jen proto polevili v povinné bdělosti a já jsem toho využil, svou pravou tvář zapřel ze sobecké obavy, aby v zárodku neskončil nádherný příslib, že se dočkám vlastní knihy, aby neskončil rozvíjející se vztah s lidmi, kteří mě při jedné z debat nad rukopisem nabádali – jeden přátelsky, druhý otcovsky –, ať se pustím do něčeho většího, že u nich budu mít vždycky dveře otevřené. Toto jsem měl dobrovolně odvrhnout jen proto, abych se čestně přihlásil ke stigmatu, které mi nečestní vypálili? Pak bych byl nikdy nezažil ani ony závratné chvíle, když mě rozhlas požádal, abych dovolil veřejné čtení z rukopisu, a já pak s bušícím srdcem poslouchal své důvěrné věty šířené sametovým hlasem známého herce.

Bylo toho dost, co mě k nim v těch šťastných týdnech práce na knize poutalo. (Pokaždé, když už jsem byl v Brně, zajel jsem na motorce za maminkou. Rok před smrtí se i hotové knihy dočkala. Přečetla ji pozorně a byla šťastná, že v ní nenašla ani slovo proti Bohu, čehož se po mém přiznání ke ztrátě víry bála. Tenkrát se vděčně usmála a požehnala mi křížkem na čelo.) Jak jsem se měl těch přátelských setkání v redakci vzdát, jak chtít dobrovolně padnout z výšin do propasti přiznáním k něčemu, za co se nestydím, ale co znamená ortel? Jeden můj životní cíl ztroskotal – m­ít v rukou osud polesí jako jeho samostatný pán a hospodář – a­ teď bych měl sám sfouknout tento nadějný plamínek?

Vím, dobře vím, bylo naivní nedomyslet věci do očekávatelných konců. Proto bylo mé štěstí tak krátké a propad tak hluboký. Jak jsem si, já zabedněnec, jenom na vteřinku mohl namluvit, že můžu čekat něco tak zářivého v temnotě okupovaného Československa sedmdesátých let dvacátého století!

- dokončení -