Krátké štěstí 3/3

Když pak ta rána přišla – a­ když jsem ji po čase vstřebal –, j­el jsem se jim omluvit. Čekala mě sprcha: jejich pohledy byly cizí, řeč nejistá. Ohromen, zdrcen jsem odcházel.

Nedovyslechnutou, nedopovězenou omluvu jsem za dveřmi napsal na lístek, zastrčil za kliku a­ odešel, navždycky.

Z pohledu dneška je to zlá pohádka z jiného světa, ale­ byl to skutečný svět náš.

Už ničeho nelituji, prožil jsem si zkusmo kratičkou svobodu jednoho jara a jednoho léta, a ta mi za účast stála. Dnes bych nejednal jinak, bylo vzrušující a krásné účastnit se, nestát stranou dění, jež vřelo dlouho potlačovanou touhou po pravdě a vyvolávalo růžovou naději. Účastnit se celou myslí, celou bytostí, přes bdělý dohled velkého režizéra, jemuž loutky vypovídají poslušnost, i přes jistotu, že s nimi brzy ztratí trpělivost. Když ty tanky přijely, připravoval jsem se na horší konce než jen odsouzení k věčnému mlčení.

*

Po ztrátě všech iluzí bych se byl rád dopídil, kdo udání na krajský úřad poslal. Nešlo mi na rozum, proč to udělal, proč mě tolik, „až do těch hrdel a statků“ nenávidí. Za co se mstí, jak ho to může bavit?

Kde jinde bych měl hledat než mezi spolupracovníky na lesním závodě?

Těžko, velmi těžko jsem snášel ponížení, do nějž mě vmanévrovala zvrácená doba. Dělalo se mi špatně ze sebe samého, když jsem pátral v obličejích, pohledech, gestech, a kdekoho podezíral. Při setkáních jsem si říkal: Co když jsi to ty, kamaráde, a já se tvářím, jako že nic, což musím, protože padesátkrát pravděpodobněji jsi nevinný. Každého jsem po očku zkoumal, na každém mi něco bylo podezřelé. To, že knížku chválí a donekonečna by o ní klábosil, to, že se vůbec nevyjadřuje, anebo ten, kdo ji při podávání ruky se záhadným úsměvem a mírnou úklonou hlavy úlisně chválí a dodává, že už si chystá místo v knihovně „na tu další, co jistě brzy vyjde“. Ach, ten tón, ten kosý pohled! A já se ho nemůžu zeptat: Nebyls to ty?

Ne, nikoho se nemůžu ptát.

Jen jeden z nich to je, tito v­šichni – ó­ hrůzo! – j­sou nevinní a já jim křivdím tak hnusným podezřením.

Bylo to peklo.

*

Posléze, jak šly roky, pomalu jsem zapomínal. Už dlouho jsem nebyl polesný, hrdý lesů pán, už dlouho mi vládl jiný, a byl to vyhlášený opilec.

Když po jedné zvlášť zavilé pijatice vpadl do kanceláře, následován hlavním mechanikem závodu, zasloužilým agentem StB, svým dnešním okružním taxíkářem po hospodách a známých, ve dveřích se právě míjel s partou odcházejících dělníků. Blesklo mu v očích – kdo ví, o čem jsme se tady radili, vždyť jeho sotva pozdravili. Zaútočil na mě:

„Na fořta kašleš, co? Vystačíš si sám, co? Ale to skončí,“ šermoval mi rukou před obličejem, „už se na tom pracuje… Fořt je jeden, a ty to nejseš. Už si za mejma zádama přestaneš na fořta hrát, nulo… Nula seš a nula zůstaneš!“

„Co chceš, řekni rovnou, o co ti jde a nezdržuj mě,“ přerušil jsem ho s myšlenkou, že by se měl včas klidit, než někdo přijde. Asi jsem se nějak zatvářil; to jsem si vzpomněl, jak ho jednou k ránu vyhodili z hospody do mrazu, tam bez kabátu, v bílé košili usnul na hromadě uhlí a lidi se na něho chodili dívat, než si ho žena odvedla. To jsem si bůhvíproč připomněl a on si všiml mého výrazu, zakymácel se dopředu dozadu, č­pěl z něho chlast, u­prostřed čela se prohloubila zlověstná svislá rýha, na okamžik silou soustředil rozostřené vidění mně do očí a z bezprostřední blízkosti zabreptal: „Tak já ti to… tak já ti to teda, ať to víš… ty spasiteli národa, ty nulo… ty… protože… protože ta tvá knížka…“ Teď se sám ve svém umrtvujícím lihovém oparu zarazil, ale už to řekl, už bylo pozdě.

Jaká knížka!? Jak tomu mám rozumět!?, letělo mi hlavou, ale to už přiskočil zcela střízlivý strejček estébák, co nad ním a jeho početnými průšvihy coby pokrevní příbuzný celé roky drží ochrannou ruku, drapl ho za paži, sykl: „Drž hubu!“ a strkal ho ven z kanceláře.

„Co ta knížka!? Dopověz!“ zařval jsem za ním a on se napůl otočil a přes rameno zablekotal:

„Když budu chtít, udělám ti takovou reklamu, že ti vlastní děcka plivnou do ksichtu!“ Dveře se zabouchly. Ale já jsem si to již stačil dát dohromady: reklama rovná se u­dání.

A­­nonym!

První pocit byla úleva: nemusím podezírat nevinné.

Ne, nebyl to on, v době, kdy knížka vyšla, teprve u nás začínal, vůbec nemohl mít důvod. Ale jenom on a jeho strýček StB jsou zasvěceni do konspirací našeho velkého náměstka, hlavního inženýra bez titulu. To jen oni dva věrně slouží svému pánu, strůjci všech pletich mezi zaměstnanci závodu, a za to se jim dostává výjimečné důvěry a mnoha výsad.

Tak vida! Taky mě napadal náš milý náměstek, co po smrti bývalého ředitele, bylo to d­va roky před okupací, č­ekal, že bude dosazen na uprázdněnou funkci, ale já jsem přesvědčil pár lidí, abychom se proti tomu postavili. Podařilo se: ředitelem byl jmenován hlavní inženýr ze sousedního závodu, slušný člověk. Tenkrát mi obávaný náměstek, ten široce nenáviděný intrikán po jednom z nohsledů v­zkázal, abych si byl jistý, že nikdy nezapomíná. Vzal jsem to na vědomí a víc na to nemyslel, důležité bylo, že se dobrá věc podařila, osazenstvo závodu si oddechlo.

Za dva roky mi svou dobrou paměť připomněl, když ty cizí tanky byly tady, já ocejchován a odevšad vyloučen a nebylo těžké zařídit, abych byl sesazen i z místa polesného a vydán do područí tomuto notorikovi.

Jenže ani pak nezapomínal. Když ta knížka vyšla, chopil se i této příležitosti. Jak ho asi překvapil šlendrián, že si mě v nakladatelství neprověřili. Teď to napraví, kořist má jistou, stačí ze zákulisí upozornit na odpovědných místech, co je autor zač, a úspěch je zaručen.

Dnes jsem blahořečil svému důslednému mlčení o tom, co se v nakladatelství chystá. Kdyby ne, Zelená mříž by nikdy nevyšla.

*

Konečně v bločku dočítám do konce onen záznam o únavě ze života, který se k duševně zdravému čtyřicátníku tak málo hodil. Pod čarou tam stojí: Až se z toho bude dostávat, zeptá se: Napsals opravdu všechno? Přece žiješ, myslíš, stýkáš se se životem, učíš se, tvůj život je jedno velké dobrodružství, nemohls ještě prožít a napsat vše. Pamatuješ, co ti v dětství leželo v hlavě? Jak je možné z několika tónů stupnice vytvářet nekonečné náměty, melodie, stále novou hudbu, vždyť se už brzy musí všechno od začátku opakovat! Teď víš, že možnosti jsou neohraničené, že je jen na tobě, jak je sestavíš. Až si takto odpovíš, budeš to opět ty, opět se vzneseš nad nízké problémy a začneš znovu psát, znovu žít a života si vážit. Hloupý bys byl, a směšný, kdyby ses chtěl vzdávat života, dokud je.

Kde jsem bral tu smělost, jak jsem se, odsouzen k mlčení, odvažoval myslet na budoucí psaní?

Když si tu dobu přehrávám, dodnes na to nepřicházím. Věděl jsem sice, že okupační nesvoboda nemůže trvat donekonečna, ale i to konečno jsem viděl až za horizontem svého života.

Pak ten úsvit přišel, prosvítil všechny kouty a já, šťastný, jsem vzplál a rozmělnil se v něm do poslední částečky. Opět jsem se zapojil do dění, ztrácel se sobě a chtěl být znovu platný.

Měsíce, později roky, dmuly se v euforii a já se cítil skoro jako už jednou, kdysi…

Každé nadšení však jednou končí.

A dnes? Ve svobodném světě vládnou peníze, trh, nabídka a poptávka. Čtenářstvo se dosud nenabažilo otevřených stavidel, ještě se za zbožných rituálů klaní hmotě, vzývá blahobyt, hospodářský růst, do extrémů si užívá svobody, chce se bavit. Už zase zbývá jen čekat, doufat. Smířit se s odvrácenou stranou trvalé svobody.

Zákazy nejsou, ty už si mladí ani představit neumí, je ale trh.

Na začátku nové éry významný činitel cynicky prohlásil, že knihy jsou zboží jako každé jiné. Třeba jsem se pro to dost navztekal, uznat musím, že měl krutou pravdu.