čarovný les

... Na stole u okna teď leželo dvacet napůl otevřených kaštanů. Víla si připravila hrneček a začala otvírat opatrně jeden po druhém. U pátého zpozorněla a zlehka ho přikryla oběma rukama. Místnost se rozzářila, a když zvedla ruce, z prasklého kaštanu vypadl na stůl malý chlapeček. Víla se usmála a ťukla do něho prstem.

„Ahoj,“ pozdravila. Chlapeček se zamračil a zapískal tak jemně, že to skoro nebylo slyšet.

„Ale no tak, ještě víc,“ pobídla ho. Tak zapískal víc a už to bylo slyšet po místnosti.

„Ještě víc,“ smála se.

A tak se kaštánkový kluk zhluboka nadechl a písknul víc.

Les zašuměl, ptáci zazpívali a skřítci pokývali ve svých postýlkách hlavami na souhlas a spali dál…

Nakonec se víla uložila ke spánku a malý kaštánek se schoval pod její polštář, protože první den svého narození ještě neměl žádnou postýlku. Nové domovy si totiž vybírají skřítci opravdu zodpovědně, u takové důležité věci to ani jinak nejde.

Ale v lese nežijí jenom dobří skřítci, žijí tam i potvůrky, které dělají schválnosti a nepořádek. Obyčejný člověk je nevidí, ale kdykoliv zakopne nebo ho něco zatahá za rukáv, a nebo nedej bože zabloudí, vždycky je za tím právě jeden z těch lumpíků. Zažila jsem jich taky pár a je na nich ještě jedna věc zvláštní. Když se občas ukážou lidem, změní se v hodné skřítky. Jsou samý úsměv a krásná slovíčka a to vás nesmí zmást. I mezi námi lidmi jsou takoví vtipálci, kteří se mění podle toho, jak se jim to hodí. 

Zrovna dneska večer se jeden takový ochomítal kolem domečku naší víly. Víla to věděla, usmívala se do polštáře, ale nechala ho a byla moc zvědavá, co zase vymyslí. Měl spadeno na její stříbrný prach, protože jím chtěl posypat starého kance za potokem. Starý kanec byl pěkný morous, občas naše skřítky pěkně prohnal, když se moc přiblížili k jeho domečku. Neměl rád společnost a zpívání nenáviděl ze všeho nejvíc. Chrochtal a stěžoval si víle pokaždé, když sešla za potok pro nové bylinky. Ta pak domlouvala těm rošťákům a oni klopili oči, protože neměli rádi, když je víla kárala. No ale za uši si to nezapsali a už druhý den zase vymýšleli nové lumpárny.

No, ale abych to nezapovídala, ten malý darebák, co chtěl ukrást stříbrný prach, u dveří zakopl a vletěl rovnou pod postel naší víly. Ta už to nevydržela a rozesmála se.

„Copak tu děláš, ty zlobidlo?“ ptala se naoko přísně.

„Já, já, já…,“ koktal provinilec a klopil oči.

„No tak pojď ke mně, ať si tě prohlédnu, panáčku,“ vyzvala skřítka.

Zlobidlo vylezlo zpod postele a tuze pomalu šlo k víle.

„Tak ty chceš kouzelný prach? Ty nevíš, že s ním můžu kouzlit jenom já? Budu tě muset zaměstnat,“ usmála se a mávla hůlkou.

Najednou to ve vzduchu zaskřípalo, trochu blejsklo a skřítkovi se na kalhotách udělaly dvě obrovské díry.

„Tak a teď jdi domů a koukej je zašít. Ráno se podívám, jak se ti to povedlo.“

A milý skřítek upaloval domů s děravými kalhotami a byl rád, že slyší vílí smích až za dva smrky. Když se víla směje, nezlobí se...

A někdy se nad lesem zamračilo a hřmělo víc, než by mělo. To se všichni přikradli k víle a dokonce i ti největší odvážlivci přišli. Posedávali v domečku, tiskli se v koutku a víla je musela uklidňovat a vyprávět ji hezké pohádky, aby se přestali bát. Ti nejmenší si zalezli do vílí postýlky, zachumlali se do peřinky až po krk a ven vykukovaly jenom jejich maličké hlavičky.

Na druhém konci lesa se v tu dobu zlobila jiná víla. Všichni ji říkali „Bouřková“, protože po jejím zlobení vždycky přišla bouřka a lítaly po nebi blesky. Bouřková žila sama a tak byla někdy opravdu moc zlá. Navíc se v téhle části lesa nenarodila za posledních sto let žádná nová miminka, tak ti skřítci už byly staří a otrávení z toho všeho. Kde nejsou miminka, tam je smutno. Děti jsou radostí a tady radost už žádná nebyla.

Tahleta panenka myslela jen sama na sebe. A to je pravda pravdoucí, že když si ani my lidi nepomáháme a nemyslíme na druhé, že se nám dobře nedaří.

(Když jsem byla ještě malá, občas jsem neposlouchala maminku a dělala lumpárny jako skřítci a nemyslela na to, že se to mamince vůbec nelíbí. To pak večer přicházeli panáčci z květináčů a domlouvali mi a já se moc styděla a druhý den jsem mamince pomáhala, aby se zase usmála a pohladila mě).

No ale proč se Bouřková zlobí? Nepovedl se jí čarovný odvar a tak metá blesky třesky a budí celý les až do pátého kopce. Stromy u dobré víly schovávají svá miminka, aby nespadly dřív, než přijde jejich čas. Tak moc se chvěje zem. Čarovný odvar zakalil studánku u šestého dubu a to je moc špatné. Bouřková zapomněla svůj recept a namíchala špatné bylinky. Jezevec se přišoural blíž, protože už byl starý a Bouřkové se nebál.

„ Že ty jsi zapomněla na heřmánek?“ zašeptal.

Bouřková se otočila a zlostně zamávala rukama. Nerada poslouchala, že něco pokazila.

„Jsi pěkně drzý jezevče, asi tě začaruju,“ ušklíbla se a přemýšlela, na co ho přemění. Mávla prstem, ze kterého vylétly bílé jiskřičky a milý jezevec měl najednou křídla. Myslím, že kouzlo bylo spíš dobré než špatné. Jezevec se odlepil od země a smál se jako blázen. Už ho dávno bolely nohy a křídla mu přišla vhod. Zakroužil nad hlavou Bouřkové a rychle zamířil pryč, než si to víla rozmyslí a vezme mu je. Bouřková byla ale tak trošku povrchní a na milého jezevce už dávno zapomněla.

Je vám doufám jasné, že po lese tím pádem chodí zvířátka, která vypadají občas úplně jinak, než jak je známe z knížek. Jezevce s křídly jste před chvíli poznali, ale je tu ještě srnka Kamilka, která má sloní uši a pořád s nimi mává, vlk Bohouš, který má šest nohou a pořád se mu pletou při běhání a zakopává o ně a taky Vilda, malý koloušek, který nemá kopýtka, ale lidské nohy a je mu pořád zima, protože nemá boty.   

Občas se smiluje hodná víla, potají se přiblíží a odčaruje tyhle nešťastníky. Musí to dělat ale opatrně, aby ji Bouřková neodhalila, to by bylo moc zle. Každá z víl má totiž svoje území a do cizího by neměla chodit. Proto taky občas vidíte les, který je z jedné strany krásný a z druhé zanedbaný, nemocný. To je podle toho, kdo se o něho stará. Bouřková se stará moc špatně a stromy i kytičky tady chřadnou a ani houby tu nerostou a bukvice a žaludy také ne. Je jasné, že tahle víla by potřebovala na zadek, ale takhle to není. Všechno má totiž svůj čas...