Předjaří

Předjaří

Za poslední týden sníh rychle mizí. Je teplo, prší a už jsme slyšeli první vzdálenou bouřku. Sledujeme hrozivé záplavy po celé republice, ale náš potok se jen trochu zvedl, maličko zakalil a hlasitěji rozhučel, nic víc.

Vypadá to, že většina tajícího sněhu se vsakuje, voda se pročišťuje. Není ještě křišťálová, ale zítra bude. Škoda, že tak plné koryto našemu potoku dlouho nevydrží. To by se nám líbilo v létě, tehdy by nám nevadila ani jeho hlučná uspávanka.

V bělobě, která je již únavná, objevila Jana včera nad svým úzkým záhonkem podél plotu, jemuž říká „rabátko“, první škvíru ve sněhu, rozevřenou až dolů po černou hlínu. Lezou z ní nedočkavé sněženky, se stonky dosud žlutými od předvčerejší podsněžné tmy.

Jde to rychle, během nezvykle teplého včerejška dosáhlo tání svého vrcholu. Dnes do večera se bílá barva naší zalesněné pastviny, vystavené odpolednímu slunci, proměnila ve špinavě žlutou. Dolů sčesaná, jakoby převálcovaná stará tráva z podzimu čvachtá pod nohama, a také stromečky tu leží ubohé, bezmocné, stejně jako ona. Zvedám je opatrně, abych jim neublížil. Žádný se nezlomí, zůstávají vzpřímené. Stojí trochu nejistě, ale zaplaťpánbůh, přežily.

Je neděle, začátek dubna. Vyšel jsem si s Amorem nahoru do lesa. Jde přede mnou na dlouhé šňůře. Po tom, kdy si za mé chvilkové nepozornosti zkusil, jak snadné je na vysokém sněhu strhnout vyhladovělý kus srnčího, už bych ho od nové příležitosti neodvolal. Byla to pro všechny zúčastněné nemilá zkušenost. Nedivím se, že k tomu došlo, srnčí Amora znervózňovalo, každou noc ve svém kotci šílel, tak jsme ho raději začali brát na noc domů.

Ploty ztracené v hlubokém sněhu jako by nebyly, zvěř je bez námahy překračovala. Courala se nejraději kolem stavení, kde byl sníh odházený. Ze střechy garáže, kam měla po zarovnané hladině sněhu nerušený přístup, okusovala větve jabloně. Korunu druhé, jež byla určena ke skácení, jsem jim, kam jen jsem pilkou d­osáhl, postupně, v­ětev po větvi, skoro celou předložil k snědku. Každé ráno se na hromadě bělalo dřevo ohryzaných koster hrubých větví, zatímco tenké byly pryč a na udupaném sněhu se hromadily světlé bobky.

Ani ve dne se zkrotlá zvířata příliš nevzdalovala, proto se to v nestřeženém okamžiku jedno odpoledne stalo. Malér jsem hlásil mysliveckému hospodáři a starostovi v jedné osobě, a teď jsme, Amor a já, pod přísným obecním drobnohledem. Opakování nesmím dopustit.

Dnes se spolu jdeme podívat, kolik sněhu ubylo v lese, na vrstevnicové odvozní cestě nad našima.

Ještě to za moc nestojí, místy mi sněhová břečka sahá do půli lýtek.

Cesta vede středem svahu Ďáblova kopce doleva na janovské louky a dál k Janovu, doprava proti proudu, k pramenům. V rohu rozšíření, které slouží za skládku dřeva, postavili myslivci na podzim krmelec. Žebřiny nacpali senem, korýtko ovsem a kaštany. Několikrát za zimu jsme se tam s Amorem vysokým sněhem brodili. Srnčí ze širokého okolí se ke krmelci stahovalo po vyšlapaných ochozech. Jednou jsme tam několik kusů překvapili. Vystrkovaly na nás svá zrcátka, jak se dobývaly do korýtka z výšky udusaného sněhu. Když jsme se natolik přiblížili, že nás zaslechly, vzpřímily se a zvedly hlavy. Moc se jim odtud nechtělo. Nám se zas nechtělo vracet. Všichni jsme zůstali bez pohybu stát. Hodnou chvíli trvalo, než se kopýtkatá družina neochotně rozešla po svých ztvrdlých cestičkách.

Dnes tudy jdeme poprvé po začátku tání. Dobře se mi tou čvachtanicí nešlape. Amorovi to nevadí, táhne mě dopředu, vůbec by se nezlobil, kdybych ho pustil ze šňůry.

Krmelec je uklizený, zbytky sena vyhrabané, nachystané k odvozu, nikde živé zvířecí duše.

Zatímco všude okolo se sníh mění v břečku a propadá se, vyvýšené chodníčky udupaného zledovatělého sněhu jako mnohonohý pavouk odtud stále míří na všechny strany do houštin.

Slunce už má jarní sílu a peče jako vzteklé. Ani z této hvězdice bílých, černě puntíkatých pěšinek brzy nic nezbude. Jen přerušované řádky bobků ji ještě na oschlé zemi budou nějaký čas připomínat.