Promiňte. Nic se nestalo.

Chodívala jsem tam skoro každý pracovní den na oběd. Tmavohnědý dřevěný interiér, světlo a klidná ulice, kam se dalo vyjít ven a telefonovat. Hosté se střídali, denně jiná kombinace mužů v montérkách, v běžném oblečení pro různé obchodní zástupce a kancelářské sedaly. Občas se vyskytly už jednou přítomné stejné prvky. Nikdy jsem si ale nikoho nezapamatovala tak, abych ho při příští návštěvě poznala. Jedla jsem, odcházela ven telefonovat, vracela se, jedla a odpočívala přemýšlením nad svými věcmi.

Jednou jsem si všimla muže, v pískových plátěných kalhotách a kožené hnědé bundě, zapadal barevně do interiéru. Všiml si mne taky. Vyšla jsem na ulici se zvonícím telefonem a věnovala se práci. Vracela jsem se dovnitř, spokojená ten den se vším. Zamrzlá v devatesátých letech, vlála mi kolem nohou látka květovaných šatů. Na pódiu ze tří schodů, kde stál můj stůl, jsem si dřepla a vkládala do batohu svoje věci k odchodu. Přišel ke mě a zaujal stejnou pozici jako já. Byli jsme oba dost staří a jistí, abychom se snažili o nějakou otvírací duchaplnou větu. Prohlíželi jsme si navzájem své obličeje. Měl tmavě hnědý plnovous se zlatým leskem, delší vlasy, také zamrzlé v devadesátkách, zubil se a oči měl živé, pobavené a zářily. Vypadal mladší, zakonzervoval se před třicítkou a více než desetiletí už uteklo. „Co kdychom se na sebe dívali i v jiných kulisách?“ Neodpověděla jsem, jen se usmála a nasadila si batoh. Mířili jsme vedle sebe ke dveřím, jak natahoval ruku po jejich madlu, byl vidět snubní prsten, tlustý ze žlutého zlata. Natáhla jsem ruku tak, aby byla ve stejné poloze jako jeho – vidět bylo totéž. Snubní prsten, kupodivu stejného vzezření. „To jim neuděláme“, řekla jsem. „Jo, neuděláme.“ Pokračovali jsme do muzea nedaleko, v historické budově instalace lokálního významu nebo školometské stálé expozice. Vstupní místnost s pokladnou, zlaté světlo a malby na stěnách i stropě v zemitých barvách.

Celá událost ztrácela tah, protože ztratila směr i cíl. Rozuměli jsme si dál i beze slov. Bylo potřeba příběh nějak skončit, ale tak, aby se nepřeťala a nezničila atmosféra, která vznikala, když jsme byli vedle sebe. Fronta na vstupenky se zkracovala, stáli jsme stranou a nepostupovali. Pracovník ostrahy v černém, s důchodcovským bříškem, který hlídal – co hlídal? – zahalekal naším směrem. „Se běžte procházet ven, dolů po Masaryčce.“ Poslechli jsme. Na konci Masaryčky obvykle končí brněnská setkání. Dopravní uzel.

Stáli jsme u kašny na náměstí vyhlížející jako letiště z betonových kostek. Nevyřčená myšlenka, že ještě někdy se vidět, ale vlastně proč, čím víc bychom se o sobě dozvěděli, tím rychleji by se kouzlo ztratilo. Letiště přetíná vedví tramvajová dráha. Oběma směry. Malé holky se bavily jízdou na skatu podél trati. Adrenalin. Jet souběžně s tramvají, když se kdykoli může zjevit jiný vůz v protisměru. Kolik jim je? A taky, že se zjevil. Nevydržím to, protože matka. Křičím: „vypadněte z tama! Hned!“ Popadnou prkna, jedno je jedovatě tyrkysové, utíká s ním do otevřených dveří tramvaje, která stojí v zastávce. Řidič nic neříká, nenadává, nevyhazuje z vozu. Mlčky mačká čudlíky. Holka sedí na sedadle pro invalidy, ani děcko, ani žena, v obličeji úsměv, terý nemá žádnou charakteristiku ani souvislost s tím, co se stalo. Přes opalizující sklo medové odlesky vlasů a pod tričkem miniaturní špičaté raketky.

„Někdy chodím na čtení a čtu své věci. Jestli to znáš na Louce.“

„Jo.“

„Jsme taková skupina, říkáme si „Skok z Mostu“. Já jsem z Mostu. Jednou mě to čtení tak rozparádilo, že jsem si strčil prst do prdele a vystrčil ji z okna.“

Kouzlo se ztrácí, zachraňuje to jeho vzhled a podivná otevřenost, bez snahy se předvádět, bez ega. Není už třeba chránit atmosféru, hlavou mi běží, že pokud se toto nějak běžně neuzavře, bude mne to ve vzpomínkách otravovat. Mlčíme a jdeme podél kolejí. Trochu si představuju, jak technicky vypadalo ono vystrčení. Chci se rozloučit. Naznačím zahnutí do průchodu, kterým je vidět na křivou věžičku. Stojíme proti sobě, já u zdi. Obvyklé klišé s časem a zvukem, jedno zpomalí, druhé se zeslabí. Tím, že je překročena hranice k fyzičnosti, je kouzlo zcela pryč. Odcházíme každý po svém.

Napsal potom povídku, která končila větou „Smrdělo jí z pusy.“ Nikdy ji nečetl. Nestála za nic.