Poslední den

Jednou ses mě zeptal – co bys dělala, kdybys věděla, že dnes v noci zemřeš?

Já ti odpověděla – co je to za pitomou otázku.

O pár týdnů později, hned zrána, ta myšlenka obsadila strategickou pozici v mé mysli, s kalašnikovem vyčkávala na nejvhodnější momenty a pak mě v průběhu dne odstřelovala. No jo, já vím, je to trochu lacinej příměr, ale nic jinýho mě zrovna nenapadá; prostě představa, že na mě někdo míří samopalem, je podle mě docela výmluvná. A navíc – to, že se něco podobného přihodí uprostřed českýho maloměsta, je sice vysoce nepravděpodobný, ale pořád možný.

Asi dvě minuty po otvíračce přišla zákaznice, starší, ale relativně vitální, takovej ten typ, co sice jen potřebuje vyměnit zip anebo zkrátit kalhoty, věc, kterou lze vyřídit během tří minut (ano, bude to do týdne hotové, cena taková, napíšu vám zprávu), ale strávíte s ní čtvrt hodiny. Protože se rozkecá. Nemám tuto odrůdu lidí moc v lásce. Melou o tom, jak byli u doktora a naříkají si na revma, potom se zlehka dotknou nějakého palčivého společenského problému, já přikyvuju, jedním uchem tam, druhým ven, protože tito lidé málokdy pokládají otevřené otázky, pokud vůbec nějaké otázky mají.

Nejsem moc soucitná. Chápu, že si někteří potřebují pokecat, vylít srdce, ale v krejčovství? Proboha, od čeho jsou kadeřnice? Anebo psychiatři?

Každopádně – přišla paní, potřebovala vyměnit zip u bundy, spustila a já – poslouchám tu litanii… a najednou si uvědomím, že na mě někdo míří kalašnikovem. A v nějakým paralelním vesmíru by to klidně mohla být tato důchodkyně, cvak cvak, slova jako kulky – a – bude po mně.

Odvážím se, přece jen – ano, ano, ale omlouvám se velmi, čeká na mě spousta práce.

Jistě, paní se může urazit a sebrat tu svou bundu a vypadnout a já budu mít po kšeftu. Pár stovek v prdeli. Ale – pokud má být tento den mým posledním, tak – vážně se mi nechce jej trávit posloucháním debilních keců cizí důchodkyně. Promiň, babčo.

Čekala jsem leccos, ale její reakce mě překvapila: Jé, promiňte, mně to vlastně vůbec nedošlo, že bych vás zdržovala od práce! Tak to já jdu, jen hezky pracujte, ať to máte rychle hotové (a ještě mi šibalsky zahrozí prstem, jako bych byla její nezvedená vnučka).

Chvíli na ni koukám (jako jestli to myslí vážně), přemítám o tom, jestli jsem v jejím hlase zaslechla ironii anebo naštvanost, dokonce si sama sobě namlouvám, že tam určitě něco takovýho bylo (někdy se chovám jako vztahovačná kráva a ano! v některých svých rovinách tou vztahovačnou krávou jsem), ale vzhledem k tomu, že ona se jen usměje a zmizí, tak si říkám - skvěle! Budu to dělat častěji! Jenom si to musím natrénovat. Více takových seniorek se samopaly!

Pustím se do práce, dnes to jde rychle, zahnutý kalhoty, rozšířený šaty. Nedávno jsem ty stejné zužovala. No a pak – zase. Poslední den. Co když. Co budu dělat?

Máma. Ne. Té nebudu volat. Akorát se vždycky naseru. Doteď nedokáže skousnout, že jsem zanechala studia angličtiny a španělštiny a šla šít. A nikdy mi to nezapomene předhodit.

Anebo –

„Čau mami.“

„No ahoj, že nezavoláš.“

Jasně, mami, volaly jsme si asi před třemi dny, a teď začni s tím, že jsi doma sama a že bych se měla ukázat – a že je třeba pohrabat trávu a sklidit rybíz… abys pak řekla, že to uděláš sama, že tě ta práce na zahradě skutečně baví. A já pak odpovím, však mě moje práce taky baví, vážně, a ty, mami, odpovíš – no jo, ale kdybys dostudovala, tak budeš mít určitě více peněz, a já odpovím, že s penězi docela vyjdu, že se vždycky najdou lidi, co si neumí přišít knoflík, vyměnit zip – anebo se občas objeví nějaká velryba, co potřebuje šaty na míru a podobně, a ty odpovíš – no hlavně, že jsi spokojená – a já sice nevím, jestli to myslíš vážně anebo jestli tam je ironie nebo smutek, ale nechám to být, řeknu pár slov o počasí a ty řekneš pár slov o svých kamarádkách… Como siempre.

Přemýšlím, jestli chci trávit čas takovou konverzací. Ale – pokud má být tento den mým posledním, tak –

Ano. Pro mámu je to skoro jako rituál. Vyslechnu si ji, odpovím podle předem daného schématu.

Podivná spokojenost. Jsem svatá. Nejmilejší dceruška.

Pocit, že dnešek je mým posledním dnem, je pryč.

Ale jen na chvilku. Protože voláš ty. Jako obvykle – žádný ahoj, drahoušku, žádný cukrování na úvod, ale stručně, jasně, k věci – prosím pomoc. Za hodinu mám jednání a urval se mi knoflík u saka. A domů to už nestihnu… Zastavím se, jo?

A za pět minut je tu. Krásný, svěží (protože minulou noc nestrávil se mnou) a trošku neohrabaný, pusu na uvítanou, nejraději bych tě zatáhla dozadu do dílny a pomilovala se s tebou na stole, kde mám obnitku, ale ne, nesmím se rozptylovat ani muchlováním a už vůbec ne šukáním, víš jak, hrozně by mě to rozhodilo, soustředěnost a výkonnost by byla ta tam, ty jeden můj -

Ne, nemůžu říct, že by byl můj, ale ani mě to nemrzí.

Když jsem mámě povídala o svém vztahu nevztahu s Vilémem a použila otřepaný sousloví „přátelé s benefity“, tak jsem tak tak vyvázla živa. Hromy blesky v jejích očích, ty ses snad zbláznila, Emo, jaký přátelství s benefity? Je ti třicet, vzpamatuj se! Jenže mami, copak nevíš, že je to právě láska, která působí problémy, hypotéky a další přírodní katastrofy? Ale neboj, jednou ji možná najdu… a do té doby mi snad postačí přátelství a sex.

Jako přítel švadlenky bys s sebou měl pořád nosit jehlu a nit, pokárám ho, ale on prý – jasně, kovářova kobyla. Knoflík je už na svém místě, nechce se ti pryč.

Ne, miláčku, tohle fakt ne. Víš, že v pracovní době nikdy, nikdy, nikdy nepiju, neberu lehké drogy a nesouložím. Nikdy, opakuju pro jistotu, kdyby ses náhodou přeslechl.

No tak.

Ale – pokud má být tento den mým posledním, tak –

Tak jo.

Na dveřích lístek „přijdu hned“.

No vidíš, nejsi tak zásadová, jak o sobě prohlašuješ, usměje se, když si zapíná sako. Uvidíme se zítra večer, dnes mám fotbal a pak jdeme s klukama na jedno.

Napadne mě – kalašnikov – a co když – co když opravdu – mohli bychom spolu strávit můj poslední večer. Jenže – jak bych mu zdůvodnila, že chci být s ním? Nedovedu si sama sebe představit, že bych ho začala přemlouvat, ať se na fotbal vysere a ať za mnou po práci přijede. Taková uzurpace času a prostoru nemá v našem vztahu místo.

Možná se vidíme naposledy. Víš, že tě mám ráda?

Ne, to ti neřeknu. Protože to opravdu víš.

Na okamžik mě napadne, že bych s tebou chtěla mít jednou děti.

Odpoledne jako voda. Nastříhám halenku s vázačkou jedné hubené zákaznici, popojedu se sukní pro velrybu a nakonec došiju svěrací kazajku, kterou si nechal na míru vyhotovit jeden subtilní pán; přišel, nesměle se rozhlížel po obchodě a pak začal – mám takové nezvyklé přání… ta stará už není tak – dobrá… trhá se… potřeboval bych novou, z pevnějšího materiálu… Upřímně, ani mě to nepřekvapilo, protože jsem asi před rokem šila kožený spodní prádlo pro jednu padesátiletou stopadesátikilovou dominu. Spíš jeho překvapilo, že mě to nepřekvapilo. Jsem osvícená, tolerantní a diskrétní. Obraťte se na mě s jakoukoliv úchylárnou. Ušiju skoro všechno. Vilém mi dokonce radil že bych si toto heslo mohla vyvěsit na svoje webový stránky. Jasně, „úchylárny vítány“, „úchylárny všeho druhu“ anebo tak něco. Fakt díky.

Čtvrt hodiny před zavíračkou se zastaví paní, která nutně potřebuje zalátat roztržené kalhoty; nešlo by to na počkání? Má s sebou odpornýho slintajícího psa. Ne, je mi líto, za chvíli zavírám a musím ještě něco vyřídit ve městě. Někdy si říkám – proč ty trapný výmluvy… jakoby nestačilo obyčejný „ne“.

Co se týče přítomnosti psů v mém krejčovství, jsem zásadová velmi. Opatření přísnější než v MHD. Náhubek, vodítko. Případně ho nechte před vchodem. Anebo ještě líp – uspěte ho a přineste si ho v přenosné schránce, pokud se bez něj neobejdete. No jo. Mám prostě předsudky a nechápu lidi, kterých smysl života tkví v uklízení psích exkrementů. Ale možná, až mi bude tak sto deset, tak si psa pořídím taky a hovna budu sbírat s radostí.

A pak – co s načatým večerem.

Měla jsem v plánu se projít po městě, zajít do knihkupectví, vdechovat vůni čerstvých knih, počítat šedý a bílý kostky na dlažbě před nádražím, koukat na holuby, co serou na sochy u kostela, koupit si zmrzku anebo pivo, chvilku se poválet v trávě v parku, koukat do slunce se zavřenýma očima, koukat do korun stromů s otevřenýma očima, vdechovat město, vdechovat léto…

Místo toho mě ale napadá – Jana! Janička moje… že bychom zašly na jedno? Co by ne. Posledně si stěžovala, že od té doby, co má dítě, ji nikdo nikam nezve, ani kamarádi, ani kolegové z práce. Prostě si o tobě lidi udělají takovou představu, že seš matka na plnej úvazek a že se absolutně obětuješ dítěti, nehneš se od něj ani na krok… proboha, to jako nikoho nenapadne, že to dítě má i otce?

Jana je ráda, že jí volám, jasně, v sedm.

A zase je tu kalašnikov. Co když. Co když je tento den tím posledním. Dnes v noci zemřu ve spánku. Ano, to je ono. Ve spánku, kolem třetí, ano, třeba tři třináct, to je hezké číslo.

Už mi to přijde jako obsese, navíc celý tento text zřejmě působí jako uměle vykonstruovaný příběh, určitě vás to napadlo, milí čtenáři, no však to taky je uměle vykonstruovaný příběh, co byste asi tak čekali, ale stejně si zcela nesobecky myslím, že pokud jste se dočetli až sem, tak to asi tak hrozný nebude… já vím, já vím, vykrádám teď takovej ten vtípek o diplomkách, jak student píše a píše a na stranu 31 vloží nevinnou poznámku – milí oponenti, pokud jste se dočetli až sem, blahopřeji a máte u mě panáka. A doufám, že mě necháte projít u obhajoby.

Ale zpátky! Musíme se věnovat našemu příběhu a švadlence Emě. Dovyprávět jej.

Večer s Janou proběhne. Vášnivá debata o knihách, co jsme právě přečetly. Jana vypráví o tom, že se za měsíc vrací do labiny. Jasně, někteří se na to tvářili všelijak, hlavně tchyně, ale Milan ji uzemnil – však ho znáš, takový to jeho – mami, prosííím tě… nech to bejt, je jiná doba, však můžeš taky hlídat, určitě si to užiješ… na některý lidi prostě nejlíp zabere snůška frází a pravd ze života.

Jakoby mezi námi nebyla žádná hradba v podobně mateřství. Občas se totiž bojím setkávat se svými kamarádkami, co se už okotily. Mají hlavu plnou plínek a příkrmů. Případně odrážedel a dětských bazárků. Panebože, jak je možný, že se z inteligentní hispanistky, co dokázala pochopit Lorcovy básně a dramata, stane nána, co řeší akorát dětský hovínka a chatuje s podobně postiženými na e-miminu? (říkala jsem si asi před měsícem, když jsem potkala známou z katedry).

Jani, ani nevíš, jak jsem ráda, že tys zůstala normální.

Jistě, v souvislosti s mým posledním dnem mě během večera napadají různý blbosti. Sehnat koks, podpálit finančák anebo třeba na náměstí z plných plic zazpívat nějakou odrhovačku… Cielito lindo anebo alespoň Studentskou halenku.

Ovšem poslední zářez na mě čeká v nočním autobuse.

(Tohle vyprávění přece musí mít pointu.)

Co tu děláš?

Ztratil jsem klíče. Tak mě napadlo, že pojedu za tebou, abych nemusel volat zámečníka.

Doma nás nenapadá nic lepšího, než si otevřít láhev vína. Probrat děsně důležitý věci mezi životem a smrtí jako třeba moje velrybí zákaznice a tvoje dnešní vyloučení na fotbale.

Pomilovat se. S radostí.

Nezmíním kalašnikov, protože si na něj nevzpomenu.

Ve tři usínáme.

A v osm se probouzíme.