Paranoia

Paranoia je velmi zvláštní věc. U mě se začala projevovat hned po vysoké škole, když jsem začal pracovat jako referent v jednom výzkumném ústavu. Až do té doby poklidné studium, kdy jsem prováděl úplně samostatnou práci, bylo vystřídáno prací v kanceláři. Tam jsem byl nucen sdílet místnost s ještě několika pracovníky což byla přímo živná a úrodná půda pro moje, pro mě tehdy zcela neznámé, paranoidní pocity. Myslím si, že zde sehrálo určitou roli ještě mé, v té době nízké sebevědomí. V kanceláři existovala samozřejmě jistá  hierarchie pracovníků.Byl jsem asi někde uprostřed, to znamená, že jsem měl své nadřízené, ale i podřízené pracovníky. Ani jedna skupina se mi však nezamlouvala. U obou dvou jsem cítil hned od začátku určitou semknutost a spiklenectví proti svému egu. Byl jsem zde náhle cizí těleso. Ze začátku to bylo ještě snesitelné. Později, když jsem byl nucen pobývat v kanceláři na svém místě celé hodiny a dny, se paranoia začala poznenáhlu projevovat v celé své hrůznosti. Zdálo se mi, že mí podřízení si o mně šeptem povídají a rozebírají moji osobu celou věčnost a náhle umlknou když vstoupím do místnosti. Velmi podobné to bylo i s mými nadřízenými. Trávil jsem celé minuty posloucháním za dveřmi a jasně jsem slyšel šeptat svoje jméno. Došlo to až tak daleko, že jsem v kanceláři propadal jakémusi polovědomí a slyšel neartikulované šeptání ze všech koutů místnosti. Můj pracovní výkon šel pochopitelně rapidně a strmně dolů. Tehdy mi ještě nedocházelo, že jsem vlastně nemocný. Bral jsem to jako přirozené adjektivum ke své osobnosti, která se začala velmi rychle rozkládat zevnitř.

Nejhorší ale byly na tom ty \"podtexty.\" Za každým, resp. pod každým slovem či větou jsem cítil jistý záměr, znevážení mé osoby, úšklebek nebo ponížení. Musel jsem se v některých chvilkách záměrně držet zpátky, abych nevybuchl a své labilní emoce nedal plně najevo. Pořád jsem kdesi pociťoval určitou brzdu. A moje osobnost se pomalu rozkládala a zahnívala. Ty \"podtexty \" byly časem nesnesitelné. Trápily mě ve dne v noci, nemohl jsem chodit po chodbách, natož trávit čas v kanceláři. Proto jsem prchal na dlouhé hodiny ven z budovy, kde jsem chodil jako štvanec kolem a zuřivě a náruživě kouřil cigarety. Bál jsem se chvíle, kdy budu muset vkročit na svoje pracovní místo.

Časem se ze mě stal fluktuant a měnil jsem zaměstnání jedno za druhým. V každé práci jsem však opět narazil na svoji kancelář s velkým \"K\" , kde se skrývali moji nepřátelé. Není proto divu, že jsem hledal práci, kde nebudu vystaven tolik nepřátelskému prostředí, kde nebudu po celý den exponován té sebrance, která pozoruje, hodnotí a špehuje každý můj pohyb a monitoruje každé moje zaváhání.

Dal jsem se tedy na dráhu obchodního zástupce. Moje psychická úleva byla přímo božská. Každý den jsem jednal s úplně cizími lidmi, kteří mě neznali a neměli se mnou nic společného.

Tehdy mě ale stihla těžká autonehoda při které jsem si vážně poranil mozek  a dostal se tak do invalidního důchodu. Poté co jsem se rozvedl a přestěhoval sám do nového bytu v panelovém domě se moje obtíže ozvaly znovu, ještě mnohokrát znásobené. Zdálo se mi totiž, že mě sousedé pozorují na každém kroku. Že mi kukátkem nahlíží do bytu a vlastním kukátkem mě pozorují když z bytu vycházím a čekám na výtah. Zdálo se mi, že mě odposlouchávají přes stěny. Celé hodiny jsem trávil v posteli zavrtán do přikrývek, abych nevydal sebemenší zvuk, který by bylo možno použít ke konspiraci proti mé osobě. Tehdy jsem ztratil všechny přátele i známé, protože ven jsem mohl chodit až za tmy, aby mě sousedé nezahlédli náhodou z oken. Můj život se proměnil v peklo. A tehdy poprvé jsem skončil v psychiatrické léčebně. Svoje pobyty v tomto zařízení jsem od té doby zopakoval několikrát. Po nasazení účinných farmak mé strašné pocity asi tak z poloviny vymizely.  Dnes už se tolik nebojím nákupů a veřejných hromadných dopravních prostředků. Ale paranoia na mě číhá dál a může se kdykoliv projevit jako náhlá a nečekaná rána sekerou. Jsem tedy paranoidní i nadále, ale díky lékům jsou její projevy silně potlačeny.  Přesto všechno můj strach nevymizel a já se bojím i nadále. A tak pro mě paranoia zůstala velmi zvláštní okolností. Paranoia je ale stejně zajímavá a dnes jistým způsobem obdivuhodná. Ale já už s ní umím žít. Nebo si to alespoň myslím.