Stařecká troufalost 3/3

 

Ale trvá jim to. Že bych je o tolik předhonil?!

Je to paradox: čemu za ten výkon vděčím? Ničemu než strachu, aby mě nedohnali.

Sledoval jsem minuty a s každou novou rostla na jedné straně spokojenost se sebou, na druhé starost, kde asi můžou být.

Uběhlo osmadvacet minut od mého příchodu, když se objevili. Jana kulhala.

A jéje! Tuto cenu má tedy můj náskok, namohla si zas kotník.

Janinka s Pavlem šli s ní, každý z jedné strany. Ne že by ji podpírali, ale moc nescházelo.

Ten kotník už byl dlouho v klidu. Když ho před třinácti lety strčila do drátěného pletiva v lese jako do pytláckého oka a zlámala v něm kostičky, přišlo pár krušných let, kdy na našich poznávacích výšlapech po horách hodně trpěla. Později se to spravilo. Anebo to hrála, člověk se v ní někdy nevyzná.

„Pročs tak letěl,“ bylo první, co ji zajímalo, když ke mně došli.

„Měl jsem strach, abyste mně neutekli. Asi zbytečně,“ kývl jsem bradou k té noze. Přešla to bez mrknutí.

„Tak se radši uženeš,“ mračila se, „nezapomeň…“

„…jo, že je ti osmdesát,“ dokončil jsem za ni. Zas ta její písnička, devět roků už mi táhne na osmdesát, od samého překročení sedmdesátky. Sobě počítá roky stejně. Každému. V tom je nesnesitelně spravedlivá.

Stáhla přes ramena ruksak a sedla si vedle mě.

„Dál nejdu, běžte si sami.“

„Však tě nikdo nehoní, babi,“ podotkla Janinka, „odpočni si, najez se, a potom uvidíme.“

„Nikam nejdu, tady na vás počkám,“ trvala na svém.

„Uvidíme. Teď se najím,“ řekla nekompromisně Janinka a vyndala z ruksáčku svačinu. Jana a Pavel se taky dali do jídla.

Já počkám, jestli dostanu hlad, nutit se do toho nebudu.

Veselé společnosti nedaleko vévodil ten černý bavič, říkali mu Majkl.

Jana angličtinu nemiluje, má námitky proti světovosti jakéhokoli národního jazyka, k mezinárodnímu domlouvání má prý sloužit řeč umělá, esperanto, ať je to spravedlivé. Ale tolik mladých pohromadě, to je pro ni sám o sobě magnet, ať by mluvili jazyky andělskými, nebo ďábelskými. Většinou to byli běloši a bělošky, jeden kluk měl pleť hnědou, ale rysy jakoby evropské.

Pavel se jich zeptal, odkud jsou. Ochotně odpovídali. Byly to samé Polky a Poláci, snědý byl z Indie, černý Majkl – z­ Bratislavy. Zasmál jsem se tomu, na můj dotaz tedy upřesnil, že původně z Floridy. Slovensky, polsky ani česky neuměl. Jeho američtina byla rychlá, málo srozumitelná, takřka každou větu musel opakovat. Nevadilo mu to, trpělivě hledal slova, vysvětloval, doplňoval. K lepšímu porozumění přispívala jedna sympatická plavovláska čistou angličtinou.

Tak nás ta pestrá mládež přijala mezi sebe a my jsme rázem zapomněli na únavu. Ovšemže naši dva dokumentaristé Jana a Pavel veselé mezinárodní shromáždění hojně fotografovali.

Jana vytáhla z jejich šéfa, staršího Poláka, s nímž se stranou, pěkně po našem, č­­esko-polsky b­avila, že jsou parta jehovistů. Když nám to přišla říct, mě ani Pavla tím nijak neohromila, jenom Janinka obrátila oči v sloup, ale ovládla se a od příštího okamžiku už na sobě zas nic nedávala znát.

Je k nevíře, jaký mělo to veselé klábosení vliv na mé zchvácené tělo. Nevím, kdy to začalo, ale postupně jsem si uvědomoval, že únava ze mě vyprchává. Nakonec mi bylo docela lehce, skoro jako ráno.

Ještě chvíli jsem počkal a pak děcka upozornil, že je načase rozloučit se a pokračovat na vrchol. Půjdeme sami, naše společnost se předtím shora vrátila.

Rozkochaná Jana zůstala v čilé rozpravě s panem vedoucím. Ono je lepší mluvit česky a v odpověď slyšet polštinu, než poslouchat řeč, jíž člověk vůbec nerozumí a baví se jen tím, že se baví druzí.

Doma nám pak vykládala, že si při tom zopakovala, co zná z jiných setkání s těmito hlasateli pravé víry, když je u naší branky zpovídá, když je nechá, ať si myslí, že ji získávají, že už ji mají a ona zatím… Kdyby věděli, jak je pro ni vzrušující obrátit roli a tahat naopak rozumy z nich, vnikat do jejich myšlení, vyzvídat, co je nutí obcházet domácnosti a šířit tu svou víru. Chce se dobrat jejich vlastních názorů, jí n­estačí ty naučené, s nimiž jsou vysíláni mezi lidi. Chytá je na vějičku svého zájmu, trochu jim dává zapravdu, trochu odporuje, neustále klade tu svou otázku „Proč?“ a s potěšením sleduje každé zakolísání nad smyslem poselství, jež hlásají. To bývají její velké chvíle.

Tak to měla i teď s tímto vedoucím jehovistů na sněžnickém schronisku. Nejen to, ještě víc ji vzrušovalo poznání, že rozumí jeho jazyku, aniž se mu učila, a zároveň si je jistá, že stejně dobře rozumí on jí. To byl pro ni nezapomenutelný zážitek a nemohla se dočkat, až se vrátíme, aby nám o něm pověděla.

 

*

 

V těchto chvílích však jsme my tři byli teprve na výstupu.

Nad chatou jsme zprvu šli řídkým lesem nízkých smrků a starých pokroucených jeřábů. Ležela tam vrstva napůl rozbředlého rozdupaného sněhu, jen kolem kmenů se černaly roztálé límce.

Za lesem již slunce vypilo z nezastíněné země poslední zbytky závějí.

Můj strach z opožďování, který mě poháněl celé dopoledne, se nevrátil, přemohla ho vábivá výseč volného obzoru, který se mi už teď, daleko pod vrcholem otvíral.

Janinka s trekovými holemi si vykračovala vpředu. Pavla zdržovalo fotografování, proto jsem poslední nezůstával. I jemu se hodilo, že mě má poblíž, když například potřeboval, abych na jeho aparát zdokumentoval, jak se v kraťasech a lehké obuvi brodí pátého května sněhem.

Jenom žádný spěch! Poslední nejsem, nikoho nezdržuji a jsem skoro u cíle. Vrchol vidět není, ale jistě se brzo zjeví tam za tím zaoblením, kde mizí postavičky před námi a vynořují se ty, co za chvíli potkáme.

Zlatá hůl. Bez ní bych se tak dobře necítil, každou chvilku škobrtnu, ztratím balanc.

Vida, jak rychle jsem si zvykl na jistotu, že se o něco můžu opřít.

Jestlipak se zde najde někdo aspoň přibližně mého věku? Motám se tu mezi samou mládeží. Z těch starších nikomu asi nebude přes šedesát.

Dost si troufám. Jednám jako nedospělý hazardér.

Na přijatelné rovince jsem se zastavil. Tady si trochu vydechnu.

Skloněný, s rukama na kolenou, chytám dech.

Pak se narovnám, opřu se o svou pevnou a spolehlivou palici a rozhlédnu se.

Těch kopců! Těch lesů! Světlounce rašících buků v černotě smrčin! Nádherný den.

Na některé vršky už se dívám shora, to znamená, že nejsem daleko pod vrcholem.

Zbytek lehce zvládnu.

Takto si dodávám potřebnou kuráž, podnícen tolikou krásou probouzejícího se jara – a­ tu, dřív, než koho spatřím, slyším povědomý hlas:

„Jak vidím, chlapče, zdá se, že do starého železa přece jen ještě nepatříš.“

„Tati! Co vy tady?“ dělám, jako bych si ho byl právě sám nepřivolal. Není to nic nového, poslední dobou se mi zjevuje pokaždé, když mi ho připomene něco na mém vlastním jednání, pohybu nebo povzdechu.

„Já jsem tolik štěstí neměl,“ říká ten stín, ta představa, náš padesát let mrtvý tatínek, „však ani tvých roků jsem se nedožil.“

Je to tak, jsem už o čtyři roky starší. A nejen že žiju, je mi také dopřáno z života se radovat. Víc než kdysi jemu. Sice i mně občas jakási muška přelétne koutkem oka, až se toho leknu, ale na obě oči ještě vidím, a dobře. I sluch mám v pořádku, v­šak jsem se ho něco naopatroval! Co mi chybí? Kdyby se občas neozvala bolest kloubů, bylo by to divné, ne? Pravda, ještě jsou tu ty ochablé svaly, s tím jsem se těžko vyrovnával, tenkrát, když to začalo, když jsem po probuzení poprvé pocítil tu podivnou slabost v pažích, co jsem si neuměl vysvětlit, druhé ráno zas, i další rána, a byla jich dlouhá řada, až jsem si zvykl, ale pořád mě to trápilo a hledal jsem všelijaké příčiny. Konečně jsem pochopil: je jen jedna – konec aktivního života, nástup stáří. Jak jednoduché, jak samozřejmé! Tak je to, stálá mladost nečeká nikoho.

Co bych ještě chtěl, skály lámat mě nikdo nenutí.

Ale přiznej si, ani ta scvrklá kůže a hnědé skvrny, co jich máš po těle jak naseto, se ti nelíbí. Vypadá to hrozně, fuj.

Ale copak se musíš před lidmi svlékat? Dost bylo těla, za jaké ses nemusel stydět, pár desítek let ses z něho radoval. To pro jeden život stačí, teď platíš. Jako každý, to je spravedlivé. Ve stáří platíme. Za mládí, za život.

Mohl bych si navymýšlet ještě spoustu drobných ztrát, co mi život připravil, i velkých, ale jen mávnu rukou. I v tom se tatínkovi podobám. Patlat se v bolístkách je nedůstojné, nejsem z cukru, vždyť žiju, a ne špatně: doposud vidím, slyším, chodím, na kdejakou horu si vyšlápnu, auto řídím… Na obtíž ještě nejsem. Leckdo je na tom hůř.

Přesto se někdy ptám, jestli sem ještě patřím, jestli už tady nejsem trochu přes čas.

„A kuš! Že tě huba nebolí! Takové rouhání! Bohu bys měl děkovat za to, co máš,“ napomene mě tatínek.

„Víte, že děkovat Bohu neumím.“

„Maminka tě přece učila modlit.“

„Tati, copak jste už zapomněl, jak to se mnou bylo?“

„Aha, vzpomínám si: nemodlíš se, do kostela nechodíš – v­ždyť t­y ani v Boha nevěříš, že je to tak?“

„Ne úplně tak, já věřím, jenom…“ Je to těžké, nenajdu teď správná slova, tak zčistajasna, ale bránit se musím, já přece věřím. Ve Stvořitele věřím, v nejvyšší moudrost, samozřejmě v lidskou duši, jen s výjimkou její nesmrtelnosti. Do tohoto vysvětlování se mám pouštět? Teď? Že si podle mě lidé vysnili nesmrtelnost na potvrzení své výjimečnosti, odlišnosti od jiných tvorů, a že to mám za nedomyšlené a nespravedlivé? Ne, to v tomto křehkém, náhodném a jistě jen letmém setkání nemůžu rozebírat.

Jak asi věřil on? Do kostela chodil celý život, přestal až ke konci, kdy zeslábl a trávil všechen čas doma, ve svém domku, našem rodném. Nedělních mší – tenkrát ještě latinských – s­e však účastnil, poslouchal je z vídeňského či vatikánského rozhlasu, náš byl již zcela ateistický. Tehdy začal číst bibli. Zaujalo mě, když se dal do rozebírání některých pasáží Starého zákona a posléze i Nového. Z jeho občasných poznámek nezněla zrovna neochvějná víra. Velmi tím rmoutil maminku. V Boha věřil, to ano, ale ne jako ona, tak bezvýhradně. Proto čekám, že by mohl bez dlouhého vysvětlování sdílet i moje pochyby.

Zdá se, že sdílí, velkoryse přejde mou zámlku a zeptá se: „Jsi i tak šťastný?“

„Má mě rádo pár lidí, a já je. Víte, jaké to je štěstí?“

„To znám, takové i já jsem měl, drželo mě při životě.“

„I vy jste pořád se mnou, a maminka, Mařenka, brášci… Zůstal jsem tu poslední, ale vás všechny cítím blízko…“

Vyruší mě povinnost odpovědět mladému páru, který mě s uctivým pozdravením míjí.

Můj živý sen však nenabourali.

„Jsme ti blízko, to máš pravdu,“ přitaká tatínek. S vědoucím úsměvem pak dodá: „Napořád to ale není.“

Leknu se: „Už se mnou nebudete?“

„Ty s náma,“ odpoví nevzrušeně.

Až po chvilce se mi rozsvítí, a tak se zeptám: „Kdy to bude?“

„Nevím, můj chlapče, tady čas nehraje roli, i století je jen výdech.“

„A tisíc roků?“

„Stejné: výdech, mžik, jeden tep srdce vás živých.“

„A dál? C­o je dál?“ ptám se, napjatý.

Tatínek pokrčí rameny, nechce se mu do toho.

„Nevíte? Ani po takové době nevíte?“

„Nevím a nechci vědět, chci jen ticho, mrtvo, klid.“

„Ne věčný život, věčnou účast na slávě boží, jak nás učili?“

„Můj chlapče, ty nemáš představu, co to je věčnost,“ těžce vzdychne.

Já podle pravdy odpovím: „Radši si ji ani nepředstavuju.“

„Dobře děláš. Na ni je každý krátký.“

„Dá se měřit, tati?“

„Věčnost se neměří, ta je. A řeknu ti,­ je to hrůza. Žít věčně? Kdepak! Spát! Celou ji beze snů prospat, to je pravé blaho.“

„Ano? Tak proč se mi vracíte, kdykoliv si vzpomenu? Kde se tady berete?“

„O tom právě mluvím. To ty nás oživuješ, probouzíš z našeho klidu, rušíš.“

„Někde jste, musíte být. Proč ke mně i v noci přicházíte, kdy vás nevolám? Živí, skuteční.“

„Živý jsi ty, tak p­roto. My jsme jen stíny, představy, sny.“

Přemýšlím.

„Už chápeš?“ zeptá se ještě.

Na to neodpovím, už zas vnímám jen hmotný svět, jenom toto kamení, tuto zdaleka známou kopuli, kde jsem se najednou octl nevím jak. Když se rozhlédnu, vidím Pavla s odkrytým objektivem aparátu courat se vzadu, nedaleko před sebou vidím jeho ženu, jak se opírá o dvě tenké hole a blaženě nastavuje tváře slunci, a také plno jiných živých okolo sebe vidím. Po nedávném sněhu ani památka, jen palčivé slunce napovídá, kam se všechen poděl. Země je zdupána mnohými tisíci nohou až na holou skálu. Kde zbývá trocha prsti, tak jen proto, že ji chrání zelené ostrůvky tuhé nízké trávy a koberce borůvčí, které jsou podivně červené, ale možná je to jen mámení, vyvolané prudkým jarním sluncem v horském ovzduší.

Janinka stojí nad stezkou, co strmě klesá na moravskou stranu. Jdu k ní a ptám se: „Tudyma sem tenkrát Linduška poklusem vyběhla?“

Podívá se na mě užasle: „Ty si to pamatuješ?“

„O ničem jiném jste po tom vašem rodinném výstupu na Králičák nemluvili.“

Janinka se zasměje: „Odjakživa to bylo děcko soutěživý, i tady nahoře chtěla být první. Kdybys viděl tu její radost, když jsme za ní dolezli s jazykem na vestě.“

Pavel, nedbaje na početnou společnost turistů, trousících se okolo, hrne se ke mně a okázale mi podává ruku: „Blahopřeju k prvovýstupu na Králický Sněžník.“

„Co?“ divím se, hned se však vzpamatuji.

„On to fakt je můj prvovýstup!“ připustím a cítím příjemné polechtání v osrdí. „Tak to ti děkuju.“

Rozpadající se skála z vrstevnaté krystalické horniny ční nevysoko nad ušlapané temeno hory. Z odloupnutých štěpin si někteří návštěvníci stavějí panáčky, po planině skládají nápisy a vůbec soutěží s přírodními živly v úporné snaze co nejrychleji sprovodit to nakupení kamenných vrstev ze světa.

„Věděls, že tady stávala rozhledna?“ zeptal se Pavel.

Zavrtím hlavou a čekám, co mi poví.

„Byla akorát na hranici, půl jí patřilo nám a půl Polsku. Gomulka měl vztek, že je tady věčně plno lidí jak někde na korzu, tak se dohodl s Husákem, hranici přesunuli sem,“ ukázal na řadu nabílených hraničních kamenů, nelogicky běžících mimo vrchol, „a tím byla rozhledna jeho a mohl ji dát zbourat.“

„Kruciš, ten to vzal fofrem. Ještě že tu skálu tady nechal.“

Pavel je spokojen, že mi rozšířil obzor, a už se zas věnuje vyhledávání objektů pro svůj aparát.

Po modré obloze v­ysoko nad nadýchanými kupami letních oblaků se závratnou rychlostí sunula od jihu k severu stříbrná vlaštovka. Za ní se s malým odstupem rodila dvojitá stopa kučeravých beránků.

Ze sledování žhoucího prázdna za tryskami se mi až zatočila hlava, musel jsem se pevněji zapřít do hole.

Najednou se z míst, kde konec bílého chvostu tál v průzračné modři, ozval slabý hukot, blížil se a sílil. Když pak na nás za minutu padal z nadhlavníku, letadlo už nebylo ke spatření.

Zatímco Pavel nepřestával lovit obrázky, z­ nichž většinu při úpravě smaže a nechá jen ty nejlepší, já jsem blahořečil dnešku za průzračnost, za to, že můžu přehlédnout blízká i vzdálená pohoří, nahlédnout do zamžených úvalů. K­olik takových dnů ještě poznám, než se sám vřadím do stínů, představ, vzpomínek?

Obcházel jsem vrchol, chtěl se v divoce zvlněném kraji orientovat, neboť jen kde se vyznám, cítím se doma. Šlo to lehko, bylo poledne a všechny stíny ukazovaly k severu. Tak jsem brzy poznával dlouhou hradbu Rychlebských hor, téměř na jejím konci Borůvkovou horu s válcem již známé rozhledny, nedaleko ní zářez v hřebeni, jímž jsme ráno vjeli na polské území. Ve větší dálce vlevo se modraly Orlické hory a za nimi Krkonoše. Úplně jinde, tam pod oslňujícím sluncem, v šedivém kouřmu za kopci Hanušovické vrchoviny, prostírala se nížina Malé Hané. Ale nejnezapomenutelnějším dojmem na mě zapůsobila blízká tmavá masa Hrubého Jeseníku s vypouklou Pradědskou hornatinou uprostřed.

Široká nížina se táhla po celém severním obzoru od dalekého východu k dalekému západu a ztrácela se v modrošedé cloně.

Nejblíž, skoro na dosah, jen přes jedno strmé údolí, kde se rodí řeka Morava, přehlédl jsem celý východní oblouk Králického Sněžníku, postupně do dálky se snižující. Do očí tloukla olysalá úbočí, málem mi vzala radost z velkolepého pohledu.

Zajímá mě bělavá čára načrtnutá posledními zbytky závějí napříč vypuklinami a propadlinami příkrého terénu. Prosvítá prořídlými lesy, neúchylně sleduje vysokou vrstevnici, snad jedenácti, snad dvanáctisetmetrovou, mizí v horních partiích bočních žlebů, zas se zjevuje a dál, až za poslední viditelnou zákrutu tence, nekompromisně, jako do přímky promítnutá vodorovná rovina překrajuje všechny nerovnosti svahů kousek pod hřebeny.

Skrz průhledné lesy jako na plastické mapě v obrovském měřítku jedna ku jedné sleduji tu vodorovnou linku, ten výsledek umu lesních stavitelů, hlavní cestu, jež v ladných obloucích, přes prameny a bystřiny, přes žleby, strže a skály, které se jí staví do cesty, běží celým pohořím a ochotně lidem a lesní technice umožňuje přístup do nejvyšších poloh.

Je to štěstí, být při tom, vidět toto vše z nadhledu, z hory, na niž mě dnes ještě vynesly mé vlastní nohy.

 

*

 

Na cestě dolů mi Janinka sdělovala novinky o studentech Martinovi a Lindušce. V tom zaujetí jsme si nevšimli babičky, která nám vyšla naproti, hned jak ji horda veselé mládeže po rozloučení opustila. Na dálku, kousek pod vrcholem spatřila něco se blyštět, poznala lakovanou hůl ze zkrouceného kořene a tím i nás. S připraveným aparátem se vmáčkla do kleče hned u cesty. Když jsme ji za pár minut, zabraní v hovoru míjeli, vykoukla a zmáčkla spoušť. Překvapení, co se i přes tmavé brýle zračí na té památné fotce v Janinčině pohledu, nemůže nikdo přejít bez povšimnutí.

Dohnal nás Pavel a už jsme se nezdržovali. Konečně jsem i já dostal hlad a za chůze se najedl.

Tu naši zkratku pod chatou jsme jednomyslně minuli a pokračovali po hlavní cestě. Nemám s čím porovnat, jestli šlo o správné rozhodnutí, jen to vím, že v Kletně na parkovišti, poslední kroky před autem už mě nohy taktak nesly.

Teď však jsem šel lehce, nadnášela mě ještě radost z dobytí kóty čtrnáct set dvacet čtyři. Neodporoval jsem, když naši každému na potkání hlásili moje léta a ti milí turisté, buď upřímně, nebo aby je nezarmoutili, uznale pohvizdovali a dušovali se, že oni se takového věku ani nedožijí, ne ještě, aby lozili po horách. Já jsem se jen připitoměle culil a pohazoval si zahálející holí.

Čas běžel, ale cesta se nekrátila. Janinka s babičkou, aby zahnaly hlásící se únavu, vyčíhly si, kdy nebylo živé duše v doslechu – a­ už se nesla polskými hvozdy píseň našeho mládí: Přes spáleniště, přes krvavé řeky. Dozpívaly, spustily jinou válečnou – S­ puškou v ruce, s ohněm v srdci –, p­otom z paměti vylovily budovatelskou Pionýři, pionýři, malované děti, nato starou vojenskou Okolo Hradce, a tak pořád dál, až do bodu, kdy únava se již zpěvem ošálit nedala a vlekli jsme se na třaslavých nohách mlčky se sklopenou hlavou.

Při tom všem, já bídník, nechal jsem naši křehkou vílu celou cestu nést na útlých ramenou přes její ruksak ještě můj. Trvala na tom, jí prý to nic neudělá, zatímco já si to zasloužím. Rád bych věděl za co, žádné zásluhy jsem si vědom nebyl. Přesto jsem důvěřivě a bez výčitek tomu přemlouvání podlehl.

„Když o to tak stojí, ať ho nese, je poloprázdný, proč bych jí bránil,“ odporoval jsem své ženě, které se má domnělá vychytralost vůbec nelíbila.

Háček v tom však byl. Pravý důvod své ochoty naše křehotinka vyjevila, až jsme se dovlekli k­ autu, zapadli do měkkých sedaček a vyjeli.

Zprvu mi nebylo nápadné, proč Pavel tak vehementně trvá na tom, abychom domů jeli přes Staré Město a Jeseník, vždyť se přece pokaždé vracíme jinou cestou. Klidně jsem poslechl, na křižovatce odbočil vzhůru ke Kladskému sedlu a za chvíli už jsme sjížděli na Moravu.

Teď z nich teprve po kouskách lezlo, že někde cestou, kudy pojedeme, snad ve Stříbrnici či kterém zapadákově, si jejich známí postavili moderní dům ze dřeva a­ oni jim slíbili – u­ž před drahným časem! –, ž­e pátého května, to je dnes, pojedou navečer kolem a staví se u nich. Chápete to? Dnes navečer se mají vracet z namáhavé horské túry a kdesi, ani dobře nevědí kde to hledat, čekají, že se u nich staví na besedu!

Už se mi rozbřesklo: naše křehká víla mi dělala soumara, abych, až přijde čas, byl povolnější. A Pavel, ten je do toho zapletený s ní. Zatímco já už se vidím doma vysprchovaný, v křesle s nohama nahoře, a už se nemůžu dočkat, tak ta holka, která to dobře ví, tady teď za mnou slaďounkým hláskem cukruje: „Dědečkůů, že to pro mě uděláš.“

No a já? Co já? Co jsem mohl? Vždycky podlehnu, vždycky je po jejím. Dobrali jsme se k jedině možnému výsledku: přes odpor, který jsem nevrle dával najevo, odbočil jsem znovu kamsi do hor a spolu jsme hledali a po delší době kdesi na vršku, na konci nehotové a všelijakými zábranami zúžené cesty, kam se jen terénní auto mohlo vyšplhat, tu dřevěnou novostavbu našli. K ní už vyrazili pěšky, já s Janou jsme zůstali dole. O seznamování s novými lidmi, obdivování jejich přepychového domu kdesi na kopci jsme zrovna teď, znavení po celodenní štrapáci, nestáli.

Avšak za spokojenost, která jim po návratu zářila z očí, naše půlhodinové čekání stálo. I já jsem té falešnici úlisné odpustil.

Navíc nás toho večera dlouho, až téměř k nám doprovázel májový soumrak svými pozvolna uhasínajícími akvarely.

Tak jsme ten slavný, dlouho očekávaný den prožili v nejlepší vzájemné shodě.

Nejen to: jeden den odpočinku – a­ v pondělí ve stejné sestavě vyrážíme do Pulčínských skal.

 

---