Nevinná lež

Nevinná lež

Mám ve svém bločku desítky starých poznámek. Každá něco znamená, něco mi má připomenout. Hodně je škrtnutých, ty již posloužily svému účelu.

Ale co ty nezpracované? Nevím, kolik času mám na jejich zužitkování, a taky nevím, jestli můžou být ještě dnes zajímavé. Svět je dávno jiný.

Co tedy s nimi? Zaklapnout desky, a c­­o je staré, nechat pohřbené? Je to ale vždy nejlepší?

Natrefím na heslovitou poznámku, je křížem škrtnuta, někde už jsem ji použil: Nástup Oldy Jiříka na polesí Aleje – nesmyslná paseka, vztek, sekera.

Přečtu ji a ošiju se jako by na mě sedl ovád. Co to? Opožděný hlas svědomí?

Ale kde! Je to dávno. Byl to přece můj námět k povídce. K Raubířům, do sbírky Kouřová znamení.

Můj? Opravdu?

Znovu to zašimrání v zátylku.

To ještě neznamená…

Ale znamená: přivlastnil jsem si cizí příběh. Přísně vzato, dopustil jsem se krádeže! Sprostě jsem lhal. Sebe vydával za jiného.

A není jedno, kdo to byl? Tu náročnou dobu jsem přece taky prožíval, znám ji stejně jako Olda. Lhal bych méně, kdybych byl psal o něm?

Tak dobře, přiznávám se: nejsem to v té povídce já, i když se tak tvářím. Je to Olda Jiřík. To on nám ten příběh vyprávěl při poháru červeného na obvyklé – jak jsme tomu sedění říkali – „druhé poradě“ U­ Zlatého lva, kde jsme se pravidelně scházeli po oficiální poradě vedoucích polesí v zasedačce na ústředí. Dnešní byla shodou okolností pro mě poslední, od zítřka jsem měl být z vedoucího místa sesazen. Chlapi se se mnou loučili.

Olda ke mně zvedl skleničku: „Kdyžs tady začínal, kluk mladej, nezkušenej, do všeho hrr, moc jsem na tebe nesázel, to jistě víš.“ V dobráckém úsměvu ukázal prořídlý chrup: „Ale pletl jsem se, zapadls na to polesí jak poštmistr na poštu.“ Znenadání uhodil pěstí do stolu: „A voni? Co voni udělají? Jeden rok člověku strkají diplom vzorných fořta, vobraz na zeď, plno řečí vokolo – a­ za rok…? Fuj! Syčáci.“ Dalo mu práci, aby si neodplivl.

„Nech toho, Oldo, s tím jsem přece počítal, nikdo za to nemůže, na nikoho se ani nezlobím. Teď si nebudeme kazit náladu.“ Štrnkl jsem svou skleničkou o jeho: „S tím poštmistrems mě ale dojal, kamaráde.“

„A není to pravda? Takovýho na tom polesí potřebovali. Fořti se tam na zkoušku měnili imrvére, hajníci si zvykli, že je nikdo nedrží u huby – a­ do tohodle divokýho hnízda si voni troufnou strčit takovýho kluka… Co? Ani třicet ti nebylo, hádám.“ Upil vína, poválel po patře a zaprorokoval, úplně mimo realitu: „Však neboj, voni budou prstíčkem hrabat, špendlíčkem kopat. Protože…,“ zvedl pohár, přehlédl nás, jak jsme tam dokola seděli, a furiantsky zvýšil hlas, „protože, milí páni fořti…, fořta…, toho nemůže dělat kdejakej trouba.“

„Ale m­ůže,“ vyklouzlo z číchsi úst zahořklé slovíčko.

Nato si Olda uvědomil, kdože mě to vlastně má vystřídat, a hned bral svá slova zpět: „Je to fakt, může… Taky mám zkušenost s jedním takovým…,“ odfoukl s pohrdáním, „…‚fořtem‘“. A vytasil se s historkou, jež v něm utkvěla jako memento, jako připomínka rozhodné chvíle, kdy on se ujímal vlády na čímsi, teď už dlouho svém polesí – n­a jeho slavných Alejích. Přebíral je po zmíněném fořtovi. Ten do lesa zavítal jednou za uherský rok, a když už tam musel, chodil jako pán jen po hlavních cestách. O stavu lesa si v kanceláři nechával meldovat od hajných. A ti, vesměs poválečné rychlokvašky bez řádného lesnického vzdělání, z toho těžili, ulevovali si, kde to šlo, konali jen, co museli pro plnění plánu a výpočet mezd dělníků, a vše, co bylo možné ošidit, šidili a všelijak kamuflovali.

„Dodneška jsem nepřišel na to,“ podrbal se Olda na pleši, „proč tam náš starej toho chlapa tak dlouho držel – a­ž do penze.“ Vyňal kapesník, vysmrkal se a s trpkou grimasou dodal: „Nejspíš za nehynoucí zásluhy.“

Pak se vrátil k tomu dni, kdy přebíral polesí a mezitím co nám tam u těch dvou sražených stolů líčil své první střetnutí s dřevorubci, které pak o všem následujícím rozhodlo, dostával se do varu a my jsme s napětím poslouchali. Při té jeho vzrušené řeči nebylo těžké přijmout každé slovo a stoprocentně mu věřit.

Vyprávěl nám, jak tehdy přišel k návětrnému okraji mýťáku, kde vytušil, že se cosi bez jeho vědomí chystá, a načapal chlapy, jak z­rovna odtud – p­roti všem lesoochranným zvyklostem – načínají paseku.

„Co to má znamenat?“ zařval nepříčetně.

Chlapi se doopravdy lekli. Jen nevěděli, co je tady špatně. Vysvětlil jim to krátce: s pasekami je ode dneška konec.

Museli mu podat sekeru a on s příkazem „Teď budete kácet, jenom co vám vyznačím!“ vkročil do toho porostu a začal, plný té blahodárné prvotní zlosti, vysekávat do kůry stromů lysiny. Poznamenával tak, které mají být skáceny, aby se jiným uvolnila koruna k bohatšímu přibírání na hmotě, a náletu, který se tu zanedbaný krčil a houfně odumíral, aby byl umožněn přísun světla a deště.

Ti chlapi na něho hleděli jak na zjevení, v životě neviděli ani neslyšeli, aby se někdo takto zaobíral jednotlivými stromy, aby určoval ten či onen k těžbě. Natož aby to dělal sám polesný. Znali jediný pokyn: „Toto všechno shodíte. Odtud až potud.“

Zírali s otevřenými ústy a on si jich nevšímal. Věnoval se odpovědné práci, ostatní muselo jít stranou. Procházel tím lesem s pohledem upřeným tu do korun, tu k zemi. Jako by vykonával svátost obětování, pozvedal oběma rukama těžkou sekeru – jinou v maringotce neměli –, t­upým ostřím sekal do kůry, ta odlétala a ve výši očí se objevovaly bílé lysiny a na nich kapičky prudce vonící mízy. Tak chodil křížem krážem tím dozrávajícím porostem a zuřivým mácháním si vybíjel vztek na staré pořádky, les od nich očišťoval a přivlastňoval si ho a jednou provždy určoval způsob hospodaření, který od nynějška bude na Alejích platit.

Zatímco nám tam u těch stolů plamenně líčil ten svůj posvátný obřad, jehož prostřednictvím tenkrát ve chvílích osudového rozhodnutí symbolicky křtil vlastně celé to polesí, teď už své, tak to dávné vzplanutí bylo znovu zde, nešlo mu odolat, znova – tady před námi – h­o zaplavila žárlivá zášť na nezodpovědného předchůdce, i na dřevaře, a na každého, kdo si kdy dovolil položit na toto jeho polesí své špinavé ruce.

To bylo pro nás, pozorné posluchače, rozhodující. Taky nakažlivé. Zvlášť pro mě.

Po dalších dvaceti letech, kdy doba byla již vykvašená a povídka dozrála k napsání, jevil se mi už ten příběh stejně Jiříkův, jako by byl můj. Necítil jsem rozdíl, nemám se za lháře, svědomí mě netrápí. Vždyť ani zdaleka se nemůžu dopočítat, kolikrát mě takový vztek ovládal, když jsem se vyrovnával s módním bezohledným velkoplošným pasečením právě tehdy, kdy mi byla odepřena faktická vláda nad polesím a já jsem si ji musel potají, lstivě a oklikami vynucovat, abych zabránil ještě větším škodám na lese.

Dnes jsem klidný, už je to za mnou. Chtěl jsem tou povídkou cosi říct, a to se snad podařilo. Je vedlejší, čí ten příběh byl. Jména jsou vymyšlená, ale lidé ne. Takové Slavíky, Maleny, Jurečky a Michálky jsem znal a ty zápasy a prudká hnutí mysli stejně jako Jiřík přečasto zažíval. U nás obou končívaly tím, že jsme se vrhali do práce. Protože jen ta je schopna vrátit člověku pocit jistoty. Mnohdy i štěstí.

Tak je to tedy s tou povídkou. Žádná krádež, ani lež. Pravdivá pak je dvojnásob: jednou za Jiříka, jednou za mě.

Kdyby byl Olda ještě živ, když ta knížka vyšla, byl bych mu ji věnoval a s trochou ostychu se ke svému prohřešku přiznal. Zasmáli bychom se, já bych poručil láhev červeného a spolu bychom pili a vzpomínali na časy, kdy on byl na vrcholu „a zmladil by třeba Saharu“, jak jsme o něm rozhlašovali, a­ já v jeho blízkosti začínal.

Žel, k tomu již nedošlo.

I tak ale vím, že by mi rozuměl.

Jako já jemu.