Marný boj 1/4

Marný boj

Numerologii neuznávám, ale dnes ráno mi pomohla rozhodnout se. Chci psát kapitolu o událostech, které se mi neustále pletou do vzpomínek, hledám v starých poznámkách, přemýšlím odkud začít – a­ tu mi padne do očí datum v nadhlaví šesti sepnutých listů modře kopírovaných, psaných na stroji Consul, jenž mi sloužil na polesí v Mikulovicích. To datum je 9.6.1969.

Taková náhoda! I dnes je devátého června, navíc pondělí, jako tenkrát, před pětačtyřiceti lety.

Tady začnu, to přece byl ten rozhodující den. Můj den.

Dál už nehledám.

Ale nedejte se zmást. Ač mi neuvěřitelná shoda číslic nepochybně nahrála, abych se rozhodl, odkud začnu, trvám si na svém a tvrdím, že je to jenom náhoda. Podle mě celý náš složitý život se skládá z náhod, bez ohledu na to, co si o nich myslíme, jak je rozebíráme, čím je vysvětlujeme. Kdyby to náhody nebyly, znamenalo by to, že je všechno někým dopředu naplánováno. A to je ten kámen úrazu, o němž já mám plno důvodů vážně pochybovat.

*

Tato vzpomínková kapitola má přispět k pochopení některých starých událostí.

Vraťme se do doby krátce po sovětské okupaci, kdy její následky se ještě nedotýkaly nikoho osobně, dosud se odporovalo, bojovalo, ještě jsme nebyli na hlavu poraženi, doposud zbývala jiskřička víry v budoucnost, soukromé záležitosti zůstávaly stranou, na pořadu byly jen „ty velké“.

Ne dlouho. Přituhovalo a účastníci jeden po druhém odpadávali. Čekalo se zatýkání, počítalo se s ledasčím, třeba i s odsunem na Sibiř. Zdá se vám to přitažené za vlasy? To proto, že se díváte pohledem dneška. Jiné to bylo po vpádu „spřátelených“ armád. Ve vzrušené atmosféře po násilném odvlečení ústavních činitelů nemohl nikdo vědět, co ještě šílenějšího koho v Kremlu napadne.

Pro mě přišel čas složit účet vlastnímu svědomí za vstup do komunistické strany, jejž jsem podmínil nemlčením k ničemu, co pokládám za špatné.

Má žena Jaruna teď litovala, kam mě to tenkrát nevědomky postrčila. Nešetřila tvrdými slovy.

„Ty s tím tvým věčným vzýváním pravdy už jdeš všem na nervy. Nevidíš, jak se na tebe dívají? To tvý lidstvo ti o žádnou záchranu nestojí, mysli už taky na nás, na svou rodinu.“

Měla asi pravdu. Už i mí bývalí „spolubojovníci“ se na mě dívali kose, s hranou starostlivostí o můj rozum.

Ale ve mně se všechno bouřilo: Jak to? Naše svoboda uniká, tenčí se – a vám­ tak málo na ní záleží?!

Zachraňoval jsem nezachranitelné, mluvil vzpurně, bez servítků, na oči všem špendlil v kanceláři výzvy a výstřižky z dosud nezakřiknutého tisku, psal vášnivé články proti okupaci… Až do chvíle, než je noviny přestaly tisknout.

Byl jsem k smrti rozčarován z ochládajícího odporu.

V lednu, po tom, co dobrovolně uhořel Jan Palach, vyšla ještě svobodně v okresním týdeníku Jiskra a zároveň i v podnikovém měsíčníku Jihomoravské lesy próza o námrazové kalamitě, ohýbající a lámající slabé stromy, nazval jsem ji Pohroma. Podnikové noviny za to zaplatily okamžitým zastavením, o čemž rozhodlo čerstvě vyměněné ředitelství, a redaktor pan Kasal měl vážné nepříjemnosti. Vedoucí třebíčské Jiskry Richard Paleček dopadl ještě hůř, rovnou ho vyhodili. Nová redakce mě už ke slovu nepustila a já jsem si vyčítal, že působím potíže druhým.

K odporu mi zbývalo místo už jen v základních organizacích strany. Byl jsem předseda v bydlišti a místopředseda na lesním závodě. Tam jsem se zatím cítil svobodný, tam záleželo na mně, co říkám, s čím a jak vystupuji. Zatím. Světlou budoucnost jsem před sebou ani tady neviděl.

Na vsi byla situace jiná než u lesů. Našich jézéďáků se nějaká obroda společnosti před srpnem netýkala, ty zaujala jen aféra uprchlého generála, co kšeftoval s jetelovým semínkem, to byla senzace, o té se mluvilo, náprava zatuchlých pořádků zůstala nepochopena. Jak by ne, vždyť kdo se v tom měl vyznat, noviny si psaly, co chtěly, na nic nebyl jednotný názor. Chybí disciplina, pevná ruka, takto se žít nedá. Brežněv jim byl málo. „Stalina na ně, ten by s nima zatočil,“ zaslechl jsem při jinak mírumilovné debatě. Proto, když se otřepali z prvního leknutí – neboť i ty Brežněvovy tanky byly pro ně jen senzace –, přijali z velké části vstup bratrských vojsk s ulehčením: zas bude pořádek.

Na mé vzpurné články v okresním tisku se mí vesničtí sousedé dívali nevraživě. Stejně tak za zády na mě. Do očí pochlebovali.

Angažoval jsem se tedy víc mezi lidmi na závodě, v té době sice už zastrašenými a částečně zkrotlými, ale většina předtím obrodný proces opatrně vítala, někteří se i aktivně zapojovali.

Čtu si ve svých poznámkách k přípravě na členskou schůzi. Je to poučné, dýchá z nich elán rvát se, neustupovat před násilím, které na nás páchá cizí mocnost. Ovšem, co se pak na té schůzi ve skutečnosti odehrálo a jaké bylo usnesení, to zde nenajdu, ani už ve vzpomínkách. Můžu si jen domyslet, že projednání těch návrhů vyšumělo do ztracena. Pod sílícím tlakem se ukazovala marnost všeho odporu.

Ale byl to aspoň boj. Byl jsem plný rozhořčení a plný sil. Bylo mi pětatřicet.

*

Trvalo to krátce.

Lámali nás.

Dýchalo se čím dál tíž. Lidé se houfně vzdávali, smiřovali se.

Lapal jsem po doušcích vzduchu, utíkal do lesa jako do spásné oázy, vrhal se do práce, tou se utěšoval, jinde jsem světlo neviděl. Práce v lese mě zachraňovala před ochořením na duchu, vracela mě do světa, jemuž jsem na čas věnoval méně pozornosti.

Avšak s tím druhým světem, co se mě tak dotýkal a i ve snu pronásledoval, skončit nešlo, strkal jsem prsty do rozjetého soukolí a ještě chtěl cosi napravovat.

Když byla všechna naděje pryč, když se na jaře staré síly se vší parádou a tvrdostí ujaly žezla a nikde škvírečka, jež by propustila závan čerstvého povětří, poznal jsem, že je načase udělat zásadní rozhodnutí. Musím se odstřihnout od pramene těch lží, jež pod taktovkou cizí moci denně se linou éterem a chrlí z tiskáren. Distancovat se od těch splašků, jimiž oni omývají svéhlavý národ, jenž už málem dezertoval ze správné cesty k světlým zítřkům. Odpoutat se. A­ udělat to veřejně, aby bylo jednou provždy jasno.

Napsal jsem si řeč, již přednesu na nejbližší členské schůzi, co byla svolána na to zmíněné pondělí devátého června devatenáct set šedesát devět.

Dnes, s odstupem málem půlstoletým, si v ní opět čtu a ocitám se znovu v té krátké červnové noci, kdy sotva se setmělo, okna už zas modrají svítáním a já, plný odhodlání, osvobozuji se těmi řádky od špíny, která hrozí ulpět už i na mně.

A pak je tady. Můj slavný den. Do zasedací místnosti lesního závodu v Bažantnici proudí bohaté slunce, já mám v duši vymeteno, na okolní hemžení se dívám z nadhledu. Sedím na svém obvyklém místě zády k oknům, na kraji podélné řady stolů hned u kolmého stolu předsednického po mé levici. Všechna místa z obou stran této i protější řady jsou obsazena; ještě si někteří přinesli židle a sedí vzadu podél stěny. Další se vestoje mačkají blízko dveří.