Marný boj 2/4

Když jsem se jako první přihlásil o slovo, můj přítel velký náměstek, sedící přímo naproti, se na mě na dálku zaškaredil, jako by mě chtěl pohledem vmáčknout zpátky do židle: Co se to opovažuješ?! Nestačí ti, cos nám nadrobil, ještě nedáš pokoj?! Měl hodně důvodů chtít mě umlčet, šlo do tuhého, v čele zasedačky seděl vedle našeho předsedy Honzy nejtvrdší okresní stalinista, předseda kontrolní a revizní komise Beránek. Všem bylo hned jasné, že se u nás počítá s potížemi, bylo po dubnovém zasedání ústředního výboru, veškerou moc již získal Husák a k potlačení posledního odporu mu sloužilo věrné jádro strany, které horlivě vyhledávalo nepřátelské pravicové živly a ukazovalo na ně prstem. Snadno si domyslet, kdo byl v základní organizaci komunistické strany při lesním závodě v Třebíči zdrojem potíží, kvůli komu k nám byl z okresu vyslán tento věrný, neoblomný soudruh Beránek.

To mě nevzrušovalo, byl jsem dobře připraven, vítal jsem, že si mě bude muset poslechnout i on.

Honza mi udělil slovo. Vstal jsem, úvodem řekl, že cítím potřebu učinit zásadní prohlášení a předkládám je písemně. Honzovi jsem přes stůl podal originál, Beránkovi kopii. Šest sepnutých listů, psaných po jedné straně.

Při řeči jsem pozoroval, jak náš náměstek bledne, postupně až do zelena. Beránek soustředěně poslouchal a – jak se na zkušeného politika sluší – tvářil se neprůhledně.

Začal jsem delším pojednáním o svobodě, což jsem měl připraveno pro okresní noviny a už mi to neotiskli. Téma „svoboda jako poznaná nutnost“ bylo v těch týdnech často přetřásáno, protože mnoho občanů ještě nechtělo „svobodně“ uznat vnucenou realitu a museli být o správně chápané svobodě dennodenně poučováni. Do novin mi to nevzali, ale tady, na členské schůzi strany, jejíž jsem zatím člen, mě umlčet nemůžou. Je sice starým zvykem, že proti shora dané linii nikdy nikdo nevystoupí a tím pádem žádné umlčení není vyzkoušeno, ale tady dnes půjde spíš o senzaci. O tom svědčí to, že přišli skoro všichni.

V mém projevu byly jenom vlastní myšlenky, mě nikdo „nepomýlil“, kterýmžto kouzelným slovíčkem se kajícným hříšníkům dobrácky nabízelo, že můžou své předešlé jednání svést na druhé a vykoupit se tak z trestu; takový to byl blahosklonný čas. Mě se nic z toho netýkalo, jednal jsem před rokem i přede dvěma za sebe, a jestli se v něčem mýlím, pak také sám za sebe.

Teď jsem se vyjadřoval důrazně a beze spěchu, záleželo mi na tom, aby mě až do konce poslouchali. Ta příležitost už nebude.

A oni poslouchali. Napjaté ticho se dalo krájet.

„Čím dál častěji slyšíme o poctivých komunistech, kteří se nemohli projevit. Od loňského ledna až do konce srpna tito poctivci opravdu naráželi na bariéru občanské solidarity, cti a pravdy. Zvlášť v onom srpnovém týdnu, kdy nás postihla živelní pohroma. Teď tedy, pod ochranou tanků, bez zábran se projevují…“

Tak jsem horlil a nikomu neodpouštěl, že osobním zájmům ve vypjaté době dává přednost. Nedbal jsem, koho z těch, kteří tu sedí, se dotýkám, koho urážím. Bylo mi jedno, že třeba nechápe, že útočím na ty známé figury a figurky z politických kruhů, co v předklonu plnými ústy – papežštější než papež – prohlašují naši bídu za spásu horlivěji, než se od nich žádá; pomíjel jsem složitost lidských povah a citů v době nadvlády strachu. Tak jsem ty, kteří se mnou nesouhlasili, ztrácel ještě víc. Dál jsem se jich dotýkal a dál je urážel a oni dál poslouchali a svůj nesouhlas si zatím nechávali pro sebe. Na ně jsem nemyslel, mluvil jsem k těm, kdo ještě nezapomněli na svou účast v obrodném procesu, jejž před nedávnem pomáhali rozbíhat ve straně i společnosti. U nich jsem hledal pochopení, jim připomínal, že tu ještě jsme, ještě se slyšíme.

„Všimněte si, čí hlas je dnes všude slyšet…

Říkají, že máme diktaturu proletariátu. Kdyby však proletariát měl začít této společnosti diktovat, musel by napřed odstranit samozvanou diktaturu stranického aparátu… …

Je líp, že se těchto dnů nedožili ti přecitlivělí, kteří za pravdu a svobodu druhých dobrovolně uhořeli… …

Cenzura vyřazuje člověka z účasti na společenském dění, odsuzuje kulturu národa ke stagnaci a obratu zpět, do dob temna. Přál bych nám, hlavně komunistům, abychom se naučili neříkat jenom půl pravdy. Buď celou, nebo nic. Abychom si navzájem mohli věřit… …

Jako komunista prožívám nejsmutnější prohru svého života. Může se stát, že se začnu stydět za příslušnost k této straně. Je to mým nepochopením její současné politiky? Nebo vinou této politiky? Nevím. Neumím posoudit všechny její kroky, ale týkají se mě. Jako jejího člena i jako občana státu, kterému vládne… …

Jen pocit odpovědnosti, kterou jsem na sebe vzal vstupem do strany, mi brání dobrovolně odevzdat legitimaci. V současných nesmírně těžkých úvahách nemám k tomu daleko. Prozatím v sobě stačím vybojovávat pocit té odpovědnosti, a tím zároveň rozhodnutí dobrovolně neodstoupit. Vyhrazuji si však sám u sebe právo i povinnost při každé příležitosti veřejně dát najevo svůj postoj. Tato výhrada mě smiřuje s mými ústupky. Bude pro mne vždycky cennější než cokoli jiného, i než má legitimace. I bez ní zůstanu komunista, to mi nikdo nemůže vzít, protože je to moje vnitřní přesvědčení.“

Dnes vím, jak jsem se mýlil. Nebyl jsem komunista, jenom idealista, který, upřímně řečeno, do té strany nepatřil. Nebyl jsem sám, kdo si to v určitých okamžicích uvědomoval. Občas mě některý ze spolustraníků se shovívavým úšklebkem idealistou také nazval.

Už je to pryč, sám jsem k pravému poznání musel dospět až trpkou cestou příštími dvaceti lety. Ale tenkrát jsem ještě vyjádřil ve svém posledním svobodném vystoupení vyznání víry v komunistickou budoucnost:

„Věřím, že komunismus není jen věcí několika vyvolených, ale všech, kteří si jej přejí, ba i těch, kdo o něm ani neuvažují. Zrovna tak pojem ‚strana‘ neznamená ústřední výbor nebo aparát. Kromě nich je tu ještě ta druhá část, ta většina, jíž je upíráno právo mít stranu ve svých rukách a jít za svým cílem v dialogu, demokraticky, přímo, bez oklik, a hlavně lidsky… …

Jsem nenapravitelný marxista. I po loňském srpnu ještě věřím, že jestli svět nebude zničen omezeností neomezených diktátorů, zvítězí komunismus jako celosvětový společenský řád lidí pro lidi, naplní se heslo bohaté lidské společnosti: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Mám však neodbytný dojem, že má-li se to stát v zemích socialistického společenství, je už dnes hodina dvanáctá.“

Nebyla to pádná ukázka mého idealismu? Slepé víry? Jen na místo Boha jsem si dosadil Komunismus. Jednu víru jsem vyměnil za jinou a dnes si připadám, jako bych ve svých šestatřiceti letech byl stále to důvěřivé dítě, na kolenou přemítající vzadu v husovickém kostele mezi kropenkou a zpovědnicí o Bohu a přesvědčující samo sebe, že v něho věří.

Myslím, že vysvětlení mám. K té víře v šťastnou budoucnost mě poháněla touha po ní. Proto takové zklamání, když se ztrácela, když mizela v nedohlednu, a to právě ve chvíli, kdy se mi už zdálo, že se rýsují její obrysy a já se jako to důvěřivé děcko těšil z toho, kdo světu předvede, že socialismus s lidskou tváří je možný.

Toto jsem teď servíroval praktickým a zhusta cynickým lesníkům a dělníkům, z nichž všichni ani před rokem nebyli přesvědčeni o tom, o čem já. Ale poslouchali, a jak jsem je při řeči sledoval, měli o čem přemýšlet.

O čem přemýšlel náš zezelenalý náměstek, to jsem si živě uměl představit. Sladká bude brzy jeho pomsta.

Ale já jsem horlil dál…

Musel jsem přece vypovědět vše, co jsem měl na srdci.

Ach, komu ty své sny vykládáš, marxisto-snílku! Teď už každému záleží jenom na současnosti a nejbližší budoucnosti. Co je komu do tvých představ! Už to bude rok, co přišli a všechny sny naráz ukončili. Sny té většiny, která je snad i měla. Jak asi vzdálená je potom tvá řeč těm beze snů, kdo právě prožívají své současné, docela osobní starosti a kteří tu dalekou Marxovu vizi nikdy nepochopili, ani se o to nesnažili, ti, jimž první a poslední užitek z členství ve straně bylo jen zajištění klidnější existence.

Ale já jsem své snění potřeboval doříct až do konce, bylo to pro mě nutné, chtěl jsem zůstat sám sebou i v časech, které nastanou, abych se nikdy nemusel za své smýšlení stydět, abych je tady jednou provždy zveřejnil a oni aby mě vzali za slovo a pochopili, že je to přísaha, kterou nikdy nevezmu zpět. Mí kdysi stoupenci i odpůrci.

Toto je rozhodující hodina, víc už tě nikdo ke slovu nepustí. Přijde doba, kdy někteří z nich budou pro tebe žádat exemplární potrestání. Ale s tím počítáš, víš, ke komu zde mluvíš, sám sis toto publikum zvolil a i potom, v té jidášské hodině, která už je za dveřmi, se na nikoho nebudeš schopen hněvat, bude ti jich jen líto.

Ale teď, právě teď to ze sebe dostáváš, toto je tvá hodina a ty jsi šťastný, žes ji zvolil, že bude jednou provždy jasno. Mezi nimi a tebou…

Tak jsem se přiblížil ke konci:

„První krok k tomu, aby se náš program stal přitažlivým pro všechny, učinila právě Komunistická strana Československa ve svém historickém Pražském jaru. Nás, kteří jsme je prožili a poznali v něm sebe, nemůže dnes nikdo sebesilnějšími výkřiky přesvědčit o jeho nesprávnosti. Ne každý, kdo má právě slovo, má i pravdu. Tu si každý musí umět najít vlastní inteligencí. Okleštěné informace a propaganda nám ji budou čím dál víc zastírat, přemazávat jinými barvami. Důležitá je lidská čest. A naše vědomí, že od ovcí se mimo jiné lišíme rozumem a svobodnou vůlí.“

Skončil jsem a posadil se. Většina přítomných zatleskala, těch několik ne. Někteří na okamžik zaváhali, pak se přidali. Neřekl bych, že jsem potlesk nečekal, ale potěšil mě. Mé odhady o postojích jednotlivců byly správné. Většinu ještě úplně na kolena nedostali.

Soudruh Beránek si okamžitě po mně vzal slovo a prohlásil mé vystoupení za promyšlenou provokaci, za urážku zdravého jádra strany, jež v nejtěžších měsících dubčekovského chaosu nezradilo, stálo věrně na pozicích marx-leninismu a jen se nemohlo ozývat, protože všechna média měli v rukou pravicoví oportunisté. Právě těch soudruhů, které tady inženýr Veškrna – takovýma po mně loupl očima, až jsem čekal, že si odplivne a řekne fuj – označuje nevybíravými nálepkami, si strana nesmírně váží a jistě se jich i v této základní organizaci najde dost, aby se uměli vypořádat se škodlivými názory… Také se soudruhy – zvýšil hlas a poklepal ukazováčkem do stolu –, k­teří zřejmě nemají dosud jasno a jsou ochotni těmto lživým a urážlivým řečem tleskat.

Viděl jsem pohasínající jiskérky v očích ještě před chvilkou vzpurných, ale už jsem to přijal za přirozené. Sám jsem měl celé několikatýdenní vypětí za sebou, nesmiřitelná bojovnost ze mě právě spadla.

Seděl jsem klidně, povznesen nad všechny bláboly. Pro tuto chvíli mě nic nevzrušovalo, to přijde později, jistě s obnovenou silou. Teď jsem svou záležitost čestně vypořádal, ostatní je na jiných.

*