Školní výlet

Doufám, že ubytovna s názvem HPA neexistuje. Pokud ano, omlouvám se, název jsem si vymyslela.

Školní výlet je pro žáky doba odpočinku, ne tak pro kantora. Je stále tím, který neustále hlídá a kromě toho musí řešit události nenadálé, které se školním výletům nevyhýbají.

Tento výlet patří mezi ty, na které nikdy nezapomenu. Všechno jsem měla předem objednané přes cestovní kancelář ČEDOK, program a turistické trasy připravené. Vyjeli jsme podle plánu brzy ráno, udělali 20 km túru s tím, že se navečeříme v místě ubytování. Jídlo na oběd měl každý své, abychom se nezdržovali. Ale i tak jsme na místo přijeli spíše později než dříve, a sice asi v 19h.

Děti byly unavené, lavičky k sezení zde nebyly. Posedaly si proto na trávník v pěkném parčíku, některé na batoh, některé přímo na zem. Kolegyně tu zůstala s nimi a já jako organizátor výletu jsem šla na ubytovnu HPA nahlásit náš příjezd. V ruce jsem měla potvrzenou a zaplacenou objednávku.

„ČEDOK to popletl, paní. Žádný Bošilec. U nás nemáte nic rezervováno. Dívám se na to a opravdu ne.“ řekl mně muž v kanceláři.

Byla jsem v šoku. Děti ještě nejedly, ale na to teď nebyl čas. Musela jsem sehnat ubytování, noc se blížila. Musím na policii, nikdo jiný mně s tím nepomůže, byly moje myšlenky, které se mně vyrojily v hlavě.

Kolegyně byla v šoku tak jako já.

„Mám to zařídit já nebo to chceš zařídit ty a já zůstanu u dětí,“ ptám se kolegyně, aby si vybrala.

„Ty si to zařiď, když to celé organizuješ,“ odpověděla mi. „Já tady zůstanu.“

A tak jsem šla. Vysvětlila jsem, co se stalo, policisté se zamysleli a řekli, že jediné řešení je objet rodiny, které ubytovávají turisty, rozdělit děti a umístit je do těchto rodin. Sedla jsem tedy do policejního auta a společně s policisty jsem začala objíždět tyto rodiny. Ochotní byli všichni. S úlevou jsme se pak vraceli zpět.

V parčíku na nás čekal jiný policista.

„Mám dobrou zprávu. Na služebnu zavolal pán z ubytovny HPA a ptal se, jestli se na nás neobrátila nějaká školní třída, která je v tísni. Řekl, že když turisté, které očekával, nepřijeli, přečetl si ještě jednou objednávku a je na ní opravdu napsané Bošilec. Omlouvá se, že to četl jako Košile. Můžete se ubytovat.“

Poděkovali jsme za zprávu a pomoc a zvedli jsme se k odchodu.

Mezitím přijeli členové některých rodin, aby si odvezly děti a vraceli se zpátky.

Kolegy mně řekla: „Ty ses měla, že jsi jela. Na nás nakukovala místní rozpustilá mládež a pokřikovala na děcka. Měla jsem strach, aby nedošlo k nějaké potyčce.“

Večeře byla ten den už jen studená. Navečeřeli jsme se a šli spát. Všichni byli unavení a hned usnuli.

Pak už všechno probíhalo jak mělo až do konce výletu. A pokud ne, bylo to tak obyčejné, že si to nepamatuji.