Vlnobití 1/3

Vlnobití

Když jsem před víc než půlstoletím dostal na starost polesí, nemohl jsem se dočkat prvního semenného roku smrku. Tenkrát ještě nehýřil každé jaro květem a neplýtval každou zimu semenem jako dnes, kdy takto vzdoruje měnící se atmosféře. Dlouho jsem marně toužil po zahájení přirozené obnovy lesa. Těžce jsem nesl, že mi rok za rokem uniká svaté právo hospodáře zúčastnit se. Bylo to k zlosti – nikde šiška, nikde nahý semenáček, jen odrůstající nálety, u jejichž zrodu jsem nebyl.

Konečně, po letech – lehký náznak něčeho neobvyklého. Jen takové tušení.

Nechtěl jsem nic zakřiknout, navenek jsem to tutlal.

Kéž se nemýlím!

Když se potvrdilo, že semenný rok je skutečně na spadnutí, umínil jsem si, že ten historický proces budu podrobně sledovat. A co z něj vyčtu, nenechám si jen pro sebe. Vždyť to bude první velká událost od mého nástupu na polesí.

Vyčlenil jsem si v bločku dopředu dost místa pro zaznamenávání průběhu smrkového květu a tam heslovitě zapisoval všechno, jak přicházelo.

Předjaří. Na zemi spousta ukousnutých koncových větviček – pozoruji u­ž od podzimu.

V dubnu nápadné zakulacování pupenů na koncích větví – zřejmě budoucí samčí květy.

Koncem dubna plno uštípaných už ne pupenů, ale nerozvitých květů, roztroušených jako červené jahody po zemi.

Na koncích nejvyšších větví vidím dalekohledem velké hnědé špičaté pupeny.

Kolem desátého května z nich padají šupiny a objevují se stojící, na některých stromech zelené, na jiných purpurové šištičky, pěkně mřížované. Čepýří se, jak otvírají plodolisty.

Na obvodu korun všech smrků velká spousta samčích květů – kulaté, červené a béžové, stále zavřené.

Samičí květy ve vršcích rychle rostou. Zřetelně vidím plodolisty uspořádané do dvou zkřížených spirál.

Nejstarší, nejmohutnější smrk u cesty na Klučově nápadně opožděný, teprve malé výčnělky.

Třetí den slunečno, vysoký tlak, teplo, mírný vítr. Stále sleduji, chci zjistit, kdy začne prášení, už musí přijít.

Najednou je tady. V devět hodin ve slunečním okénku pod zapojeným porostem vidím poletovat prach. Sedá na prsty, chytám ho, je nepatrný, ale žlutou barvu na něm rozeznám. Rozhlédnu se a už všude ve sloupcích slunečních paprsků vidím modravou mlhu. Sláva, začíná to (12. 5. 1971).

 Padají šupiny ze samčích květů. Jako když v lese prší, nebo spíš lehce sněží.

Samčí květy – p­ůvodně visící kuličky – mění tvar, natahují se vzhůru, živelně rostou, až se mírně prohýbají, žloutnou, vypouštějí pyl.

Po doprášení z nich zbudou prázdné stojící jehnědy. Když ale do nich ťuknu, ještě v nich trošku je.

Druhý den (13. 5.) je všechno v lese pokryto vrstvičkou pylu. Na hlíně a kamenech tvoří nádech zelenkavý, na botách, nohavicích sírově žlutý. Z kamenů, pařezů, z udupaného srnčího ochozu, odevšad se dá sfouknout a zavíří žlutým obláčkem. Dokud nezaprší. Pokrývá všecko: jehličí mlazin, právě vyrašené lístky buků a pacičky jedlí v oplocenkách, borkatou kůru borovic a modřínů… Všechno, i studánku. Hlavní dřevina vládne lesu. Na nic nebere ohled, práší a práší, aby stejná vrstvička pylu pokryla i plodolisty jejích samičích květů.

Je šest hodin (13. 5.), rosa ještě jako řemen, ale ve vzduchu už nový kouř. To nahoře v korunách rosa obeschla a slunce vytáhlo další pylová zrníčka z květů. Ještě není doprášeno. Každá lesní bylinka, každý lesní tvor na celém těle musí pocítit: Náš pán kvete!

Přišel jsem domů od hlavy k patě poprášen a nadýchán pylu jako drogy.

K­dyž jsem psal poslední větu, věděl jsem již, že se tu nerodí pouhý článek do novin – t­­en by mi ostatně už neotiskli –, a­le v duchu jsem viděl svůj sen, který si jednou splním – knížku o lese. A v ní tuto kapitolu o smrcích v plném květu. Nazvu ji Narkománie.

Za týden, 1­8.5., p­ráší poslední zbytky pylu. Stále je sucho, od 11.5. horko, a­ž 30°C. Ve větru poletují spousty šupin, teď již z vegetativních pupenů.

Opylené samičí květy kvapem rostou, už jsou z nich zřetelné šišky, červené nebo zelené, některé s barevnými přechody, spirálovitě mřížované. Tady jsou vidět dvě základní formy smrku: červená časně rašící, zelená pozdně rašící. Les je plný těch i těch.

Vyprázdněné samčí květy odpadávají a pokrývají hrabanku jako žlutý koberec.

Šišky se začínají svou vahou překlápět.

26.5. už skoro všechny visí.                                                       

Jak dozrávají, všechny získávají jednu barvu, hnědou.

Během léta mnoho nezralých nebo hmyzem napadených šišek spadne.

Zdravé zůstávají na stromech až do zimy. Živí se jimi křivky, strakapoudi, veverky. Přesto jich zbývá dost na vysemenění.

Za slunečných dní se šupiny rozevírají a pouštějí semínka. Frčí kolem na křidélkách jako vrtulky. Po dopadu vyklouzne černé semínko z misky na jeho konci a zabodne se milimetr či dva do sněhu nebo mezi opadlé jehličky. Křídlo zůstane zaklíněné ve smítkách či sněhu vzpřímeně stát.

Jak zima postupuje, semen na sněhu přibývá. Někde je jich hodně, jinde málo, ale to se mi snad jen zdá. Úroda semenáčků bude! Až se z toho tají dech.

*

Ponořil jsem se do psaní, neviděl, neslyšel, denně v časných ranních hodinách s tužkou v ruce prožíval znovu vzácný proces kvetení a zrání. Řádků v těch tichých chvílích soustředění přibývalo, v pozadí se již vznášel mlhavý obraz knihy, která jednou bude oslavou soužití člověka s lesem.

Půlroční stopování přírodních sil, jež mají vyústit ve velkou úrodu, přivodilo mi hmatatelnou závislost. Už večer každého dne p­­o návratu z mnohahodinového pobytu v lese nemohl j­­sem se dočkat, až znova vejdu pod koruny svých dospělých a dospívajících porostů a zúčastním se jejich bouřlivého kvasu. Strachoval jsem se: J­istě se něco stane, když tam nejsem. Přijde liják, krupobití…

A co když bude stačit obyčejný déšť? Cokoli může přijít a­ všechno zhatí.

Strach a nejistota mi sedaly za krkem a já jsem bral denní dávku drogy p­ro vlastní přežití.

Tak jsem se odpoutával od jiné reality, jež právě zasáhla do mého života.

*

Tenkrát za mnou přišel Vladimír Hofmann, ředitel, a řekl mi, plný nefalšované starosti: „Z okresního sekretariátu mě bombardujou, kdy už s tebou něco udělám. Od nás prej tam denně někdo volá, zajímá se o to, jak je možný, že seš ještě polesnej.“

K tomu nic nemusel dodávat, věděli jsme oba, komu na tom tak záleží, kdo je ten, kdo tu chtěl ředitelovat a já jsem svým dílem přispěl, aby se to nestalo. To on dychtí po mé krvi.

„Tak už se rozhoupali,“ konstatoval jsem, vcelku bez vzrušení.

„Byla to jen otázka dnů, teď, po tom, co tě propírali i v rádiu.“

„Tys to taky slyšel?“

„Něco jsem zaslechl.“

Tázavě jsem na něho pohlédl.

„Samý kecy. Vím, jak to bylo,“ ujistil mě bez úsměvu.

Zeptal jsem se: „Co teda se mnou uděláš?“

„Dávají mi na vybranou: buď rozvázat pracovní poměr, nebo sesadit na nižší funkci.“

„Jak ses rozhodl?“

„Budu rád, když dáš na mou radu: Vyměň si to s Vaškem, vem za něho technika, nic se fakticky nezmění a ty zůstaneš na svým polesí.“

„Dávají ti jenom ty dvě možnosti? Vyhodit, nebo nechat dělat technika?“

„Nic mezi tím.“

„A co dělník, dřevorubec?“

„O tom nemluvili.“

„Tak víš co? Když se musím rozloučit s fořtováním, pudu dělat do těžby.“

„Vážně? Nejsi nejmladší, abys s tím teď začínal. A pak, škoda tvé kvalifikace.“

„Na technika jí škoda není?“

Zatvářil se spiklenecky: „S Vaškem se už nějak porovnáte, do toho vám nikdo mluvit nebude.“

„Mně ale jde o princip, řekni jim to, soudruhům, zástupcům dělnické třídy. Řekni jim, že když nemůžu být fořt, vrátím se tam, odkud mě jejich strana vytáhla a poslala studovat, zpátky mezi dělníky. Tak jim to řekni.“

„Fakt chceš začít dělat s pilou? Ve svejch letech?“

„Jo.“

„Škoda… Ale… No, jak chceš. Řeknu jim to.“

„To bude nejlepší.“

Tak jsme se, trochu rozmrzelí, rozešli.

*

(pokračování)