"Bižů"

„Bižů“                                                                Motto: Není velkých a malých životů,

                                                                                                                          to jen lidé je neumí docenit.

  Praha má velmi dlouhou historii, kterou tvořili nejen slavní velikáni, ale i lidé, jejichž životní příběhy nikomu nestály ani za zmínku.

  Jedním takovým člověkem byla i Maruška Pultarová, kterou po několik desetiletí znali všichni štamgasti na smíchovské straně Vltavy, ale nikdo jí neřekl jinak než „Bižů“.

  Maruška se narodila těsně po skončení války. Tatínek se z ní vrátil jako veterán, který přišel v bojích na Dukle o levou ruku. Přivedl si ze Slovenska i její maminku, které se už pod šaty kulatilo těhotenské bříško. Národní výbor mu přidělil invalidní penzi a správcovství činžáku na Újezdě, ke kterému náležel i suterénní byt. Správcovský plat i penze byly malé, ale dohromady zajišťovaly určitou jistotu v té neklidné době.

  Maruška se narodila předčasně a lékaři brzy zjistili, že se to neobešlo bez následků. Podle tehdejších pravidel byla zaostalá a ještě ke všemu, jak se později ukázalo, těžce zadrhávala v řeči. Otec to nesl velmi těžce a spolu s válečnými běsy, které se mu stále vracely, ho deprese o pár let později dohnaly k tomu, že se v opilosti oběsil. Maruška však pro maminku byla tím nekrásnějším dítětem na světě a trpělivě ji učila vše, co potřebovala v životě znát.

  Výchovný systém uznal Marušku za nevzdělatelnou, ale ona si už ve svých deseti letech uměla nakoupit, uvařit, uklidit a spoustu dalších užitečných věcí.

  Aby vyšly s penězi, chodila maminka ještě ke správcování uklízet a mýt nádobí do několika hospod. Marušku brala sebou, a ta jí ráda pomáhala.

  Každé ráno chodily do práce kolem krámku s bižuterií a Maruška se zamilovala do červených korálů s velkými plastovými koulemi, které visely za výlohou. Sice šetřily každou korunku, ale když je dostala ke dvanáctým narozeninám, tak už měla v životě vše, co potřebovala. Nechtěla je sundat z krku ani v noci a každému koho znala, říkala „mo-moje bižů“.

  Uběhlo pár let a z Marušky vyrostla velmi hezká dívka. Nejeden mládenec na ní hleděl se zalíbením, ale jen do chvíle než promluvila.

  Léta dřiny se však na mamince podepsaly a byla stále častěji nemocná, takže ji musela Maruška v práci zastoupit. Cestu dobře znala, práce byla jednoduchá a mezi lidmi, které vídala každý den. Nakonec maminka skončila v nemocnici a Maruška za ní chodila po nábřeží až na František. Více než rok, každý den, než jí pan doktor jednou za maminkou nepustil.

„Promiň, Maruško, ale už není mezi námi.“

  Vzal si jí stranou a trpělivé vysvětloval pomíjivost lidského života. Ptal se ji také, jestli má nějaké příbuzné, ale jen zavrtěla hlavou a odešla. Rok odloučení učinil své a tak dále chodila do práce ve svých plátěných šatech s červenými korály na krku, uzavřená ve svých stereotypech. Každý, kdo ji znal, už ji neřekl jinak, než „Bižů“.

  Doba se měnila, všechno bylo dražší a ona stále častěji nemohla vystačit s tou trochou peněz, co dokázala vydělat.

  Změnilo se to až jeden večer, když se od rozjařené společnosti oddělil celkem pohledný opilý mladík a nabídl jí peníze za to, že s ním půjde do zadní místnosti. Neviděla v tom nic špatného. Za něco, co neznala a nakonec se jí to i celkem líbilo, dostala spoustu peněz.

  Jak už to tak bývá, zvěst o tom, že „Bižů“ je svolná, se roznesla velice rychle a opilců bez morálních zábran se našlo vždycky dost. Kde není žalobce, není ani soudce. A tak nebýt revoluce, vše by po desetiletí zůstalo ve starých kolejích.

  Najednou se ale svět měnil závratnou rychlostí. „Bižů“ nechápala, proč najednou mizí staré hospůdky a místo nich vyrůstají vietnamské jídelny a drahé podniky, kde o ní nikdo nestál. Nakonec přišla o práci a na celém Smíchově zůstaly jen tři hospůdky, do kterých se mohla uchýlit. Jedinou jistotou pro ní byla rutina, a tak si nadále každý den oblékla plátěné šaty, na krk nezapomněla zavěsit milované korále a bloumala po známých místech, dokud se nenašel někdo, kdo pro ní měl jejích „pě-pět set“.

  Toho roku byl dlouhý teplý podzim, ale začátkem prosince přišel ledový vítr, plískanice a první sníh.

  František, výčepní od „Holasů“ se rozhlížel po poloprázdném lokále, když přišla „Bižů“ a sedla si do kouta k nálevnímu pultu.

„Proboha, jak to vypadáš?“

Ruce se ji třásly zimou a kapky ledového potu ji stékaly každou vráskou v obličeji.

„Vždyť máš horečku, proč neležíš doma v posteli?“

„Ne-nemám pe-peníze“

František jen zakroutil hlavou a přinesl z kuchyně velký hrnek horkého čaje, který vylepšil trochou rumu.

„Na, zahřej se trochu. Nemáš hlad?“

„Ne-ne-nemám peníze“, opakovala s rukama přitisknutýma na hrnek. Přinesl talíř dršťkové, ošatku s pečivem a povídá,

„Dáš mi to jindy“. Tím byla věc pro něj vyřízená a tak se otočil a šel se věnovat hostům.

„Fra-ntišku“ zaslechl za sebou. Když se na ní podíval, měla v ruce své milované korále a s napřaženou rukou mu je podávala.

„Bu-budu mít pe-peníze, za-zaplatím“. Nechtěl si je vzít, věděl, co pro ni znamenají, ale když viděl její odhodlaný výraz, pokrčil rameny, pověsil je na hřebík na zápultí a řekl.

„Máš je tady, kdykoliv si je můžeš vzít“.

  Hlídka jí našla na lavičce pod Petřínem jen kousek od jejího domu. Byla napůl zapadaná sněhem a v bezvědomí. Přivolaná erzeta ji odvezla do nejbližší nemocnice, ale její unavené tělo už nemělo sílu bojovat s těžkým zápalem plic.

  Životní pouť „Bižů“ se uzavřela v noci na dvanáctého prosince v nemocnici „Na Františku“. Bylo jí 64 let.

  Rozptylová loučka hřbitova na Malvazinkách je důstojné tiché místo obklopené vzrostlými platany. Jen kovová branka ve hřbitovní zdi jako by ukazovala cestu, kudy mohou duše zemřelých odejít na lepší místo. A právě na tuto branku o několik dní později kdosi neznámý zavěsil červené korále s absurdně velikými, plastovými koulemi.