Po smrti (úryvek)

Nejsem příliš pilný čtenář Písmáka, možná i proto se mi zdá, že tento text je zde v dobrém výjimečný. Volný verš by mohl připsdat jako prozaický, ale není to pravda. Je tak protkán obrazy ústícími z emocí, které jsou natolik kontrolované, aby nezahltily samy sebe. Uvádíš, že je to součást většího celku, ale i tato část působí autonomně. I v místech, je jich však velmi málo, kde se jako uspěchaný čtenář ztrácím, shledávám cit pro jejich délku i nabídku spontánní asociace, takže mohu pokračovat. A ačkoliv báseň po celé své ploše nepostrádá obraznost, závěrečné dvě sloky v tomto smyslu výrazně gradují. Pro mne opravdu nejen krásný jazyk, ale i duchaplný a současně mne konfrontuje s rozměrností vlastního vnímání.

Děkuju, reko.

Je to prvních pět textů/částí z delšího kombinovaného cyklu. Je to úryvek před první prozaickou částí, která něco předchozího trochu víc přibližuje, doplňuje. Myslím si, že jsem to potřeboval zveřejnit hlavně z pochybnosti, jestli to nevyznívá jako příliš pomalé, kryptické, přehlcené, jestli to neodrazuje od další cesty. Jestli ten jazyk může pro někoho fungovat. Potřebuju, aby se to scelovalo pozvolna, detaily vs. větší celky, něco navazuje přímo, něco se s něčím prolne, přeskočí, průběžně se vrací nebo se vrací jinak. Zároveň bych nerad, kdyby to bylo roztříštěné – rád bych, kdyby se z toho postupně utvářely situace, postavy, prostor... že by se tam dalo procházet, zabydlet se v tom. Nemám to dokončené, resp. jsem zaseklej v úpravách některých částí (hlavně prozaických).

Filmovost... nejsem si úplně jistý mírou jejího zobrazování/přiznávání, nerad bych ji přeháněl. Ideální pro mě je, když to není přímo pojmenované (film, střih atd.), někde ale podobná slova potřebuju, když jsou pro mě přirozená k té situaci. Odtažitost mě zajímá, i její změny, různá vzdálenost, různá zaostření.

Když si to zkouším číst jakoby bez kontextu, tak si uvědomuju, že nějaké logické i časové souvislosti bych měl až po delším úseku a že možná je příliš matoucí i tahle posloupnost. Druhý text je ukotvený v zimě. „Jaro nabobtnalo (...)“, si čtu tak, že jarní události nabyly (v člověku) na objemu, jaro nateklo létem, podzimem, zimou, přeteklo, muselo utéct ven, ale nestačilo to. Naproti tomu většina okolních čtyř textů se děje dříve, v krátkém úseku jednoho dne pozdního léta (kromě třetího textu, ke kterému se druhý vztahuje výrazněji). Vím, že to z úryvku neplyne, (a v podstatě se dá ta pětice zahrnout i do jakéhosi „bezčasí“), jen to zmiňuju jako myšlenku, že i časová rozdílnost, s jakou jsem to vnímal, může být důvodem nesourodosti nebo nezapadání dvojky. Možná jsou okolní texty lépe ohraničené, spojitější, těžko říct. Druhý se sice taky děje „během krátkého úseku dne“, ale zároveň je rozostřenější v čase (bezděčně vzpomíná) i v prostoru (pohybu). A je vlastně hodně sebestřednej, byť mu jde o nastínění nějakých vztahů. Některé jeho motivy se rozvíjejí až později (třeba vodníci, odrazy, srdce/arytmie, rodina, Vánoce, skladiště, střecha rodného domu). Jeho začátek vnímám jako příliš... nevím vlastně, jak to nazvat, asi jako hození se někam, kde se mi to nelíbí (i slovo „nabobtnat“ je mi až fyzicky nepříjemné). Nemůžu zatím jinak. Ještě jednou děkuju za čtení a komentář.

Píšeš, že je to úryvek. Úryvek čeho? Jsou to části vybrané z dlouhé básně?

Napodruhé mi to přijde chytřejší než napoprvé. Vidím, že některé motivy se objevují dřív, než jsem si toho všiml při prvním čtení. Jediné, co mi vrtá hlavou, je ta báseň/část, co začíná: Jaro nabobtnalo. Zvracím zelenou šťávu... Nevím, nějak si ji nedokážu propojit se zbytkem. Ta mě zarazila i předtím a ani napodruhé se mi to moc nevyjasnilo.

Tohle je hodně dobrý. Fakt hodně. Ty obrazy jsou tak výborně vystavěné (co mě chytlo hned na první čtení - to přirovnání k píšťale; pasáž od "jsou různé druhy pláče"; tělo si lehá rubem k půdě a vůbec jak pracuješ s tělesností; a pak celý závěr a jak zmíniš to, že najednou všechno psobí jako film a fikce a snažíš se pracovat s odtažitostí, filmovostí). Struktura té básně je dobrá (i když tady bych měl asi jedinou připomínku, že jsem se v první třetině trochu hledal a přišlo mi, že ten text trochu těká a až někde za půlkou chytí dech), a pak vůbec to, že básní vyprávíš příběh, že to není jen momentka. To mi přijde, že se dneska už dělá tak málo, bohužel.

Tenhle komentář vychází z mého prvního čtení, myslím, že mi ještě napoprvé dost věcí uniklo.

Děkuju za citát, Kamamuro. To je z Jindřicha čtvrtého, že jo. To řekl ten dámskej krejčí Jehlička, který předtím řekl něco jako „Píchám, seč mi síly stačej, víc po mně žádat nemůžete“, že jo. Rád bych se zeptal, jaký je tvůj pohled na větu, kterou jsi uvedl. Co pro tebe ta věta představuje v kontextu Jehličkovy postavy – resp. jak na tebe působí jeho postava, scéna, ve které se nachází, okolnosti, ve kterých svoji řeč pronesl?

Chtěl jsem zkusit trochu rozepsat svůj pohled, ale pak mi to přišlo nepatřičný – vzhledem k tomu, že nevím, jestli jsi chtěl, abych vnímal ten citát v kontextu, nebo abych ho vnímal jako vyjádření „samo o sobě“. 

Ještě se zeptám – čím ti tyhle moje texty asociovaly zmíněnou větu? (Vycházím z předpokladu, že máš důvod, proč cituješ zrovna tuhle postavu a zrovna tuhle větu. Ale třeba je můj předpoklad mylný, nevím.)

Samozřejmě moje otázky jsou otázkami jenom pro případ, že by se ti chtělo na ně odpovídat.

Uf... Trochu jsem teď taky umřela. Výborný. Tip a.

tip, na komentář se mi nedostává slov

Místy je to jak studená podlaha někde na pitevně. Až na kost. Leze z toho podstata. Ukládám si :)

některý verše jsou až k uzoufání přesný

tahle báseň je síla - i pro mě ... tak dík, budu si sem chodit

"Kdo umře letos, má na přesrok vystaráno" - William Shakespeare