Kriminálník 4/5

Dávno je po všem. Svět se změnil a mění úprkem dál.

Jen vzpomínky nutí k návratům.

Zavřu oči. Ještě oslněn štěstím, jež jsem právě zažil opomíjeje pravý důvod cesty k němu, o­pírám se o smrk, co dosud stojí, ale už je škrábancem črtáku odsouzen k pádu.

Nelituji ho, ani ostatních. Jejich oběť bude vyvrcholením dlouhého období pěstění, tečkou za životem, rozumným vyústěním, proměnou hodnot.

Rozechvěle zaznamenávám čerstvé prožitky do sešitu, který jsem vydoloval z příslušenství služebního auta, protože bych ztuhlými prsty nesvedl psát do malého bločku. Podávám naléhavou zprávu o prožitých hodinách, jsem jich plný. Sotva čitelná písmena sázím do neuspořádaných řádků. Zprvu čínskou propisovačkou, a když ta v mrazu selže, přijde na řadu obyčejná tužka. Umím si představit to následné luštění, ale nemůžu si pomoct, musí to ze mě za čerstva. Drtím tužku mezi prsty, stěží jí vládnu, přesto píšu: Taková šance, takové vyznačování těžby jako tady Za rolima přichází vzácně, snad jen jednou za život. A někdo se vůbec nedočká. I po mně už další porosty, co takto pěstuji, budou domycovat jiní… Hlavou letí smršť, ruka jejímu víření nestačí, ale zastavit se to nedá, ani zpomalit. Ztrácím slova. Abych neztratil souvislost, musím jako kdysi na přednášce oblíbeného profesora sledovat hlavní proud za cenu oželení mnoha znaků a nedokončených tahů, jež si budu nucen později domýšlet. Ve spěchu schytávám chaos myšlenek, horečně je zaznamenávám, jak přicházejí: Tím to je, tou krátkou lesní službou, tím krátkým životem, že jen vzácně můžeš pěstovat takové mohykány vrostlé hluboko do podrostu, vůbec nebýt ukázněný, neposlouchat moudré rady ani příkazy, jít si za svým cílem a pak být svědkem, kolik na nich přibylo hmoty, zatímco pod nimi nová generace vyspívala do této výšky a této podoby. A teď je jen vytěžit. Chodit se svěrkou, črtákem a tužkou od stromu ke stromu a říkat si v úžasu: Chlapče, chlapče, tolik už toho máš, a pořád z podrostu, pořád bez holiny. A kroutit hlavou a být u vytržení. Tak často tím podrostem brouzdáš, raduješ se z jeho vzrůstu a z toho, jak mateřské stromy nabývají na objemu… Ale teď je to jiné, teď jdeš a na každý si sáhneš, změříš, tu míru zapíšeš do svěrkovacího manuálu a vidíš svá znaménka, tečky a čárky, jak se shromažďují v nejvyšších tloušťkových třídách… A je ti, jako bys vykonával svátost, obřad, jako bys obětoval bohu, nějakému dobrému bohu, neústupnému a nejvýš spravedlivému.

Po horečnaté minutě se proud rozlévá do klidné, široké, jen mírně zčeřené hladiny, nejprudší hlad po sdělení byl ukojen. Popsaného půl listu ze sešitu vytrhnu, přeložím a procvaknu do bločku, kde už tak zůstane.

Avšak potom – u­ž kdesi v teple – s­e má hladina znova zčeří, probudí se do nespoutaného vzdouvání a já zaplňuji – tentokrát jakž takž spořádaně – úzké linky v bločku:

Je to rozdíl, rozhodnout se o mýtní těžbě na dálku, bez osobní účasti, anebo si ji jít do toho porostu vyznačit. Sáhnout si na každý strom, dotknout se ho. Rozhodnout o něm tady na místě, vidět, cítit, být si do hloubky jistý, že je to strom zralý a že mi tu vyrostl proto, že jsem ho nechal po uvolnění od souseda další roky čerpat ze slunečního zdroje a on teď má kolem dvou kubíků a takových jsou zde desítky a desítky a na jejich místa už se derou stromky z podrostu…  ­

Pod tím chvatně naznačená vlnovka, zřejmě došlo k vyrušení, kradl jsem minuty v práci, kde se pořád něco dálo.

Až to bylo možné, pokračoval jsem: Za rolima jsem včera vyznačil bez jediného aru holiny 776 kubíků. Byl sníh a mráz, houštiny zasypané vysokou vrstvou sněhu, těžko se ke každému stromu prolézalo, bylo to únavné, črták do zmrzlé kůry těžko pronikal, ale bylo to taky radostné a ohromně uspokojující. Vždyť pro toto jsem se tím zde tolik roků zabýval, pro tyto bohaté žně.

Výdech. Rázné ukončení vodorovnou čarou. Basta. Vše jsem už řekl.

Ale pokračoval jsem ještě téhož dne, to jsem si vzpomněl na našeho profesora: Polanský – protivný tvrdohlavec, provokatér, svérázný přístup k lidem, ale v některých posluchačích uměl probudit zanícenost pro lesní pěstění. Třeba tím, jaký kladl důraz na individuální vyznačování těžby: Vyznačím strom tam, kde sama od sebe začíná obnova, porost mi to ukáže. Zkušenosti říkají, že nálet po uvolnění nejen poskočí do výšky, taky se rozšíří: o­­ stromečky v okolí, o jejichž semenáčcích jsem neměl ponětí. Učím se od přírody. Musím mít její trpělivost. S pasekou nikdy nepospíchám, ta je na řadě až jako poslední východisko, když se obnova nedaří.

Poznámku jsem opět „definitivně“ ukončil.

Ale pod čarou znova čtu: Příklad: před několika lety jsme se rozhodli Za rolima v jednom místě, kde zmlazení nestálo za řeč, skácet sice malou, ale přecejen paseku. Doteď k tomu nedošlo, jak se často stává pro naléhavější těžbu jinde. A tam jsem včera vyznačil v několika hloučcích pěkného už náletu po jednom obrovském smrku. Překvapilo mě, jak je zbývající holá plocha vzhledem k těm hloučkům a těm ohromným smrkům m­alá. Čekám, že se nakonec přirozeně obnoví celá. Uvidíme. 22. 1. 77.

Množné číslo „jsme se rozhodli“ znamená, že už v té době, před tehdejšími „několika lety“ jsem na polesí sám nevládl a docházelo ke kompromisům. Skácení naholo jsme však s Vaškem odkládali, a tak to zůstalo až do toho roku 1977, kdy bylo po velké reorganizaci, polesí sloučena, a tady vládl kdosi třetí, a byl to přeborník v pití a zákulisních pletkách. Protože mě jedno ani druhé nebavilo, samočinně jsem vklouzl do starých zvyklostí a věnoval se lesu. Fořt, aby ukázal svou moc, pokoušel se mi v tom bránit, ale já jsem si poroučet nedal. Zkusil to jinak, ale zjistil, že ani přes zákulisí na mě nemůže, protože na příslušných místech o mně dávno všechno vědí.

Dobrá zpráva byla, že vedení lesního závodu, kam naše půlka třebíčského panství připadla, nadměrně neprosazovalo holoseče a já jsem si tak dobyl volné pole působnosti. Ředitel byl z těch stranických funkcionářů na okrese, jež jsem před Srpnem veřejně kritizoval. Zprvu si na mně pokoušel chladit žáhu. Když však poznal, jak to u nás na polesí chodí, tak, ne že by uznal mě, ale začal uznávat mou práci. To byl pokyn pro přizpůsobivého fořta, aby mi do lesa přestal mluvit a nechal na mně i tu nejdůležitější činnost – plánování a vyznačování těžby, od které se všechno odvíjí. Před lidmi si ovšem hrál na velkého šéfa. Také jím byl, hlavně platem.

Jen občas si zahrál trochu kurážněji, ale tehdy se obvykle spíš zesměšnil.

Jinak se mu se mnou žilo dobře, měl jistotu, že já se svým znamením na čele jeho postavení neohrozím.

Tak jsme na tom polesí v klidu pobývali jako dva kohouti na jednom smetišti. Sžil jsem se s rolí podřízeného, který si musí svou dobrovolně na sebe přijatou odpovědnost za chod polesí denně vybojovávat proti rozčilujícím opileckým výpadům velkého šéfa. To mně ale, mimo občas se hlásících žaludečních vředů, vážnější potíže nepůsobilo.

Tady čtu další otisk oněch zjitřených dní: Psaní je pro mě důležité, dá se říct životně důležité, ale začínám přicházet na to, že zaujetí pro hospodaření v lese je ještě o stupínek víc. To mě napadá v souvislosti s tím těžkým a nádherným vyznačováním Za rolima, kdy jsem u každého stromu s hlavou zvrácenou jen polykal úžasem, kdy až k němu jsem se musel houštím prodrat a tady se mi zjevil v plné vznešenosti a kráse. Každý ten strom znamenal žeň, snadný sběr toho nejcennějšího, co jsem tu po mnoho let chránil a vybojovával proti vůli nadřízených. Proto vzejde z této těžby již jen užitek, žádná položka zatěžující náklady polesí – žádné zalesňování, žádná ochrana kultur. Tak chci dál naplňovat svůj cíl, rozpracovávat všechna vhodná stanoviště ve svém lese tímto úsporným způsobem, aby i tam po letech přicházely podobné žně.

To už jsem přivykl osudové, dříve tak trpké jistotě, která hospodáři při tom pomyšlení nutně vytane: „U té sklizně už já nebudu!“ Tu připomínku jsem dokázal bez velké lítosti potlačit.

Další poznámka se skoro doslova dostala do knížky: Zažil jsem asi opravdové štěstí. Ještě dnes, po dvou dnech mám v sobě stále ten pocit. Živě cítím bezprostřední dotyk s vyznačovanými smrky-obry. Ach vy moje smrky! Co na tom, že na mně chrastil promočený oděv, že jsem měl ke konci mokro v botách, to štěstí všechny útrapy nahradilo. Trvalo pět hodin, o­d devíti do dvou, a v dozvucích trvá dál. Myslím, že ve mně zůstane dlouho, bude se stále vracet. Také najisto vím, že až se datum té těžby za rok přiblíží, nad štěstím převládnou obavy. Ty se však vytratí s tím, jak sem budu chodit hlídat, aby vše probíhalo podle mých ideálních představ.

Kéž se mi to splní a já tady budu! Nevím, co přijde, máme nové vedení. U něho nejsem dobře zapsán. 23. 1. 1977.

Toto zaskřípění nejistoty se do knížky nedostalo. Zůstal jsem, potřebovali mě. Celé jsem si to prožil až do konce.

*

Jak se blížil Nový rok 1978 a s ním propuknutí těžby, zas to na mě sedlo. Známá pochybnost, již jsem neuměl zaplašit, byť jsem se stokrát přesvědčil, že každá těžba ve vyspělém podrostu, pokud probíhá s citem, dopadne dobře. Nejen u houževnatého smrku či pružných listnáčů, ale i u křehkých borovic, které se pod údery větví tak snadno lámou. Povídej to však hospodáři, když jde do tuhého; to se mu zrychlí tep jako sprinterovi před startem a s blížící se hodinou H je mu stále tíž. Každá zkušenost je k ničemu, nejistota ho svírá, ať má poznatky z minula jakkoli příznivé. To on za tu těžbu odpovídá, on nese na bedrech její průběh i vyústění, byl to jeho nápad, je to jeho posedlost, a­ teď má, co chtěl. Vidí hlavně slabiny: je to přece nový případ, úplně jiný. A promítá si, proč to tentokrát neproběhne podle jeho představ. A představy má nadměrné, děsně idealistické: tomu podrostu nesmí být zkřiven ani vlásek, ani větvička, musí zůstat takový, jak ho doteď zná, jak se tady pod tou propustnou klenbou žene ve shlucích za světlem. A začne pochybovat o zručnosti dřevorubců a přivolává náhody, které průběh těžby určitě zvrtnou.

Čekání se mu stává můrou posledních nocí před spuštěním.

Teprve ráno na startu, kdy se má těžba rozběhnout, zatemněný mozek se pročistí a začne myslet střízlivě: Není kam uhnout, zůstalo to na tobě, pro strach tu není místo, ti chlapi ti důvěřují. Musíš věřit i ty jim.

Zklidní se a uvažuje prakticky. Narovinu si přizná, že k poškození dojít musí, a ke značnému, je to nutná oběť zvýšenému růstu na těchto obrech, jejichž koruny po posledním uvolnění před lety od dotírajících sousedů teď přímo kypí chlorofylem, tím strůjcem všeho bohatství. A uvěří, že mlazina tu škodu unese, rány zhojí, stopy zahladí. To si střízlivě uvědomí – a­ zas je svůj, zas má všech pět pohromadě a ničeho nelituje, už zas ví, že kdykoli a bez váhání znovu přijme vstřícnou nabídku přírody ke spolupráci a dá jí přednost před strnulými pasečnými schématy.

*

Bylo jasné, že těžby Za rolima se ujme pan Hlouch z Rokytnice, se svým mladým parťákem Zdeňkem z nepříliš vzdálených Okříšek.

Miloše Hloucha, už v mládí příležitostného lesního dělníka, uváděl do praxe hajný Žák, sloužící zde na Horách u hraběte Chorinského ze Sádku.

Panští hajní bývali poctiví holosečníci a nekompromisní ctitelé pořádku, žádné vybočení z plantážnického uspořádání lesa nepřipouštěli. Přirozeně to měl za správné i tento Žákův učeň. Někdy o tom se mnou polemizoval, nad mým přístupem se zamýšlel, ale nikdy k němu nepřikývl. Ani v této kmenovině neviděl do očí bijící bohatství rozvinuté lesní obnovy, jež z největší části vytváří sama příroda.

Jestli je i viděl, popíral to sám sobě, neboť dával přednost naučeným pořádkům.

Někdy po Vánocích, v jednom z posledních dnů před vypuknutím těžby jsme se na průseku Za rolima potkali. Právě jsem prožíval silnou předstartovní krizi. Brodil jsem se čerstvě napadlým sněhem na přibližovacích liniích a sám sebe přesvědčoval, že to, co dělám, je správné. Znova jsem vše promýšlel, porovnával, ze své žabí perspektivy odhadoval výšky a šířky korun, potěžkával je, promítal oblouky jejich pádů do určených směrů, hledal jistotu, uklidnění, dodával si odvahu.

Z výrazu Miloše Hloucha mi svitla domněnka, zda nepřišel za podobným účelem.

Pozdravili jsme se a on hned spustil:

„Se vám divím, pane inženýre, proč to děláte.“

„Co?“

„Ty stromy v tom! Proč je tam tak dlouho necháváte? Teď to všecko rozbijem.“

Ejhle! Slovo do pranice. Už ne jen mé vlastní vnitřní dilema.

Před tímto neuhnu.

Ač mi chmury dosud seděly na duši, zatnul jsem se a přinutil do zlehčujícího tónu:

„Všechno přece nerozbijete.“

Ušklíbl se: „Všechno třeba ne, ale kolik stromků tady zůstane, aby z toho vyrostl normální les?“

„Bude záležet hodně na vás,“ poznamenal jsem na zkoušku.

Zavrtěl hlavou: „Moc ne, ty smrčiska do toho hodit musíme, a­ bude po ptákách.“

Málem se mu povedlo, že jsem zakolísal, ale v téže vteřině mi před očima na pomoc vyvstal obraz hrůzostrašně rozválených listnáčů po těžbě na Klučově a ten přímo výstavní porost štíhlých jasanů, javorů a lip, co z nich nakonec vyrostl. Také mi do zorného pole skočil výsledek těžby tady nedaleko u silnice, jezdí denně okolo, vždyť musí vidět, jak ta odcloněná smrková, jedlová a douglasková mlazina prospívá, už ji i prořezával… Nebo ty buky na Bílé hoře… Nebo modříny Za vsí… Nebo…

S jistotou, načerpanou z čerstvě promítnutých obrázků svého naučného filmu, jsem řekl: „Vždyť už jste kácel v takových podmínkách, musíte přece vědět, jak se po pár letech všechno srovnalo, jak stromky poporostly a zas se na sebe tlačí a je jim už těsno.“

„Jsou tam díry!“

„Kde například?“

„Třeba tady, za silnicí,“ mávl rukou tím směrem a zrak mu triumfálně zaplál.

Přikývl jsem: „Máte pravdu, tam z těch rozválených mezer tenkrát jsem velkou radost neměl – a­le i ty už se zatáhly, dneska máte co dělat, abyste je našel.“

„Roste z toho sukatý dříví, všecka síla místo do vršků jde do haluzí.“

„Jo, tam, co byly ty mezery. Ale na zbylých možná devadesáti procentech plochy je zdravá nadějná tyčovina, kterou brzy čeká probírka. Sám jste ji po těžbě, ještě jako mlazinu, prořezával, tak víte, jak byla hustá.“

Na to si pamatoval.

„Ani mně nepřipomínejte… Pěkně jsem se tam nadejchal smradu z výfuku, jak se v tom houští, potvora, držel nízko u země. Jenže tady,“ ukázal bradou, „tady je to úplně jiný.“

„Jak jiný?“

„Nikdy jsme do žádnýho podrostu nekáceli takový smrčiska!“ Roztáhl paže k naznačení objemu, a s velkým respektem a také trémou před odpovědností za škody, které zcela jistě způsobí, zavrtěl rozhodně hlavou: „Ty měly být dávno vytěžený.“

„To se pletete. Kdybych nemusel, ještě teď bych je netěžil, je to moc brzo.“

„Cože?“ nevěřil svým uším.

„Teprve začínají pořádně růst,“ pokusil jsem se vyjádřit stručně, co mám na mysli, „právě na sebe nabalují nejvíc hmoty. Je štěstí, že naši předchůdci porost nezbourali ve sto letech, jak byla stará zvyklost. Už by tu nebyl a nedal by nám teď, ve sto čtyřiceti, dvojnásobek dřeva. Zadarmo. Za trochu čekání.“

„Přeháníte.“

„V čem?“

„No…, s tím dvojnásobkem.“

„To je obyčejná geometrie: o­bsah pláště válce. Čím silnější kmen, tím víc hmoty obsahuje poslední letokruh. Představte si těch letokruhů č­tyřicet, třeba jen dvoumilimetrových, na obvodu válce s takovým průměrem,“ přejel jsem dlaní po šustivé kůře obra, u něhož jsme stáli, a když jsem viděl, jak v duchu počítá a porovnává, tak jsem položil už jen řečnickou otázku: „Co myslíte, je lepší nechat stromy této tloušťky přirůstat, nebo je porazit dřív než jí dosáhnou, jak se běžně dělá?“ A ještě jsem dodal: „To čekání nás nic nestojí, dřevo roste zadarmo, z ničeho, ze vzduchu, z vydýchanýho uhlíku.“

Pan Hlouch si chvíli srovnával myšlenky, pak připustil: „Dobrá, asi to máte všecko spočítaný, hádat se nebudu. Ale…,“ starostlivým pohledem přejel tu mlazinu pod sněhem, „jak toto tady po Novým roku dopadne, to spočítaný nemáte.“

„Dobře to dopadne,“ řekl jsem teď s jistotou, jež mě samého překvapila. „Zničí se toho spousta, to ano, ale ne víc než po silnější prořezávce, kterou tak hustá mlazina stejně už potřebuje k osamostatnění stromků. Ta těžba to vlastně – s­ trochou nadsázky – u­dělá za nás. Jestli se vám podaří skácet každý strom správným směrem, jestli taky traktorista bude častěji používat lano navijáku, než by zajížděl do houští, nic tak hroznýho se nemůže stát.“ Rozmáchl jsem se: „Dyť se na to podívejte. Z tohoto množství, z toho nadbytku, z těch statisíců jenom desetina kdyby přežila, tak úplně stačí nahradit všechno, co jí bude obětovaný, není potřeba ničeho litovat.“

„Hm,“ bručel můj zavilý odpůrce, který se brzy stane spolupachatelem katastrofy, již tady já nezodpovědný hazardér chystám, „to je právě ono! Ty vaše věčný oběti.“

Ale já jsem znova, posté blahořečil prozíravému, neskonalému plýtvání potomstvem, jež má příroda z dobrých důvodů od nepaměti ve svém programu, a už jsem nechtěl nic vysvětlovat. Právě ze mě spadla poslední slupka nejistoty. Díky nevíře pana Hloucha se to stalo dokonce o pár dní dřív, než se v lese Za rolima ozve první nastartování pily.

*

(příště dokončení)