Kostra výkřiku

Kostra výkřiku

„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Nejen dveře. Asi usínám. Je to snad poprvé, co jsem ve vagónu úplně sám. Červené větvení tyčí a fialové sedačky, zdi s tabulkami opakujících se reklam, celý tenhle sršící prostor nechávám chvílemi vystoupit za okraj trhaného spánku. V záblesku se ještě vrátím k obrazu, který se ve mně probudil, k hučení, ne metra (i když se dost překrývají), ale větru, k moři.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněl právě dnes, vždyť stejná scéna se opakovala už tolikrát. Světlo nejdřív zatápalo po stěnách tunelu a pak se vynořil i vlak, přinášel hvízdavou, ostrou vlnu vzduchu. Byla to právě ta vlna. Jako by byl člověk průchodný, profouknutelný. Tak se to na mě vyvalilo. Tak jsem si vzpomněl.

Může to být pět, ale taky deset let, kdy jsme někde na severu Polska vystoupily na duny a před námi se jako minulost v celé šíři otevřelo moře. Pohled k neunesení. Holá temnota prosvětlená napadrť. Vítr běsnil, převracel vlny, lehal do divoké trávy a zůstal nespatřený, drtil slova, na půl metr se muselo křičet. Sešli jsme na obří pláž, kde nikdo nebyl, jen cáry pěny zachycené v místech, kam hmatala voda, ožívaly, když je vichr strhl. Cítil jsem suchý, všeobjímající výkřik, který šel tou krajinou. Stranou od ostatních jsem vší silou zařval taky. Jen tak. Nikdo mě neslyšel. Pak jsme už museli jít, hučelo to příliš. „Já jsem vůbec neslyšel, co říkám.“ „Já vím.“

Trhnutím se proberu. Metro zastavuje v další stanici, kde na něj nikdo nečeká, a mě se najednou zmocní zvláštní pocit, že tudy už jsme projeli. Rozhlédnu se po prázdném vagónu a trochu mě to sevře. Ne, to se mi asi jen zdálo. Asi mi to splynulo s včerejškem. Nebo kterýmkoli jiným dnem.

Vlak už je zase v pohybu. V okně pozoruji svůj odraz, kterým prolétávají křiklavé dráty tunelu. Takoví rozsvícení, prchající hadi. Odraz se zdá být čím dál oddělenější, vytrženější, jako by už skoro patřil sám sobě. Znejistí mě myšlenka, jestli nejsem víc jím než sebou, víc tam, než tady.

Víc tam. Před mořem, na předělu. Pamatuji si, že v písku ležely malinké mušle, někdo si všiml jedné a brzy jsme je už nacházeli všude. „Tady je jich hodně!“ „Tady taky.“ Vzhlédl jsem k obzoru a v pochmurné, snad deštěm rozmazané dálce jsem spatřil přízrak, který po něm kráčel. Pokládal nohu nekonečně dlouho, dělal věčný krok. „Hele, co je tamto?“ „Nějakej vršek lodi, ne?“ „Nevim.“ Odcházel jsem s kapsami plnými mušlí a písku. Naposled jsem se otočil a vítr do mě zajel, vcházel jednou stranou dovnitř a druhou ven. Cestou nic nepotkal.  

Nedokážu se do reality vrátit jinak než trhnutím. Otevřu oči, ale k čemu vlastně? Skutečnost je něco vnějšího. Červené tyče, fialové sedačky a reklamy na zdech, všechno to navenek přetrvává, ale ne, není to opravdové sršení, spíš jen nepatrná vrstva z něj zamumlaná ze spánku. Jak se metro žene vpřed a nepřítomně unáší, představuji si rozdrkotaný, časem vysušený výkřik, který v něm uvízl, bez zvuku se rozléhá do stran a nikdy se nevydere ven, nevypukne, výkřik jako pozůstatek, který dolehl z dáli a už je nevzbuditelný. O tři stanice dál ho opustím. Vlak mizí zpět do tmy a já taky, jdu do noci, směrem domů.

A tam mě to přepadne. Přítomnost. Dívám se unaveně dolů do ulice, jak se tam přikrčilo světlo, cítím ticho, kostru výkřiku. Nakonec to tu začnu prohledávat. Pokoj není velký, mám tu stůl, postel a spoustu polic, spoustu koutů. Zanedlouho už je z jedné krabice, z prachu vyndávám. Mušle. Připadají mi jak střepy, přestože jsou skoro nepoškozené. Vyložím je před sebe, jeden svět proti druhému, a s údivem mi dochází, že si na každou z nich jasně pamatuju. Kolik už je to let? Kolik kroků po horizontu moře? Jako by se to konečně mělo rozpoutat, jako by se právě rozestoupily hranice, sice skoro nerozpoznatelné, ale tak dlouho tušené a obcházené, že už nezbývá než pocítit sevření. Co někam spělo, spělo sem. A tak čekám. Strhnutě. Ale vteřiny uhánějí jak hadi v metru, prolétávají mnou, tím odrazem, a jinak nic. Čas běží a to je všechno. Žádné propuknutí – muselo už minout. Ale muselo minout tak těsně, tak blízko k okraji pocítění.

Rozsvítím lampu. Mušle se v té záři div neroztékají. Jednu vezmu a ulehnu na postel. Zkoumám ji, ale oči se mi zavírají. A v tu chvíli mě to napadne: Co když to tu právě propukává, jenom to necítíme? Co když stojíme přímo ve středu? Podivné tušení, že výkřik není nevzbuditelný, on jediný je vzhůru, proto ho neslyšíme. Přiložím mušli k uchu a zaposlouchám se do ní. Šumí tam moře, stále blíž a blíž…nebo je to jen spánek?

Noc se přidržuje věcí, lampa svítí, a na mě se to, ani nevím jak, celé skácí a usnu, s mušlí u hlavy. A rázem se všechno vrátí.