země hladových zvířat IV - Bulharsko

V pohodě jsme projeli bulharské hranice a směřujeme do Melniku, dost velkého turistického centra. Už za šera zastavujeme u trochu hogo fogo hotelu a ptáme se na možnost stanování.  Jeden ze zaměstnanců nám ochotně nabídne, že máme jet za jeho autem, kemp je pár kilometrů odtud.

Kemp je opravdu hezký. Velká travnatá plocha, na které je postaven objekt pro sportovní vyžití, ohrazená guma pro skoky do výšky a salta. Po schůdkách se dá sejít dolů k potůčku s pěkným dřevěným můstkem. Je tu příjemné posezení pod střechou a svítí tu lampy. Ale pobíhají kolem nás kočky. Zavětřily naše dobroty, které si připravujeme k večeři. Mám pocit, že je jich aspoň deset. Teprve ráno za denního světla zjistím, že jsou jenom tři. Jedna navíc přišla o přední levou packu a kulhá po třech. Přestože tu má domek správce kempu, i ony jsou vyhublé. Tak se nad nimi opět slitujeme.

Dnes jsou naším cílem zemní pyramidy. Nejprve navštívíme ovšem nedaleký klášter. Je dost rozsáhlý a na rozdíl od těch makedonských vypadá zabydleně. U vchodu navíc na věšácích visí vínově zbarvené dlouhé pláště, které si mají návštěvníci obléknout. Nad dvorem se táhnou šlahouny vinné révy.

Potom pokračujeme na vyhlídku. Nezdolný Vláďa si však s Danou chce udělat výšlap po turistické cestě až do Melniku. My ostatní plánujeme z vyhlídky napřed vrátit, ale nakonec neodoláme úchvatným pohledům a vyrazíme taky. Na cestu se vydává také Zdena: „Vždyť je to z kopce,“ ujišťuje Richarda. I tady se k nám přidal místní pes.  Cesta je to zpočátku dost krkolomná, přelézáme balvany, ale na konci scházíme dolů a jdeme vyschlým korytem řeky.

Daleko dobrodružnější je potom v Melniku nalézt obchod s chlebem, jsou tu obchůdky se suvenýry, vínem, ale přece jenom jsme úspěšní. Zbývá ještě vyfotit starý kamenný most a velkou sochu bojovníka z 1. světové války a odjíždíme k vodopádům.

Zastavíme se ještě ve větším městě Petrič na nákupu a potom jedeme dál a zastavujeme až u téměř luxusního rekreačního objektu Chyža Belasica a odtud jdeme pěšky na Lešniský vodopád. Přecházíme potok po dřevěné lávce z kulatin a potom mírná cesta počne postupně stoupat. Jsou tu krásné stromy porostlé mechem. Ale odměnou za naše šplhání je výstavní vodopád! Na zpáteční cestě si ještě všimneme cedulky, že příroda má pravo na život. S tím se nedá než souhlasit. Přesouváme se do Kamenice a jdeme na Kamenický vodopád. Tady je taky náročná cesta. Když se dostaneme na místo, tak uvidíme soustavu přírodních schůdků s dřevěným zábradlím a opatrně sestupujeme až na můstek u vysokého vodopádu. Krása!

Posléze zastavujeme v další vesnici s vodopádem. Ale vesnice vede do dost prudkého kopce, navíc asfaltované jsou jen některé cesty. Karel vystoupá po asfaltce asi do poloviny kopce a zastaví.

„Zeptám se, jestli bysme si tu mohli postavit stany, navrhuje Richard a vydává se hledat někoho, s kým by se domluvil. Jeden z vesničanů, takový postarší střízlík, ochotně nabízí Richardovi pomoc.

„Tak prý můžeme spát v zadním traktu školy, je u ní asfalt,“ hlásí Richard a uklidňuje tím Karla.

Jsme rádi, že po poslední noci trochu usušíme stany a že je ještě dost času uvařit si večeři. Ale sotva začneme vybalovat,objeví se nějaký místní policajt a nesouhlasí, není to podle něj hygienické. Náš střízlík ještě nabízí fotbalové hřiště, ale tam jsou právě fotbalisti v nejlepším a taky kroutí hlavou.

Z noclehu tady nic nebude. Rozhodneme se tedy znovu přespat v kempu nad Melníkem, je to ale dost daleko. Přijíždíme už za šera a honem vaříme. Tři kočky se zaradovaly a zase loudí. Krmím je salámem Vysočina, Eva jim dala tuňákovou konzervu.

Další den jedeme na Samoilovu pevnost. Zaparkujeme a jdeme ke vchodu. Na parkovišti hlasitě mňoukají dvě hladové kočky, zrzavá a bíločerná. Zrzavá je dominantní. Dostala od nějakého návštěvníka něco k snědku a bílou odhání. Vezmu z batohu trojúhelníčky taveného sýra a snažím se je podělit, ta bílá je ale bázlivá, musím za ní málem vlézt až pod auto. Ale snad se trochu najedly.

Jdeme kolem hezké říčky, stromy mají podivuhodně propletené větve. Dovnitř se ale dostane jen Richard na novinářskou legitimaci. Ptáme se anglicky, zda můžeme platit kartou nebo eury, pokladní nerozumí, zřejmě ovládá jen bulharštinu. Ukazujeme tedy karty a eura.

„No. No.“

Nakonec Dana najde polní cestu, kterou do areálu zezadu pronikneme. Není to vlastně pevnost, ale muzeum, které zvenčí vypadá trochu bombasticky stejně jako bývalá socialistická muzea i u nás. Uvnitř jsou informace o caru Samoilovi.  

Ale potom další vodopád. Přijíždíme do obce Skrat (bulharsky psané  ?????). Taky je do kopce. Karel zaparkuje na vhodném místě ve stínu a my se kolem kostela vydáváme k vodopádu Debnica. Na rozcestí ovšem zjišťujeme, že jsou tu dokonce vodopády dva! Začátek je trochu náročný – vyškrábat se po písčito-hlinité cestičce do kopečka, kde to klouže, ale potom už pokračuje lesní pěšinka klikatě po vrstevnici stále nahoru. I tento vodopád je krásný. Je ozářen sluncem a načervenalé listí kolem něj ho ve slunci nádherně ozařuje.

Zdena, která se cestou do kopce, potřebovala několikrát vydýchat, přichází poslední.

„Á, už na stadion vbíhá poslední závodník!“ vítá ji Vláďa.

Když se potom ocitneme znovu na rozcestí, Richardovi to nedá a jde ještě na druhý vodopád. My ostatní už máme vodopádů dost a čekáme na Richarda u auta. U jednoho opuštěného domu roste fíkovník a tak si trháme  zralé lahodné plody. Eva si z nich dělá zásoby na cestu.

Jedna vesničanka nás se zájmem pozoruje a ptá se, odkud jsme. Po chvíli přijde s lákavou nabídkou: pojďte ke mně na kafe. Neodoláme. I Karel poprosí o kávu a podává nám svůj cestovní hrnek. A tak zatímco sedíme na terásce jejího domu (donesla asi všechny židle a sedátka, co měla), majitelka domu Sia, jak se nám představila, vaří kávu v typické bulharské džezvě. Káva je výborná, k tomu dostáváme sušenky. Dozvídáme se, že je zdravotní sestra, že pracovala nějakou dobu v Řecku, kde se seznámila s Češkou Martinou. Syn i dcera pracují v Německu. V Bulharsku je údajně mafie. Paní Sia mluví podivuhodnou směsicí jihoslovanských jazyků a občas to proloží německým „Bite schön.“ Vezmeme si její adresu. Určitě jí pošleme od nás nějaký dáreček.

Tato vesnice byla poslední před makedonskými hranicemi. V Makedonii chceme utratit poslední makedonské denáry a udělat poslední zastávku u antických lázní v Bansku. I zde jsme už dřív s jinou výpravou byli, tentokrát se nedá jít dovnitř, tak si lázně fotíme, jak to jde. Ale objevíme tu horký pramen, u kterého se málem opaříme a svléknutou hadí kůži.

Ale teď už sbohem Bulharsko, sbohem Makedonie, bylo tu krásně.

Jedeme domů…