Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Okamžik Pravdy
Autor
Kamamura
Jmenoval se Bohumil Svoboda, ale nikdo z města mu neřekl jinak než "Bóňa", což byla stará přezdívka ještě z dob bolševické totality, za níž se Bóňa celkem obstojně živil, nebo lépe řečeno přiživoval "vekslováním" tuzexových bonů, ale po Sametové revoluci, jež s sebou přinesla nastolení zdravých, volnotržních mezilidských vztahů charakteristických pro svobodnou, vyspělou konzumní společnost, se příživníkům Bóňova typu začalo pochopiteně dařit bídně. Zmizely zlaté řetězy i prsteny posázné smaragdy a brilianty, vytratil se přezíravý úsměv protřelého podvodníka který "v tom umí chodit", okázalý hedonismus nahradilo celkem prozaické kručení v břiše, šviháckou, sebevědomou chůzi zbohatlického elegána pozřela revmatická artritida, následek to nocí strávených na zablešené matraci pod mostem, kterou Bóňa musel volky nevolky vyměnit za luxusní podkrovní penthaus naproti radnici. Společnost povrchních patolízalů bažících po odlescích prchavé slávy a bohatství nahradila vleklá osamělost připomínající nekonečnou bažinu věčnými dešti zmáčeného Walesu, a smutek a existenciální bezradnost dorážející na těžce zkoušenou psýchu padlého ex-veksláka jako nekonečný příboj Severního Ledového oceánu zaháněl Bóňa alkoholem, cigaretami a hrou na forbesových automatech, kde prohrál i ty poslední zbytky peněz, které mu z časů zašlé penězoměnecké slávy ještě zbývaly.
A tak vidíme Bóňu jednoho srpnového rána žebrat před obecním kostelíkem, což byl poslední způsob, jakým si mohl opatřit trochu peněz nezbytnou k holému přežívání (užitečného neuměl nic, a vysokou manažerskou pozici zastávat nemohl, neboť mu k tomu chybělo slušné oblečení a diplom z vysoké školy ekonomického zaměření). Místní věděli, že Bóňa stejně všechno dílem nahází do Forbesu a dílem propije, a v břiše mu bude kručet dál, ale neměli to srdce odepřít sešlému, rachitickému šejdíři almužnu. Bylo ku poledni, a před kostelíkem se zastavila rodinka ze sousedního města, protože jedenáctiletá dcerka projevila přání věnovat celé své měsíční kapesné na obnovu místní kostelní krypty, ve které byl pohřben výkvět rakousko-uherské šlechty, jenž se převážnou měrou zasloužila o rozkvět hospodářství nejen místního, ale i celého přilehlého regionu. Můžeme vidět děvčátko ve svátečních puntíkovaných šatech vesele hopsat směrem ku kostelní pokladničce, svíraje drahocených třicet korun kapesného v drobných mincích v rozechvělých dětských ručkách. I rodiče přemohla ta chvíle nežné naivity a hlubinné potřeby být prospěný bližnímu svému.
Kromě rodičů ovšem sledoval hopsající dorostenku i nám již nechvalně známý Bóňa, a pohled na blyštivé stříbrňáky svírané v rozechvělé dětské pěstičce vzedmul v nitru tohoto okoralého šampiona přízemnosti nával dosud nepoznané hrabivosti a touhy po mamonu. Vyrazil vpřed jako starý vypelichaný šakal čenichající unavenou oběť mezi stíny stromů, s rychlostí, kterou by od něj nikdo (včetně něj samého) nikdy neočekával. Několika dravčími skoky dohnal to nebohé dítě, a neurvale mu vytrhl z překvapených baculatých ruček pečlivě naspořené jmění, a v divoké radosti nad náhle nabytým majetkem pozvedl svou kořist nad hlavu, a dal se do šíleného, nesmyslného tance. Moje, moje, jsou jenom moje, miloučké penízky, zase bude na pivo, zase bude na kořalku, zase se roztočí blikající, zářivá kola štěstí, zas mi bude na chvíli o něco méně mizerně. Ve svém šíleném tanci přestal Bóňa zcela vnímat své okolí, neviděl strnulé zděšení prihlížejících rodičů, nevidel slzy deroucí se do tváří oloupené holčičky, nevnímal kromě své blyštivé kořisti nikoho a nic, a tak se stalo, že se bolestivě udeřil do brňavky o jeden z šípů, které byly součástí výjevu umučení svatého Šebestiána na vstupním portálu, ztratil rovnováhu, uklouzl, a ukořistěné peníze mu vyletěly z rukou a zdánlivou náhodou (existuje vůbec něco takového, jako náhoda?) dopadly s hlasitým zařinčením přímo do kostelní kasičky, což byla ostatně jejich původní destinace.
Sám Bóňa užasl nad tím podivným řízením osudu, a ačkoliv v tu chvíli stále ještě padal po nárazu do kostelního sousoší, čas jakoby se pro něj zpomalil a celý život plný nízkých kšeftů, prodrazů a duchaprostého hýření proběhl mu před kalným zrakem notorického alkoholika. Pryč bylo okamžité zatmění mysli způsobené pohledem na špatně dostupné oběživo, neboť náraz do mučedníkovy sochy jakoby rozsvítil v Bóňově hlavě desítky let zanedbaný maják, a jeho světlo náhle poskytlo bloudící duši pevný směr a cíl. V okamžiku prozření pochopil nebohý Bóňa v plní tíži prázdnotu a marnost svého dosavadního života, a trpce zalitoval, že lehkovážně promrhané síly nenapřel včas k metám smysluplnějším. Třeskutá bolest, která mu projela koleny pri nárazu na tvrdou kostelní dlažbu však přehlušila jedniná myšlenka plná lítosti a pokory - "Bože, co jsem to učinil?" - ptal se hříšný nebožák sebe sama v dosud napoznaném, avšak o to intenzivnějším momentu introspekce.
A v ten okamžik, jakoby náhodou (skutečně?) se dosud pošmourné a zatažené nebe rozjasnilo, a osamělý, soustředěný paprsek světla prorazil mezerou v mracích, proťal barevnou mozaiku kostelní vitráže a dotkl se zlehka olysalého čela sešlého hochštaplera který byl od toho okamžiku jako vyměněný. Klidně a rázně vstal, pevným krokem došel k rodičům konsternované dívky a skromnými, avšak upřímnými slovy se jim omluvil za své jednání. Rodiče, dojati scénou náhlé proměny celoživotního šizuňka ve slušného člověka, se nikterak nehněvali na otrhaného ubožáka, ale nabídli mu naopak v těžké životní situaci finanční i duchovní pomoc a oporu, což Bóňa rázně odmítl: "Co jsem si navařil, sám si také sním!" S těmito slovy šel, a přidal ke třiceti korunám daru místnímu kostelu od přespolní dívenky i všechny své drobné, které měl po kapsách, a které si opatřil žebrotou i způsoby, o nichž zde raději pomlčíme.
A od té doby byl Bóňa jako vyměněný - umyl se, učesal si zbytky vlasů, oholil si bezdomovecké strniště, nechal se dobrovolně očkovat proti Covidu, a zařekl se, že na alkohol, cigarety a hrací automaty do smrti už ani nesáhne. Dobrovolně, pouze za ubytování a stravu, pracoval do zemdlení na renovaci místního kostelíka a přilehlé krypty, a jeho osobní píle i příklad ostatním dělníkům způsobily, že projekt byl dokončen v polovičním čase za poloviční náklady, a památka se nakonec dostala i do seznamu Unesco, kde ji najdeme dodnes. I lidé v Bóňově městečku jakoby byli jeho příkladem přímo i nepřímo ovlivněni - opilci v hospodě se přestali rvát a hulákat, místo nezdravého alkoholu dali přednost pramenité vodě a zpěvu vlasteneckých písní. Místní lichvářský majitel většiny nájemních dluhů zavedl pro středostavovské nájemníky splátkový kalendář a chudým odpustil nájemné docela. Řezník přestal brát zákazníky na hůl, zelinář neschovával shnilé ovoce a zeleninu pod ještě poživatelné kusy, radní přestali krást, takže bylo konečně dost peněz na platy pro učitele, doktory i požárníky. Děti ve školách se učili s chutí a prospěch se řádově zlepšil, až se všichni divili, kolik špičkových vědců světového formátu dokázala místní maloměstská jednotřídka světu dát.
A nezůstalo jen u lokálního dění - z městečka jakoby se šířila exploze pravdy, lásky, porozumění a usmíření do celého světa. Členské země Evropské unie se přestaly handrkovat a pozvaly zpět do party Británii, která přestala konečně trucovat. Putin přestal chytstat jaderné rachejtle a petardy, a dal Evropě slevu na plyn a ropu, čímž se zabránilo další ekonomické krizi. Turecko se dohodlo s Řeckem, že budou mít Kypr napůl (Turecko sudé, Řecko liché týdny, a o víkendech vezmou ten nešťastný ostrov společně na návštěvu zoo), Izrael vrátil Palestincům zpět nezákoně zabraná území, ukončil protiprávní blokádu Gazy, a místním vyhladovělým obyvatelům dokonce zdarma poskytl dodávky košer chalvy. Číňané slíbili, že nebudou revalvovat jüan a že budou i nadále usilovnou, špatně placenou prací podporovat západní konzumerismus, což ale Spojené státy razantně odmítly, zavedly zdravotné pojištění a dostupné bydlení a vzdělání pro všechny své obyvatele včetně černochů, přestaly bombardovat bezbranné malé státečky, aby se mohly zadarmo zmocnit jejich nerostného bohatství, a vrhly společně se špičkami světové vědy zbylé prostředky na řešení kritických problémů současnosti - energetické krize, klesající biodiverzity, znečištění životního prostředí, a hlavně postupujících změn klimatu, které ohrožují budoucnost nejen naší (my už se toho asi nedožijeme), ale hlavně našich dětí, protože když je tak okázale milujem, proč bychom pro jejich budoucnost pro změnu něco zásadního neudělali? Brzy byly vynalezeny převratné technologie jako lék na rakovinu, teleport, regenerace poškozených orgánů pomocí genové terapie, mezihvězdný pohon umožňující cesty ke vzdáleným hvězdám a galaxiím ve prakticky zvladatelném čase, jakož i neomezený zdroj ekologicky čisté energie, který navždy ukonči pinoživé žabomyší zápasy o hmotné statky mezi lidmi a národy. Zemský povrch byl posypán speciální směsí ze snadno biodegradovatelných složek (klovatina, otruby a kurkumin), které zvedly albedo zemského povrchu natolik, že vyšší poměr odraženého slunečního záření vůči vstřebanému dokázal nebezpečné globální změny klimatu nejen zpomalit, ale úplně zastavit.
A tak se mohli po staletích naši potomci v klidu a pohodě vydat v pohodlných, dobře vytopených a klimatizovaných kosmických lodích vydat ke hvězdám, aby, jak praví klasik, odvážně vstoupili tam, kam lidská noha dosud nevkročila.
33 názorů
Larkov - hele, za překlepy fakt sorry, už jsem to celé mnohokrát přečetl a leccos opravil, slibuji, že to projdu znovu. Kdybys měl něco konrkétně, budu moc rád, díky. Psal jsem to na poslední chvíli, TD odevzdávám vždy za deset minut dvanáct, doslova, a sám nikdy nevím, jak to nakonec dopadne, mám takové psaní rád, představuji si, že popustím uzdu koni, a on mě někdy donese do krajin, že valím oči. Někdy mě shodí a vyválí v blátě, takže sklidím akorát posměch, ale to je život. Psaní není bezpečné dobrodružství.
Od začátku z toho cítím satirický nádech, ale to ještě netuším, v jakou komedii se to zvrátí na poslední stránce. Něco jako "společenská sci-fi", napadá mě pojmenování pro takovýhle literární útvar. Pobavilo. Jsou v tom nějaké překlepy. Tip.
Z toho si nic nedělej, chápu tě, vždyť jsem bydlel dvacet let v městě pierotů. Taky mám rád srandu, ale spíš vážnější.
K3 - díky za zastavení, za čas a energii k napsání odezvy, tvůj kompliment k originalitě ukládám opatrně (abych [ještě více] nezpychl) mezi ostatní komplimenty do skladiště.
Tvé výhrady ke stylu mě mrzí, ale jsem se sebou v tomto ohledu dost spokojen (mé vzory jsou autoři jako Will Cuppy, Terry Pratchett, Graham Chapman, Stephen Leacock, autor scénáře k TV seriálu "Yes, minister", atd. - všechno satirici, jejichž kvalit samozřejmě nedosahuji, ale v jejichž šlépějích kráčím), takže se kloním k hypotéze, že zádrhel bude možná v tom, že nepatříš mezi modelové čtenáře mého díla. Možná jsi křesťan a některé pasáže tě rozčilují? A možná ne - nevím, neznám tě, a do hlavy ti nevidím.
Co se "srandiček" týče - jsem bytostný klaun, vždycky jsem byl a vždycky budu, už jako malé díte jsem dělal vtípky ve škole, doma, mezi kamarády. Mí kritici rádi tvrdí, že jsem šašek, ale já trvám na tom, že se snažím být klaunem ve smyslu definice pana Wericha. Podle něj je klaunství vznešená a důležitá instituce, jak dnes dokazují třeba Jon Stewart, Stephen Colbert nebo John Oliver, kteří mají hlubší a objektivnější politické komentáře, než oficiální, "seriozní" zpravodajské služby.
Mé motto (možná ne zcela originální): Některá témata jsou natolik vážná, že se o nich dá jen žertovat, a o těch nejvážnějších bohužel jen s vážnou tváří, což je samo o sobě komické.
Do psaní dávám opravdu všechno, co mám, takže nevím, jak se zlepšit v této kategorii, ale zase - třeba nejsi můj modelový čtenář, a to, co vnímáš jako "chybu", nebo "nedostatek", je ve skutečnosti sdělení, které je určenu čtenářům jiného tipu?
Za konkrétní výhrady k narativním postupům, stylizaci nebo použitým paralelám budu vděčný, a slibuji, že se nad nimi zamyslím.
Ještě jednou zdvořile děkuji za návštěvu.
Na tvůj styl psaní si nějak nemůžu zvyknout, neškodilo by mu trochu víc z duše a poetiky. Rád přeháníš a měníš všechno v ironii nebo satiru. Kdybys tohle ukončil tím, že Bóňa vhodil své drobné do kasičky a šmitec, byla by to pro mě krásná, obsahově silná povídka. Protože tak se to opravdu stává, že se někdo pod dojmem takového zdánlivě nevinného okamžiku skutečně změní. Ještě doplním, to že si dokážeš vymýšlet je uznáníhodné, protože to je opravdu tvoje.
To není sci-fi, to je pohádka :-) Kvůli tvému velice překošatělému stylu mi čtení dalo docela zabrat, ale musím říct, že odstavec věnovaný zázračnému vylepšení mezinárodních vztahů mě fakt bavil, a to hodně. Přidávám tip.
bixley - To bylo mnohomluvně ambigiozní, gratuluji! ;-)
Vůbec nedokážu odhadnout, jestli je to takové to "okay", co řekne učitel, když žák jentaktak proleze, a tentokrát tedy ještě nepropadne, ale v příštím semestru bude muset zabrat, nebo jestli je to ospalé "okay" člověka, který si právě dal skvělého jointa, propadá se do vlastního světa a nechce nic řešit, nebo je to takové to zuřivé, výhružně zavrčené "okay" mafiánského bosse, po kterém následuje jen rychlé gesto, na které členové mafie popadnou klasické "Tommy guny" z přistaveného náklaďáku a jdou ukázat všem, kdo je v tomhle městě pánem. Případně ještě nějaké jiné "okay", které dosud neznám...
... ?!
;-D
naprostý souhlas Kamamuro, kdyby češi nechtěli bolševika, mohli si ve stodolách podobně jako francouzskej odboj za druhý světový vyrobit z trubek kvéry a mohli toho bolševika svrhnout, podobně jako dnes všichni ti komentářoví bijci co nadávají na vládu, kdo jim brání jít do parlamentu si to vyřídit ručně, tuším že několik miliónů lidí proti pár stovkám vládních činitelů to musí vyhrát.
Čech prostě dodržuje to co mu vláda nařídí, i když se mu to nelíbí, Francouz jde do odboje, nebo Paříž stávkuje klidně celej měsíc.
Jistě, proto tvrdím, a vždycky jsem tvrdil, že specificky české skuhrání o tom, jak nám "bolševik ublížil", a jaká to byla strašná "totalita", mi vždycky připadalo jako tragikomický výsledek jednak provničnosti a nevzdělanosti, a jednak nedostatku sebereflexe.
Provinčnosti a nevzdělanosti proto, že když Prahu před lety navštívil můj oblíbený intelektuál Noam Chomsky, tak správně prohlásil, že češi jsou ve svém bolestínském naříkání trochu komičtí, protože jejich "šedesátý osmý", byla procházka růžovým sadem ve srovnání s tím, co spáchal na vlastním národě klerofašistický diktátor generál Franco v nedalekém Španělku (jeho hrůzovláda skončila až v sedmdesátých letech!), nebo Pinochet v daleké Chile, případně iránská junta, která se k moci dostala díky puči proti vzdělanému, demokraticky zvolenému a pokrokovému premiérovi jménem Mosadek (CIA po letech zapírání celkem nedávno zveřejnila fakta o vlastní účasti v onom komplotu). Prostě české "úpění pod bičem bolševika" byla ve srovnání s opravdu tuhými tyraniemi procházka růžovým sadem.
No a nedostatku sebereflexe proto, že Češi tak nějak zapomněli, že největší svinstva a zvěrstva na nich nespáchali Rusové, ale že si je dělali navzájem, Češi Čechům, abychom parafrázovali místní nácíčky. Estébáci, kteří tloukli lidi u výslechu, dělali za svítání razie, týrali disidenty, různí donašeči, agenti a fízlové, to všechno byli Češi. Rusové samozřejmě považovali náš stát za svou neokoloniální državu, a když bylo potřeba, tak ukázali, kdo je tu pánem, ale sadistická krutost, nebo povýšenecká nadřazenost "lepší rasy", kterou tu hlavně za druhé světové války předváděli Němci, tak byla Rusům vždy cizí. Kdyby chtěli, mohli ulice Prahy vykoupat v krvi, jako to udělali třeba Američané v Bagdádu, kde několik dní nepřetržitě padaly z nebe bomby - jak říká bratr Kalousek "padni, komu padni". Dokonce i ta proklínaná "rusácká invaze" byla spojená akce všech států varšavské smlouvy (neúčastnilo se jen tuším Maďarsko), a nejhůře si, co jsem slyšel, na našem území počánali Poláci.
Tak to jen tak na okraj, obšírný exkurz do národní historie motivovaný tím, že skutečný bolševismus (ve smyslu "tyranie tupé většiny") v české společnosti stále žije, a aktuálně se projevuje i zde na Písmáku snahou cenzurovat ostatní v duchu hesla "Za prvé tomu nerozumím, a za druhé mě to uráží!" ;-)
mám doma od Eca Dějiny krásy, leč i přes množství obrázků jsem se ke knize nedostal, naštěstí mě to až tak netrápí, neb jsem ji pořídil za 1/3 ceny :D
taky jsem se vydal po tvém příkladu hledat modelového čtenáře, ale nevím jenom jestli to toho modelovýho čtenaře potěší :D:D
počkej, počkej, vždyť to nám Luzz minule vyčítala právě pod tvým dílem :D
tou dobou, kdy vznikl její duchaplný komentář jsi nebyl na hlavním seznamu, už zasáhl aktivně nějaký admin, ale když má dílo 10 komentářů, což jsou prakticky všechna díla u tebe, tak přes cestu: díla > rozcestník > hodně se diskutuje; je vidět 5 děl, ale kliknutím tam rotují všechna díla s 10. a více komentáři za posledních 30 dní. někteří patrně chodí na texty jenom tudy, místo aby šli rovnou do hlavního seznamu, nebo dílny a zajímali se co kdo napsal, tak chodí jen tam kde je hodně tipů/výběrů, nebo diskuzí, kde ale narazí na nás dva, což je absolutně štve, takže mě pak opakovaně posílali do chatu, abych jim sešel z očí a chápeš měli svůj literární klid a nemuseli číst co tu my dva vyplodíme :D
Aru - jak praví stará byznysová moudrost - náš zákazník čtenář, náš pán kompas!
I Eco rozebírá ve svých Labyrintech literatury, že si každý autor musí napřed rozmyslet, jaký je jeho modelový čtenář; já jsem dlouho psal jen a jen pro sebe, a teď zkouším experimentovat s jinými přístupy.
Nakonec, jak říká ten samý Eco (to je taková škoda, že umřel, a nic nového už nikdy nenapíše) - dobrá beletrie je stroj na výrobu a testování ideí.
Sám šel vždycky příkladem - a já znovu a znovu doporučuji každému, aby si přečetl aspoň to nejznámější a nejčtivější od něj - Foucaultovo kyvadlo (skoro povinná četba pro okultisty), Baudolino (lék pro každého, koho ve škole nebavil dějepis), Jméno Růže (podle mě každý křesťan by měl znát Jméno Růže, já jsem sice ateista, ale zájem o religionistiku ve mě svým přístupem probudila právě tahle kniha), Čarovný plamen královny Loany (to by sis měl přečíst ty, Aru, Eco v té knize sám sobě napsal rozkošný epitaf).
Dobré jsou i jeho sbírky novinových člínků a úvah - Faith in Fakes (v češtině možná nevyšlo, ani nevím, jak tuhle slovní hříčku přeložit), Jak cestovat s lososem, Jak napsat diplomovou práci (to ani není beletrie, ale seriozní návod pro studenty - školu jsem nedodělal, ale četl jsem to s velkým zájmem).
Just a thought! ;-) Tady si ostatně můžu psát co chci, a těžko mi někdo bude zase vyčítat, že "plevelím", nebo že "píšu sračky", což je bohužel doslovný citát (kritika mi nevadí, vadí mi zaslepenost).
Próza_měsíce
28. 10. 2021Díky. avi
no prosím, stačí psát podobně jako někteří, zapadnout mezi desítky a stovky děl a hned próza měsíce (^_^)
Próza měsíce - ale samozřejmě, budu poctěn, sakra, to je překvapení, už jsem myslel, že mě odsud chtějí vyhodit, a teď próza měsíce - já... já nemám slov!
Próza_měsíce
27. 10. 2021Ahoj, můžeme povídku nominovat do soutěže Próza měsíce?
annnie - mě by to nepřekvapilo, protože jak by řekla teta Kateřina, zvyk je železná košile, a co se v mládí naučíš, na to ve stáří zajdeš! ;-)
No, nechci ti to kazit, ale tuhle jsem někde slyšela, že prej teď Bróňa v Berlíně veksluje s lístkama na meziplanetární lety... Ale snad to bude jen pomluva... Pobavený tip a.
Já – čtenář z dalekého města – se zastavuji pod tvým dílkem a vyplňuji si přání napsat komentář v tom smyslu, že jsem nečetl bez zájmu a s odporem. (tak, a okamžik pravdy mám za sebou...) ;-)
Ta část o Kypru,tak to je pěkná představa,tak se to má dělat!Vzít zbraně a mrzačit se a vraždit těmi nejpropracovanějšími způsoby navzájem zvládne i průměrná opice(ačkoli ty by to nečinily)ale domluvit se a mít rozpis na sudý/lichý týden...to je frajeřina!:-D
vím že tak píšou, protože jak jsem psal v předchozím komentáři, tohle dělá systém s dětmi a potom v pracích, pokud nejsou nějak umělecké, tvůrčí, nebo si to ti lidi neudělali nějak po svým, ale jako děti mají fantazii naprosto všichni, ale ne všichni si je nesou až do dospělosti a pak jim přijde, že normální je psát pouze o tom jak jim zážitek padl přes cestu, s tím musím zásadně nesouhlasit a mračit se při tom :D
ne a ne, normálnost je pro mě znakem osekaní se až na dřeň, však uvidíš Kukýnka se tady ještě přežene jako uragán a jediný stavení nezůstane na svým místě :D:D
Aru - tak se tu rozhlédni kolem, někteří autoři píší jen a jen o podobných věcech, a jsou to doslova desítky až stovky děl. Převládají prořezávající se zoubky školních dítek, batolení batolat, a trocha té romantiky typu "co bych asi psal, kdybych byl tím, co si představuji, že byl takový Nezval".
Je to zamozřejmě zcela legitimní styl, nazval bych ho "mundánním realismem", v amatérské tvorbě je poměrně hojně zastoupen, a občas člověka láká si to zkusit - není vlastně dnes už nuda skákat s padákem z vrtlníku na ledovec se snowboardem na nohou? Není neotřelejší zkusit si žít pěkně normálně, jako normální lidičkové, spát osm hodin, a ke všemu v noci, pak se probudit, dát si chleba s máslem a vejce vařené natvrdo, potom poškádlit kolemlezoucí batolata, vyrazit do parku sypat ptáčkům, prohodit pár slov s paní podředitelovou a prvonáměstkovou, volným krokem dorazit do obecního parku, kde se pak člověk může spokojeně vyhřívat na kýčovitě dokonalých paprscích srpnového slunce, protože je neděle, a veledůležitá dřina v úřadě pro evidenci jsoucna začíná až zítra, od devíti do pěti třiceti s půlhodinovou pauzou na oběd, jako každý všední den? ;-)
Mě to připadá jako exotické téma! ;-D
ale prosím tě, proč bych měl psát o tom, jak jsem se celý víkend válel, k snídani si dal rohlík, k obědu těstoviny, pak jsem se válel, pak pouštěl hudbu a nakonec se válel, koho by to asi tak zajimalo? :D:D
psát o fádním dění je naprostá nuda, lidi mají fantazii, víš? i když někteří podlehli školnímu učení, že fantazii je nejlépe hodit do sarkofágu a ten pohřbít na dně oceánu, přesto ji má každý, stačí ji probudit a otevřít oči ;)
Co vám mám povídat, kamarádi, je to sci-fi, neboli příběh vymyšlený! ;-) Jojó, ani literatůra už není, co bývala - dřív lidé psali podle Hemmingwayovy zásady, že člověk má psát jen o tom, co sám zažil, jinak nemůže být tvorba autentická. Tedy pokud Dostojevský píše o tom, jak Raskolnikov někoho utloukl sekerou (zrovna to teď čte dcera, a už je skoro na konci, což mě příznám se šokovalo - od manga komixu "Demon Slayer" je ke "Zločinu a Trestu" žádnrově dost daleko, i když jisté paralely tu jsou), tedy pokud něco takového Dostojevský napsal, tak to dost možná znamená, že kdesi v sibiřském permarfrostu sní svůj večný sen nějaký chudák, který se bude u Posledního Soudu muset prokázat občanským průkazem, protože podle vizáže ho pravděpodobně nikdo nepozná.
Ale dneska, co dneska? Autoři si vymýšlejí, až hanba! Clarke ani Asimov nikdy ve vesmíru nebyly, světelný meč je fyzikální nesmysl, a kdyby Superman zachytil Loise při pádu z mrakodrapu do svého mužného objetí, tak je po ní, protože by jí prudké záporné zrychlení způsobilo zranení neslučitelná se životem. Úpdadek, všude kam se podíváš, a to nejen v literatuře.
Já můžu na svojí obranu říct jen to, že ačkoliv jsem nikdy na ulici trvale nepobýval, spal jsem svého času asi týden v parku, chytil jsem tam asi patnáct klíšťat, a mám zcela autentickou vzpomínku, jak jsem v Lazarské ulici v srdci Práglu, kde je křižovatka všech tramvajových linek, toho času vytáhl z levé kapsy krabičku olejovek (moje poslední jídlo) a z pravé kapsy lžíci, a jal jsem se snídat/obědvat/večeřet, a pamatuji se, s jakou směsicí odporu a falešného soucitu se na mě okolí dívalo, a to jsem byl ještě mladý, relativně pohledný a ani trochu tlustý. Takže natvrdo to vyzkoušené nemám, ale demoverzi jsem hrál! ;-)
blacksabbath
24. 10. 2021a tak Bóňa našel domov ...."Dobrovolně, pouze za ubytování a stravu, ....na renovaci místního kostelíka a přilehlé krypty....."
přiznám se, že je to na mě moc slov, od odstavce - A v ten okamžik, jakoby náhodou ..... se mi četlo dobře
okamžik pravdy - sci-fi :D
konec konce poslední odstavce jsi ale dobře vystih ;))