Stěhování 2/3

Jestli by se něco vyvíjelo jinak, kdyby mě byla odvezla rychlá pomoc, těžko soudit, ale určitě bych se vše dozvěděl dřív.

Do Krnova jsme se dostali za tři dny, v úterý. V oční ambulanci jsem sestru přemlouval, aby mi umožnila vyšetření na perimetru, ale ten prý má poruchu. Objednala mě až na pátek devatenáctého, za dalších deset dní.

Pokračovali jsme v přípravách na stěhování. Z počátku jsem každou chvíli do něčeho vpravo neviditelného vrazil nebo o něco zakopl, párkrát to končilo i pádem.

„To nic, musím si zvyknout, hlavně že se to nezhoršuje,“ sršel jsem optimismem a zvykal si. Zkusil jsem i řídit – a­­ šlo to. Při pohledu dopředu jsem sice neviděl Janu sedící vedle mě, ale na řízení to vliv nemělo, neboť jsem si svůj nedostatek uvědomoval a o to pečlivěji se soustředil na dění napravo, zvlášť na křižovatkách. Jezdil jsem tedy dál, a jako vždycky, rád.

*

V pátek dvanáctého září přijeli naši z Čech. Přivezli koberce. Po jejich položení a nastěhování válend do ložnice jsme poprvé spali na Žárech.

Nikomu se nám nezdál sen, který by stál za pozornost. Jen se ukázalo, že v novém domově budeme nuceni dýchat nezvykle suchý vzduch. Zvykneme si?

Během soboty jsme byli přestěhovaní, nábytek rozestavěný. Pracovali všichni kluci a děvčata, já jsem na nic nemusel položit ruku.

Večer se byt začal podobat domovu.

„Bez těch našich děcek si vůbec neumím představit, jak bysme to zvládli, ty jo?“ položila mi unavená Jana zbytečnou otázku.

„Že se ptáš.“

Celou neděli měřila, řezala a pokládala koberce do obou kolmých ramen chodby. Nabízeli jí včera, že to udělají při jednom, ale prý by to nebylo podle jejích představ. Jen já vím, že to bylo jinak, že už je ten večer chtěla ušetřit další námahy.

V pondělí jsem podle Pavlových rad smluvil nejvýhodnější podmínky u místního poskytovatele internetu. Odpoledne po práci přijeli Táňa, Jarda a Kája. Pověsili lustry, poličky, krásné zrcadlo do chodby, které uzmuli na Ježníku děvčatům (z­a což se babička na Taňulku zlobila a pořád jim je chtěla vracet, ale s tím u ní neuspěla), u­sadili můj pracovní kout, zapojili počítač, dali do provozu televizor v obýváku i v ložnici, a Kája mě připojil na internet.

Celý následující týden měla Jana plno práce se zabydlováním. Vyráběla botník, různé stolečky a poličky, i nepostradatelnou „stěnu radosti“ pro vystavování pohledů a přání, a mě do toho zatahovala jen v nezbytných případech jako poradce.

*

Také v domku v Petrovicích se začalo cosi dít.

Nejstarší, mnoho let až vzadu v dřevníku uskladněné palivové dříví, které jsem nařezal a poštípal ze starých jasanů a javorů v našem lese a k němuž jsem se nikdy skrz novější příděly zásob nestačil prokutat, bylo vyschlé, až praskalo. Mladí je spojenými silami přeložili na zbytek uhlí do uhlárny. Ve vyprázdněném dřevníku strhli ze zdi obložení – a­ oddechli si: houba pod ním nebyla. Zato na štítové zdi, když z ní oloupali eternitové tašky a úplně prohnilá krycí prkna, zjevila se dřevomorka v plné nahotě. Ohniště nad skalkou mělo hody, rozrostlo se během té soboty a neděle do šířky i do výšky, jak na něm dřevo pokryté rozpláclými plodnicemi a rozežrané podhoubím pohlcovaly líné plameny.

Na rohu garáže rostlo odkladiště, v pergole rovnou smetiště.

To byl teprve začátek, pokračovat se bude na jaře.

Zaplaťpámbu, že jsme pryč.

Jelikož se mi nic horšího nedělo, na svou zrakovou nedostatečnost jsem si zvykl, docela se s ní sžil.

Až třináct dní po té příhodě u okna, v pátek devatenáctého září, bylo mi v oční ambulanci potvrzeno, co jsem věděl: úplný výpadek pravého dolního kvadrantu zorného pole.

Ten shon, jaký nastal teď, po dvou týdnech nečinnosti, jsem nečekal. Oční doktor mě šupem poslal na neurologii a než jsem se nadál, ležel jsem na pokoji s kanylou v předloktí, flaškou dnem vzhůru nad sebou, a už mi do žil vtékala čirá vodička s neviditelnými, ale blahodárnými minerály. Najednou zastavení, klid a – k­ap…, kap…, pomaličku, pomalu, kap…, kap…, času dost, je toho na čtyřiadvacet hodin, kam bys spěchal, klidně lež, čum do stropu, převaluj v hlavě blbosti.

Sestřičky jsou hodné, pan doktor taky. Ale co z toho, nemělo se mi to stát, já jsem nechtěl, já sem nepatřím, všechno mělo být jinak. Cítím se zaskočený, ošálený.

Jak dlouho mě chtějí zkoumat? Co se mnou budou dělat, proč tady musím nečinně ležet?

Nechci se jevit netrpělivý, tak se neptám, všechno tu plyne poklidně, bylo by nepatřičné ten klid narušovat zvědavými dotazy.

„Jak dlouho si tě tam nechají? Zeptej se. Mně se tady samotné vůbec nelíbí.“

„A co myslíš, jak mně tady! Ale co můžu dělat?“

„Tak mně zavolej, až budeš vědět, kdy tě pustí.“

„To víš, že zavolám.“

„Přijedu pro tebe.“

„Já vím, jsi má Jaňulka. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Jsem tu první večer. Ještě nic nevím, nevím, co se mnou zamýšlejí. Tu kapačku chápu, ale to nebude všechno. Zeptám se. Potom se zeptám, až se trochu otřepu z toho překvapení. Zítra je sobota. Co můžou s pacienty dělat v sobotu a v neděli? Asi tady budu dál jen tak ležet a – k­ap…, kap…, kap…

Dva chlapi u protější zdi mají puštěný nevyladěný rozhlas po drátě, nebo co to je. Drnčivě, skřípavě, pronikavě se z toho linou obehrané hity, jaké já zrovna slyšet nemusím, chvílemi snad vtipný, ale nesrozumitelný dialog dvou moderátorů, radši bych měl ticho, ruší mi mé kruhy, ale co můžu dělat, jsem nováček, nechci být protivný.

Kruciš! To jsem dopadl. Malá mozková příhoda. Tak tomu tady říkají. Mrtvička, po našem. Takovou malou, možná menší měla Mařenka, má „jediná nejdražší“ sestřička. Žila po ní bez následků deset let, než ji ten náklaďák přejel. Pětaosmdesát jí bylo. Mrtvička v pětasedmdesáti. Vláďu postihla v pětaosmdesáti, ta byla silná. Já mám mít za půl roku dvaaosmdesát. Ale rok sem, rok tam, všechno jsou to už léta požehnaná, tak se to říká.

Vláďa ochrnul na půl těla. Když jsme ho poprvé v kněžském domově spatřili, zhrozili jsme se, jak byl vyhublý, hotová kostra potažená kůží. Vydržel dva roky. Ale už jako by to nebyl on, náš Vládíček, bráška. Snažil se, udržoval si veselou mysl, jako celý život, učil se ovládat tužku i klávesnici levou rukou, pokračoval v psaní svých pamětí, pojížděl v křesle.

Posledně, když jsme se loučili, provázel nás až ke schodišti se smutkem v očích, jako by věděl. Jako by viděl dál. Ale ani my jsme nebyli slepí. Zůstal nad posledním schodem a zarudlýma očima nás provázel, dokud jsme mu dole nezmizeli. Už se ani nesnažil zalhat odlehčujícím úsměvem, jak se to při loučení dělá.

Byl daleko. Moc daleko na častější návštěvy. Dvakrát ročně z Jeseníků do Budějovic, to je až dost. Jednou jsme přijeli sami, pak už pokaždé s Pavlem a Mařenkou. Dva roky tak živořil. Nebo žil? Byl to život? Pro něho asi ano, tvářil se tak. Nikdy neztrácel dobrou mysl. Aspoň navenek.

Umřel úplným vysílením. Po pohřbu nám o tom pověděl jeho spolubratr kněz-důchodce, otec Rafael. Podal mu poslední doušek vody vodičky, po které před ránem sípavě volal, ale asi ji už nespolkl.

Nikdo jsme u něho nebyli. Nikdo z jeho dávných lidí, z jeho první rodiny, té z dětství, z mládí, z předkněžského života. Měl kolem sebe jen ty druhé, jejichž trvalému společenství se oddal po tom, co se už mohl hlásit k tajnému vysvěcení na kněze v době temna. Byl to úděl. Dobrovolný. Daný mu Bohem, ale vybraný svobodnou vůlí, i tou ho obdaroval jeho Bůh. Chtěl to tak.

Kdo ví, jestli to tak chtěl až do toho posledního vydechnutí, kdy předtím naposled smočil jazyk v živé vodě podané živým člověkem. Snad ano, snad byl jeho úděl až po ten konec naplněn tak, jak si představoval. Jako Mařenčin. O jejím nelze pochybovat, měla život plodný, čtyři dcery, čtyři věrné a zbožné zetě, čilá, krásná vnoučata i pravnoučata – k­olik? Na to je expert Jana, musím se jí potom zeptat. Víra je u nich na prvním místě. Šťastní lidé. Všichni se jednou setkají a budou spolu v blaženosti věčně patřit na Boha.

Mařenka své pozemské štěstí končila pod silnými léky, jež měly utlumit strašlivou bolest v rozdrcených nohách a pánvi, udržovaly ji v milosrdném polospánku, zatímco se s ní její nejbližší loučili společným čtením breviáře. Byla na konci šťastná, jsou si jisti, viděli to na jejích pohybujících se víčkách i v náznaku úsměvu, poslouchala, šla s nimi tou modlitbou slovo za slovem…

Mařenka, sestřička má, jejíž jsem byl veliké trápení, které převzala po mamince, trápení, jež tišila modlitbami za zbloudilého bratra. Když jsme se po jejích narozeninách dva měsíce před smrtí loučili (n­emohli jsme vědět, že je to naposledy), její oči byly smutnější, než bývaly. Bojím se o tebe, o tvou spásu, řekla mi bez zábran a dodala: I já se modlím, jako se modlila maminka za šťastnou hodinku tvé smrti a věřím, že ti ji Bůh dopřeje.

Tak mi svou největší sesterskou starost vyjevila.

A já? Já jsem k tomu neměl co říct.

Ach, kde až zůstala má dětská zbožnost! Za tu „šťastnou hodinku smrti“ jsem sám absolvoval devět prvních pátků zpovědi a svatého přijímání, to mi však přerušilo bombardování a příchod fronty, tak jsem začal znovu a šťastně dokončil následující rok.

Teď jsem svou ztrápenou, smutnou sestřičku držel za ruku, chtěl jí projevit vděk a nevěděl jak. Pokusil jsem se usmát, ale určitě z toho vyšlo jen nejapné šklíbnutí.

Tak jsme se rozešli. Bez vznosných slov nebo gest. Tak jak to ve skutečném, nevysněném, nevylhaném životě vždycky je, a vždycky kdo zůstal, pak lituje, že neudělal něco, aby to bylo jinak.

U toho breviáře, s nímž odcházela na věčnost, tam jsem nebyl. Naštěstí. Byli s ní jen její věrní ve víře a jenom v pozadí skromně stál náš synek Pavel, ten nám to pak tlumočil. Stíny minula k ní už nemohly, žádný už nebyl, ani já, rozplynuly se, ztratily, bylo jen štěstí z boží blízkosti.

Snad to tak doopravdy měla. Snad. Jestli ne, to jí je a bude lhostejné už po celou následující nekonečnost. Jen my živí máme těžkou vzpomínku a lítost.

Kap…, kap…, kap… Celou noc a celý den. Odpoledne láhev dokapala. Sestřička ji vyměnila za novou. Upravila rychlost vypouštění blahodárné šťávy, aby i tato vydržela čtyřiadvacet hodin. Úkony provázela milým úsměvem, laskavými slovíčky. Kupodivu měly zamýšlený účinek: uhlazovaly hrany nemocniční cizoty, nezvyku, co nemá daleko k nelibosti; odháněly ponuré myšlenky, jako když v soumraku rozsvítíš.

*

(dokončení)