Veverka

Vystoupila jsem z metra Střížkov, vyšla z podchodu a teď si to šlapu ke svému paneláčku. Přemýšlím, co si udělám k obědu a očima přitom těkám po trávnících a rozložitých stromech.

Vtom pohledem zachytím veverku. Není to tady nic překvapivého, potkávám je často. Ale tahle upoutá mou pozornost. Není jen zrzavá jako většina veverek, co tu pobíhá, je taková zvláštně šedohnědá. Hodí po mě svým korálkovým očkem. Hned roztaju a mám chuť na ni promluvit.

„Ahoj. Jak se máš?“

To jsem tomu dala! Polekalo ji to a hned peláší pryč. Tedy čekala bych, že vyšplhá na blízký smrk. Ale nejblíž je panelový blok. Začne šplhat po kraji domu kolem hromosvodu. S úžasem ji sleduji. Veverka leze výš a výš.

„Tam už nelez, spadneš!“ volám na ni celá napjatá. Uf, zastavila se ve třetím patře a skočila na okenní parapet na nejbližším balkóně.

Neměla jsem na ni mluvit, nadávám si vduchu. Nahoru vylezla snadno, ale jak jí to půjde dolů? Zachytí se drápky? Chvíli ji ještě pozoruji, ale protože zůstala na parapetu sedět, nakonec odcházím.

Zatímco si vařím k obědu těstoviny a dělám si na ně omáčku, myslím neustále na veverku. A pak mi to nedá a zazvoním u sousedky. Ta má ráda všechna zvířátka. Svěřím se jí se svými obavami.

„Nebojte se, já myslím, že sleze, ony jsou šikovný,“ chlácholí mě.

Po obědě vyrazím na nákup velkou oklikou „kolem veverky“. Pohlédnu do třetího patra. Je tam pořád! A to už uplynula hodina a půl. Hele, teď přeskočila na zábradlí a dostala se na vedlejší balkón. Ale dál už jí to nepůjde. Následující balkón je zasklený. Jak si poradí?

Náhle se rozhodnu. Beru mobil a začnu vyhledávat telefonní číslo. Tady: Záchranná stanice Praha. Ozve se ženský hlas.

„Dobrý den, já jsem na Proseku a jedna veverka tady vylezla v Rumburské ulici do třetího patra a asi nemůže dolů…,“ informuji pracovnici překotně.

„Ano, na Proseku veverky jsou. My tam občas pro ně chodíme, ale dokud nás majitel toho bytu nezavolá, tak se tam nedostaneme. Řekla bych, že se uklidní a pak sleze.“

Poděkuji za informaci, ale moc v pohodě nejsem. Vrátím se s nákupem domů a pustím si televizi. Je tam přírodní dokument o zvířatech a ptácích u jezera Balaton. Místo pobíhajících šakalích mláďat ale vidím veverky. Vzdychnu a znovu vyrazím k veverčinu paneláku. Už se začíná šeřit. Koukám do třetího patra div si oči nevykoukám. Veverku nevidím. Že by se dostala dolů?

K mé radosti se objeví sousedka, která venčí svého jezevčíka.

„Tady byla!“ volám na ni. „Ale už tu není.“

„No vidíte, tak už je určitě ve svém pelíšku,“ směje se a já konečně pocítím úlevu.