Džungle jako zahrádka / Pralesní mešita

8) Džungle jako zahrádka

Nejen skotačením ve vlnách živ je člověk, proto odpoledne vyrážíme na dobrodružnou expedici do spárů nelítostné divočiny, pokrývající neobydlenou část ostrova. Podle mých výpočtů by mělo prodírání houštím a prosekávání liánami zabrat možná dvě a půl, možná i jednu hodinu. Přijde na to, jak rychle budeme prchat před dravými šelmami. Už po několika minutách pohodlné chůze pečlivě udržovanou pěšinou vinoucí se středem palmového hájku poznáváme, že nejkrvelačnějším dravcem v celé džungli je suchozemský krab, který naopak prchá před námi. Co je však překvapivější, že konečně spatřujeme opravdového živého domorodého obyvatele. Jako zázrakem vynáří se z houštiny tmavý hubený chlapík, jednou rukou řídí skútr značky Honda, ve druhé drží mobilní telefon Samsung, vězí v teplákové soupravě Adidas a i přes chirurgickou roušku, která mu zakrývá téměř celý obličej, je znát úlek. Vyděsili jsme jej natolik, že se málem pokřižoval. Ihned strhává řízení ke kraji stezky a ještě notný kus cesty se za námi bázlivě ohlíží. Z toho jsme poznali, že na Maledivách se jezdí vlevo, pokud se někdo dívá.

Odbočujeme zvědavě z hlavní prašné cesty do míst, odkud se zjevil skútrista – telefonista a děláme dobře. Hned za rozkvetlým ibiškovým keřem se tyčí úhledně upravená, pozoruhodně vysoká a mohutně dýmající skládka směsného odpadu, jejíž půvaby nezmiňuje žádná turistická příručka. Popravdě ani se nedivím. Je známo, že bedekry některé informace zamlčují, jiné zase nadsazují a pokud by ještě o málo zveličily tuto haldu smetí, stala by se jako nejvyšší hora celého souostroví vyhledávanou turistickou atrakcí. Výška většiny ostrovů je jen metr nad mořem, proto v těchto končinách o horolezce nezavadíte. Nejvyšší pravý přírodní kopec Malediv strmí závratných 5,1 metrů nad mořem a nalézá se na ostrově Villingili. Zdolat nejnižší nejvyšší horu na světě je hezkým lákadlem, ale jenom kvůli tomu tam Reinhold Messner určitě nepojede. A já taky ne, i když to mám blíž.  Konečně sopouch zdejšího čadícího smetiště villingilskému pahorku zdatně konkuruje. Udělal bych ještě pár fotek, ale začínám slzet a smrkat. A taky chápat, proč nosí osamělí domorodci v lese respirátory.

„Rajčata! A tady papriky! Jé a okurky. Nakladačky! To je úplně jako u nás,“ vykřikuje žena nadšeně a snaží se prostrčit nos drátěným pletivem, napnutým mezi chlebovníkem a mangovníkem. Hned za skládkou totiž nacházíme učiněnou obilnici, ovocnici a zelnici ostrova Dhigurah, rozlehlou zahrádkářskou kolonii. Pravidelné obdélníky pozemků jsou ohrazeny tu vlnitým plechem, onde napnutou sítí, jinde zase plotem z dovedně spletených palmových listů. Na každé parcele stojí i malý přístřešek, který slouží pro uschování rýče, motyky a jako útočiště před sluncem nebo deštěm. Z dálky to vypadá jako džungle v rekonstrukci, ale při bližším pohledu rozeznáváme jakési mělké hrobečky vyhloubené ve vápencovém masivu, naplněné chudou prstí. V prohlubních s těmi nejneobhospodařovávatelnějšími půdami svéhlavé rostliny ananasu, tykve, avokáda, papáji či manioku činí svá vlastní spontánní rozhodnutí o tom, kdy porostou, nebo kdy zvadnou. Zahrádkáři proto v naději na jakous takous prosperitu neúnavně zúrodňují a ošetřují jalovou pralesní zeminu. Vlastně spíš písek, který by bez průmyslových hnojiv a bez lidského potu žádnou úrodu neuživil. Dneska tady sice nikdo nepracuje, ale, kdo ví, třeba mají zrovna členskou schůzi Maledivského zahrádkářského svazu.

9) Pralesní mešita

Ještě chvilku mlsně obdivujeme nevelkou banánovníkovou plantáž a dál už džungle houstne. Chůdovité kořeny rozložitých pandánů jako by podpíraly štíhlé kmeny vysokých palem, úlevný stín vrhají stukače nazývané kandoo a vrcholáky, kterým se zde říká midhili. Cesta je částečně udusaná, částečně prašná a částečně částečná. Všude se válí hromady trouchnivých kokosových ořechů a tlejících palmových listů. Prales žije horečně, bez odpočinku, hekticky a přes obžernou bujnost forem jaksi stále na hranici zrodu a kolapsu. Jeho živiny nespočívají v zemině, ale ve vegetaci. Vše odumřelé se bleskově rozkládá a mizí pohlceno novými houštinami křovin. Náhle v bujném podrostu probleskne cosi nepatřičného, něco co do přírody nezapadá a my překvapeně zíráme na stavení. Ne, není to perníková chaloupka. Vypadá spíš jako prkenná kůlna pokrytá vlnitým plechem, uvnitř však nacházíme nečekaně čistou místnost s množstvím pestrobarevných koberců, poličkou na korán a elektrickými nástěnnými hodinami. Pokud by někoho v lese zastihlo nutkání neodkladně se pomodlit, nebude zaskočen. Ovšem pravého dobrodružníka uvádí pralesní mešita spíše do trapných rozpaků.

A pak už palmy mizí, nahrazují je křoviska rostlin z čeledi kyprejovitých, vějířovky magoo a mangrovy. Ostrov se stále víc zužuje, vegetace mizí a do dáli se vine jen stuha souše z obou stran omývaná oceánem. Při odlivu se zde tvoří sand banky, malé písečné vyvýšeniny, po kterých je možné dojít polosuchou nohou až k sousednímu privátnímu ostrovu jménem Dhidhoofinolhu. Na něm je vystavěno letovisko LUX* South Ari Atoll s typickými bungalovy na chůdách, přístavištěm hydroplánů, golfovým hřištěm, tenisovými kurty, fitness centrem a znuděnými evropskými zlatomládežníky.

Písečnou kosu nacházíme liduprázdnou, nepočítám-li hubenou turistku ze Švýcarska, která se na uzoučké bělostné pláži nebojácně opaluje tak, jak ji Alláh stvořil, navzdory demagogickým proklamacím jeho samozvaných proroků. A nutno říci, že musí být řečený Alláh nadmíru spokojen se svým dílem, neboť to je radost pohledět. Maně mi na mysli vytanula vzpomínka na expozice tuku a celulitidy z českých aquaparků, kde bych povinné nošení burek a čádorů spíš uvítal. Na tomto mimořádně fotogenickém písečném molu se údajně rádi nechávají zvěčnit novomanželé, kteří na Dhigurah přijíždějí strávit líbánky. A nejen to. Jsou agentury, které vám umožní v této jedinečné lokaci poobědvat, nebo si nechat připravit romantickou večeři, při níž můžete svoji drahou polovičku požádat o ruku. Druhý den si ji můžete na té samé pláži při západu slunce vzít a na konci dovolené se s ní pak zase rozvést. Ale jsou to zbytečně vyhozené peníze, neboť sňatky uzavřené na Maledivách české úřady tak jako tak nepovažují za platné.