TD - Karibik v Jizerkách

   Psal se leden roku 2019, a ač jsem v té době byl již vlastníkem nároku na krizi středního věku, dostal jsem se na Světové setkání mládeže do Panamy. Byl to velký dar a velké obohacení. Jedním z mnoha faktorů, které se mě dotkly, byla láska, kterou Mexičané projevovali vůči své národní patronce, Panně Marii Guadalupské. Mnoho z nich mi věnovalo svaté obrázky s jejím spodobením. Jejich láska k Ní mě nakazila.

   Dlouho, dlouho jsem snil o příležitosti prožít několik dní jako poustevník o samotě s Bohem v modlitbě. Mé touhy se naplnily letos na přelomu října a listopadu, kdy jsem využil poslední dny dovolené a domluvil se se svým dávným skautským rádcem, toho času Františkánem v Liberci, že strávím několik dní v ústraní ukryt v jejich komunitě.

   Žel pověstná Františkánská srdečnost tomu chtěla, že jsem neodolal a samotu si naředil účastí na společných modlitbách a při společném stolování s bratřími. A úchvatný Jizerský podzim zahrál na skautské kouty duše, a tak namísto usebrané modlitby v pokojíku či kapli jsem běhal po lesích a radoval se z krásy Božího stvoření. Při těchto toulkách nešlo nenarazit na turistické ukazatele se směrovkou na poutní místo Hejnice. S blížícím se datem odjezdu rostlo dilema - vykonat pouť do Hejnic a definitivně se tak vzdát posledních zbytků poustevnického snu, a nebo překonat sebe sama a vyždímat alespoň poslední drobky života v ústraní? Pak se při jedné z denních modliteb četl tento úryvek z Písma: "Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch.", a bylo rozhodnuto! Mým darem není kontemplativní, rozjímavý život - vyráží se na pouť! Toto prozření a osvobození bylo dalším velkým darem.

   Putování podzimními Jizerkami snad ani není nutné veřejně vyhlásit za další z darů. Chválil jsem a děkoval Bohu za to, že mě nakonec vytáhl a mohl jsem uprostřed podzimních lesů kráčet vstříc místu, kde je po staletí zvlášzním způsobem ctěn. Radostný jsem došel do Hejnic. V kostele jsem se krátce pomodlil a procházel chrámem. V jeden moment jsem mimoděk vzhlédl nad sebe a najednou se zastavil čas, Nebe se dotklo mého srdce, a v němém úžasu jsem upřel pohled k bodu, který mě naprosto vytrhnul ze světa a dění vůkol. Nade mnou byl velký obraz Panny Marie Guadalupské. Té, kterou jsem si tolik zamiloval v Panamě. Mozek se pokoušel vyslat signál, že mě čeká 18 km zpáteční cesty a brzy se stmívá, ale srdci nešlo poručit. Asi půl hodiny jsem stál úplně kamenný, užaslý a fascinovaný s pohledem na Matku Boží. Pak rozum nakonec přeci jen zvítězil a zaplaven láskou a vděčností z tak nečekaného a velkolepého daru jsem se přes Jizerský hřeben vracel zpět do Liberce.

   I v kontextu těchto zážitků mohu, snad dosti neskromně, označit svůj život jako celek, v parafrázi Neila Armstronga, coby maličký dar pro lidstvo, ale obří dar pro člověka.