Ďábel z hlubin / Island Buzz Café

12) Ďábel z hlubin

Ráno stíháme rychlou snídani a přesně v osm vycházíme před hotel na hlavní ulici, kde má čekat odvoz do přístavu. Navzdory domluvě nicméně v souladu s místními zvyklostmi tam přesně v osm nikdo není, proto nasazujeme úsměv typu „škoda, že jsem se nevsadil“ a jdeme těch pár set metrů pěšky. V přístavu nás vítá zástupce potápěčského centra Go Divers, tváří se překvapeně, ukazuje na hodinky, pak kamsi do dálky a nakonec na betonový sokl stíněný palmou na kterém se ledabyle rozvaluje. Chápeme, že člun ještě nedorazil a děláme si pohodlí, stejně jako domorodec. Z místních obyvatel přirozeně vyzařuje ohromná, samozřejmá a stálá pohoda. Nevím, jestli tady někdo zná význam slov spěch, problém, stres nebo deprese.

Zhruba po hodině, když už mlčenlivý mužík na mobilu prolustroval všechny sociální sítě a my jsme vypili zásobu vody na celý výlet, kotví u mola loď. Chlápek schovává mobil, ukazuje prstem na palubu, pak na naše boty. Jakmile se dovtípíme a před naloděním se zouváme, tváří se spokojeně, mává na rozloučenou a odchází domů. Člun se pomalu dává do pohybu. V dostatečné vzdálenosti od mola kapitán přidává plyn, motor řve na plný výkon a brzy se ocitáme se na volném oceánu. Mírný jihozápadní vítr žene po hladině zčeřené vlnky, plavidlo po nich hezky poskakuje a občas jsme pokropeni sprškou slané vody. Plujeme na jih podél vnější hrany útesu. Když dosáhneme protáhlého písčitého konce ostrova Dhigurah, člun náhle snižuje rychlost a jeho posádka něco vyhlíží. Ne však na hladině, jak by se dalo očekávat. Námořníci se tváří starostlivě až zachmuřeně, vrhají nechápavé pohledy do podpalubí, kde se ukrývá hnací mechanismus lodi a bouřlivě diskutují. Využíváme této chvilky (bude to jenom chvilka, že jo) k tomu, abychom udělali nějaké fotky a prohlédli si i horní opalovací palubu. Ani nejvyšší paluba ale není dost vysoko. Pořád slyšíme kašlavé zvuky motoru, údery kladiv, skřípot kovu o kov a temné kletby v jazyce divehi. Když už se začínáme trochu bát, že kapitán zavelí: „Všichni vystoupit a tlačit!“ motor párkrát škytne, výfuk vyplivne vodu a stroj se plynule rozbíhá.

Zanedlouho opět brázdíme klidné vody oceánu. Ještě zhruba půlhodinky sledujeme známé pobřeží našeho ostrova, když hlídač na přídi dává pokyn kapitánovi, že jsme na místě. Navlékám si ploutve, potápěčskou masku a zapínám svůj vodotěsný fotografický přístroj značky Rollei Sportsline 6 na funkci podvodní foto. Někde pod námi, v hloubce patnácti metrů, se nachází útesová plošina – čisticí stanice mořských obrů. Královnou tohoto místa je manta obrovská, která je pro svůj podivný tvar a dvojici laloků na hlavě připomínající rohy nazývána ďábelskou rybou. Její vznešená dokonalost snoubící se s hravou zvědavostí ohromuje potápěče od nepaměti a lze doufat, že tomu tak bude i v budoucnu. Místní rybáři naštěstí pochopili, že když mantu snědí, nasytí se jednou, zatímco když ji budou ukazovat turistům, může je jedna ryba sytit řadu let.

Všichni skáčeme do vody. Pod sebou vidím jen nekonečnou modř oceánských vod. Přístrojoví potápěči se noří do hloubky a my šnorchlaři se plácáme na hladině. Na palubě zůstal jen kapitán. Skepticky hledím do propadliny a dlaněmi rozháním bubliny vycházející z dýchacích aparátů. Vtom spatřím jednu mantu, jak poklidně plave kousek pode mnou. Pomalu ji sleduji. Občas se k ní potopím, ale jen tak, abych ji nevylekal. Vznáším se metr nad rejnokem, vidím ty jeho ďábelské rohy, mohutná křídla a dlouhý bičíkový ocas. Chvíli spolu plachtíme oceánem. Jeden elegantní a rychlý mořský tvor a jeden nemotorný a pomalý Hanák. Jen já a ryba. Dobrá, tak pro hnidopichy - paryba. Přestávám si uvědomovat čas, vzdálenost a prostor. Stále sleduji mantu a fotím jako o život. Uplyne hodně času, než si uvědomím, kam jsem se to s ní dostal. Vystrčím hlavu nad hladinu, ohlížím se a marně hledám loď. Nikde ji nevidím. Až pak ji spatřím nečekaně ve směru, kam mi rejnok upláchl. Jsou tam i ostatní šnorchlaři. U nich se houpe i signální bóje hloubkových potápěčů. Kapitán samozřejmě věděl, kam nás mořský proud zanese, proto loď zkušeně přeparkoval.

Potápěči z Go Divers nám ukazují ještě jiná místa vhodná pro potápění, ale nenacházíme rozdíl, všude si připadáme jako v přírodopisném dokumentu. Šnorchlování v mělkých vodách Indického oceánu u korálových útesů plných života je prostě nezapomenutelný zážitek. Voda je teplá a křišťálově průzračná. Míjejí nás hejna korálových ryb. Poznáváme pomce císařské, chrochtaly východní, klipky hrotcové, bodloky bělohrdlé, klauny černoploutvé a bodloky proužkované. Najednou se objevují o něco větší jakoby jednorohé ryby. Bluespine Unicornfish. Potápím se dolů tak často, jak jen je to možné a zuřivě mačkám spoušť fotoaparátu. Hluboký nádech, pak mocně zamávám ploutvemi a vždy na okamžik se ocitám v akváriu a v euforii.

Z lodi při zpáteční cestě sleduji nepříliš vzdálený břeh ostrova a shledávám, že jsme se potápěli prakticky na stejném místě, kde jsme včera koupali. Došli jsme tam pěšky za pět minut a zadarmo. Dnes nás to stálo pět hodin času a osmdesát dolarů na osobu. Pravda, na palubě máme suché ručníky, pitnou vodu a sušenky v ceně. Ještě netrpělivě kontroluji svůj vodotěsný fotografický přístroj značky Rollei Sportsline 6 a zdá se, že významnou část podmořského akvária si odnáším sebou. Ano, je plný vody. Šmejd jeden. Z promáčené SIM karty jsem nakonec zachránil pouhých šest fotografií. Ale ten zážitek stál za to.

13) Island Buzz Café

Na každém obydleném ostrově je alespoň jedna malá kavárnička, kam místní chodí popít odpolední čaj, něco malého zakousnout a utahovat si z turistů, kteří v krámku naproti přes ulici nakupují předražené suvenýry. Zde na Dhigurahu se hospůdka zove Island Buzz Café a v současné covid-době nezakouší zrovna nejlepší časy. Nakukuji z ulice přes plot restaurační zahrádky a u stolku sedí jen tři mladí muži. Číšník, kuchař a majitel podniku. A jelikož u vody člověku vytráví, a tady na Maledivách je hodně vody, necháváme se zlákat ilustrovaným jídelníčkem u vchodu. Neohroženě vstupujeme s přesvědčením, že náš čin poslouží k rozkvětu hostinské živnosti a takříkajíc roztočí zadrhnutá kola ostrovní ekonomiky.

Obsazujeme místa s výhledem na hlavní třídu, který je stejně příjemný jako ceny. Objednáváme si smažené nudle s hovězím masem, espresso a mangový fresh džus. Číšník nám ještě vnucuje maledivský salát a nápoj s názvem Jugo, nepřipouští odpor, tváří se, že když si to nedáme, šéf ho okamžitě vyhodí a tak mu děláme radost, objednáváme si ještě dva mladé kokosy, mládenec se tetelí blahem, spiklenecky mrká na moji ženu a z vděku jí do ucha šeptá heslo na WiFi. Zakrátko je z útrob kuchyňky slyšet, jak si kuchař zvesela pozpěvuje na arabsků notečku „Bismi lláhi wa Alláhu Akbar“, číšník sám sebe předhání v distribuci pokrmů a majitel vyšňořený svátečním respirátorem s nepředstíraným zájmem vyzvídá, zda jsme spokojeni, jak nám chutná a jestli budeme platit v dolarech.

Zdejší oficiální měnou jsou maledivské rufie (MVR), ale americkým dolarem nikdo nepohrdne. Pevný kurz stanovuje vláda a státní banka: 1 USD = 15,42 MVR. Ostatní kurzy se mění a 1 CZK je cca 0,74 MVR. Některé hotely berou i platební karty, účtují si za to ale poplatek až 4 % z ceny. Za platbu bankovkami si účtují pouze 2 %, pokud to projde. Service Charge neboli spropitné je standardně 10 % a spolu s daní ve výši 12 % jej vždy rovnou započítávají do konečné ceny. Když ale někomu tuzér omylem dáte, málokdy vám jej vrátí. Brzy odhalíte další úsměvný zlozvyk, totiž, že si nechávají platit dolary, vracejí však zatvrzele místní čmrndlíky. Plusem je, že maledivské bankovky jsou nesmírně půvabné a byla by škoda je v rukou nedržet. Je zde vidět neskutečná úcta k penězům. Ani jednou jsme nedostali zpět jakkoli poničenou nebo ušmudlanou bankovku. Z části i proto, že jsou vytištěny na polymeru. Plastové peníze jsou krásné, pevné, nemačkavé a voděodolné. To ovšem ulity zavinutce penízkového (Cypraea moneta), kterými se zde platilo až do 13. století, bývaly taky.

Navíc byly ekologicky nezávadné, ftalátů prosté a biologicky rozložitelné.