Cherrywood

Toto je přibližný obsah příběhu, který jsem četla v jedné knize od zahraničního autora přeložené do češtiny. Někdy v devadesátých letech. Kniha byla napsaná asi v letech osmdesátých. Bohužel si nepamatuji ani název knihy ani jméno autora. Pokud bude někdo vědět, o jakou knihu jde, napište.

„Dnes balíme, už se těším do Cherrywoodu,“ řekla Cora ráno ještě ve stanu.

Po týdnu lenošení u jezera se těšila na zábavu, kterou ji Dean slíbil. Do Cherrywoodu na dožínkové slavnosti, kam je pozval Deanův přítel Max. Na lidi, kteří se umí bavit a dodržují staré zvyky. A také na lidi, kterým ani současný svět není cizí. Věděla, že hodně lidí z vesnice má doma počítač, i více počítačů. Max je naučil s počítačem zacházet v kurzu programování a všechny to chytlo. Mohou se od nich něco nového přiučit i v tomto směru.

Vyjeli až odpoledne. Slavnosti začínají zítra a místní budou mít dnes asi hodně práce. Nechtěli překážet.

K večeru dorazili do vesnice. Překvapilo je, že nikoho nevidí venku. To by se za letního pěkného počasí dalo předpokládat. Ani neviděli nic, co by napovídalo, že zítra začínají slavnosti. Zeptají se na to Maxe. Ale kde vlastně Max bydlí? Rozhodli se zastavit u prvního domku a požádat o pomoc.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal Dean, když nikdo na zvonění nereagoval. Zaslechli totiž nějaké zvuky z kuchyně. Kuchyni poznali podle vůně linoucí se z okna. Napadlo je, že třeba potřebují pomoc.

Škvírou dveří od ložnice viděli a slyšeli, že se tam dva oddávají tělesným radovánkám. Šli do kuchyně. V troubě se peklo maso. U stolu seděl chlap. Jednu ruku měl ponořenou v hrnku se sádlem, druhou rukou si nabíral chipsy a hltavě je jedl. Chipsy mu padaly po stole i po zemi, ale nevšímal si toho. Na zemi bylo i dost jiného rozšlapaného jídla.

„Pane, moc se omlouvám, já jsem Dean Smith. Mohl byste mi prosím říct, kde bydlí Max Cobbler?“

Chlap neodpověděl a choval se jako by tam vůbec nebyli. Začal si olizovat sádlo z druhé ruky.

„Tady se nic nedozvíme, zkusíme to jinde,“ řekla Cora.

Zkusili druhý, třetí, čtvrtý domek, ale nikdo jim neotevřel. To je divné. Musíme najít Maxe sami, řekli si.

Konečně našli dům, kde měl bydlet Max.

„Maxi, už jsme tady! Dean a Cora!“ Ale žádný zvuk jako odpověď, jen naprosté ticho.

Vešli do domu. Zdál se být prázdný. Až teď ho uviděli. Seděl u počítače a soustředěně hleděl na obrazovku. Něco vyťukával na klávesnici.

„Maxi, tady Dean a Cora, slyšíš nás?!“ Bylo to marné. Vůbec je nevnímal.

Co se tady probůh stalo?

V sousedním domě už ani nezvonili, ale rovnou vstoupili. Kde jsou jeho obyvatelé, poznali snadno podle křiku a padajícího nábytku. Dva muži spolu bojovali u vchodu do spíže. Právě vyhrál mladší muž a zabouchl a zamknul za sebou dveře. Starší muž se nervózně a rozlobeně začal rozhlížet po kuchyni. Na podlaze seděla žena, jedla koláč přímo z plechu a strašně mlaskala. Když uviděl Coru a Deana, vzal nůž a rozběhl se za nimi.

Vyběhli, sedli do auta a rychle vyjeli. Ještě se ohlédli, jestli za nimi neběží, ale neběžel. Asi právě bojuje o koláč, řekli si.

„Pryč, musíme pryč a někomu to nahlásit,“ řekla Cora

„Myslíš teď večer? Budou si myslet, že si z nich střílíme. Necháme to na ráno. Bude nejlepší, když přespíme v lese,“ řekl Dean.

Když míjeli žlutý domek. Všimli si, že po zahradě někdo běží. Že by měli zásoby jídla také na zahradě? Nebo v tomto domku bydlí normální lidé? Museli to zjistit.

K zahradní besídce šli s obavami. Dean měl v ruce svazek klíčů, Cora nesla balík sušenek. Zaklepali a vešli. Za dveřmi se na ně dívaly čtyři velké vystrašené dětské oči.

„Kde máte rodiče a co se tady stalo?“

„My nevíme, my jsme byli nemocní,“ řeklo asi šestileté děvče

„Rodiče jsou doma, ale nemluví s námi,“ řekl asi stejně starý chlapec. „Řekli nám, že máme zůstat v pokoji a nosili nám rohlíky a čaj. Ale včera nám nic nedonesli. Tak jsme šli dolů. Ale to už se zajímali jen o jídlo a sami o sebe. Ještě včera nám řekli, ať neotravujeme. Dnes už vůbec nic.“

„Pojďte se podívat na našeho bratra. Úplně se změnil. Rodiče se teď muckají, ničeho si nevšimnou,“ vybídlo Coru a Deana děvče.

Patnáctiletý chlapec seděl u počítače a zíral na obrazovku jako to prve viděli u Maxe.

„Podívejte,“ ukázalo děvče na jeho prsty a pokusilo se je zvednout z klávesnice. A uviděli, že prsty už nejsou lidskými prsty, ale že jsou ke klávesnici připěvněny pomocí drátků a chlapec už není chlapcem, ale stal se součástí počítače.

Dean a Cora oněměli. Byl i Max na tom stejně a nevšimli si toho?

„Co jíte a pijete?“ vyzvídal Dean

„Zavařeniny ze sklepa. Ostatní jídlo maminka a tatínek hlídají a nedají. Zamkli ho a klíč mají u sebe,“ řekl smutně chlapec.

„Je tady ve vesnici ještě někdo takový jako vy? Byli jste hledat pomoc u sousedů?“ zeptala se Cora.

„Byli jsme skoro ve všech domech a všude je to stejné,“ řeklo děvče.

„Podíváme se ještě do zbylých domů a ještě jednou na Maxe,“ řekl Dean. „Rychle než bude tma.“

Nikoho zdravého nenašli a zjistili, že Max je na tom stejně jako bratr dětí.

„Dnes přespíme v autě a v lese,“ řekl Dean „Pro jistotu, kdyby snad někdo....“, ale dál už nedořekl. Nebylo potřeba mluvit o tom, co všichni tušili, i když se to báli vyslovit. Kdyby snad někde došlo jídlo a někdo se začal potulovat venku. Zatím to bylo málo pravděpodobné, takový člověk by jako první šel k sousedům, uvažoval.

Zítra pojedou hledat pomoc. Jak se to stalo? Proč zrovna Cherrywood? Je to nějaká otrava z jídla nebo pití, které dovezli před několika dny? Jak je možné, že to zasáhlo všechny kromě těch dětí? Nebo je to práce mimozemšťanů, kteří se zaměřili na tuto vesnici a děti přehlédli? Uvědomili si, že naposledy nakupovali jídlo a benzín před týdnem, když jeli k jezeru. Od té doby nikoho neviděli ani s nikým nemluvili. Co je zítra čeká? Nejsou i oni dva ti, které přehlédli?