Kraviny / Snídaně přes palubu

16) Kraviny

Donedávna neměli turisté ponětí, jak se žije skutečným Maledivanům. Selanka luxusních resortů byla v příkrém rozporu s nuzným životem skutečných obyvatel ráje. Díky nové vládní regulaci z roku 2010, umožňující otevření penzionů na obydlených ostrovech, mají cestovatelé jedinečnou šanci vidět maledivský modus vivendi v podobě, kterou zatím ještě masová turistika nezničila. Život zde plyne pomalým tempem. Lidé jsou chudí, přesto skromní, svým způsobem šťastní a spokojení. Kdyby spokojení nebyli, stejně by jim to nepomohlo, tak raději jsou. Nejlepší způsob, jak se vyrovnat s nějakým problémem, je oblíbit si jej. Přesto zde nacházíme překvapivé sociální paradoxy. I ta nejchudší domácnost se pyšní satelitním přijímačem s plochou televizí, Wi-Fi připojením a každý dospělý vlastní nejnovější verzi chytrého telefonu. Přitom nemají skoro co jíst. Ženy občas plaše přejdou z domu do domu, muži pracují v loděnici nebo vyplouvají na moře lovit ryby.

Ti nejchudší rybáři, kteří nemají svou vlastní loďku, k rybaření používají důmyslné plavidlo sestrojené ze tří desetilitrových plastových kanystrů. Do jednoho, s uřezanou horní částí, dávají úlovek, další dva uzavřené slouží jako plováky dřevěnému prknu, ke kterému jsou na obou jeho koncích přivázané. Celek tak tvoří úzký vor, na kterém rybář obkročmo sedí. Tento způsob rybolovu má společné jmenovatele: rychlost, jednoduchost, účelnost. Rybáři mají společný rys života: chudobu, nejistotu, nebezpečí. A prakticky v jednom kuse mokrou prdel.

Protikladem k tomuto unikátnímu plavidlu je Clear Water Canoe, tedy člun, který je kompletně celý vyroben z průhledného plastu. Nevím, komu patří, viděl jsem jej ležet v křoví u přístavu, ale při pádlování si může kanoista prohlížet pestrý mořský život pod sebou a vytvářením vln zvrhávat rybáře na vratkých kanystro-vorech, což je dostatek zvrhlé zábavy na celé odpoledne. Kravina, ale půvabná. Kraviny zmiňuji hlavně proto, že na Maledivách nic mimořádného k vidění a vyprávění není, tudíž každá kravina stojí za zmínku.

Třeba počasí. To není vždy tak báječné, jak si našinec představuje. Denní teploty se díky blízkosti rovníku celoročně pohybují mezi 25 a 35 stupni Celsia. Noční pak dosahují 20 až 25 stupňů. Nicméně devět měsíců v roce zde překvapivě často prší. Silné dešťové přeháňky a bouřky nelze předpovídat, neboť jsou namnoze lokální a krátkodobé. A otravné. Sotva si na pláži rozložíte ručník, na něj dáte sušit promočené tričko a šortky, pečlivě se namažete ochranným krémem proti slunci a vlezete do vody, přivalí se od západu mrak a začne pršet.

Slunce zase nemilosrdně opaluje. Už po pár dnech se budete dobrovolně a rádi koupat oblečení, protože rudohnědou puchýřovitou pokožku grilovaného selete vám nikdo závidět nebude. Tady frčí bílá. Bledá pokožka turistek je pro místní paní a dívky vytouženým a nedosažitelným ideálem. Veškeré asijské krémy a kosmetické přípravky proto slibují bělicí účinky. Sprchové gely, pleťové vody, masky, tělová mléka, dokonce i samoopalovací krémy zde obsahují bělicí složku.

Možná i proto se ženy tak ochotně balí od hlavy k patě do čádorů, burek či nikábů, a domy prakticky neopouští. Touží po hebké světlé pleti, která, dle jejich mínění, odlišuje městské intelektuály od vesnických buranů. Módní trend a státní politika si v tomto jdou hezky na ruku. Tak, jako si ovčácký pes, který je od štěněte vychováván se stádem, nakonec myslí, že je ovcí, stejně i důsledným pomuslimšťováním je Maledivanům vnucováno přesvědčení, že jsou vlastně Araby. Vědí přesně, kterým směrem leží Kaaba v Mekce, aniž by tušili co to je. Ale pětkrát denně se v tu stranu obracejí s modlitbou. Jedná se o jediné náboženství, jehož stoupenci se klaní vektoru.

A jak by jim bylo krásně nahatým na pláži. Je těžké to přiznat, ale i Mohamed se s velkou pravděpodobností narodil nahý. A kdyby se to přihodilo tady na rovníku, téměř určitě by nahý zůstal až do smrti. A všichni jeho následovníci rovněž. Když se to tak vezme, můžou vlastně tito rovníkoví muslimové mluvit o velikém štěstí, že prorokovi rodiče nebyli Eskymáci.

17) Snídaně přes palubu

V noci pršelo. Poznáte to tak, že vaše plavky, ručníky a vypraná trička jsou na balkonovém sušáku ráno o mnoho mokřejší, než když jste je tam večer věšeli. Naše představa, že po dešti bude vedro snesitelnější, vzala však za své. Venku je jako v prádelně. Zdejší klimatické výstřednosti zkrátka neberou konce. Naštěstí máme s potápěčským centrem Go Divers dohodnutou výpravu za největší parybou na světě, kterou je žralok velrybí (Rhincodon typus).

Po snídani odevzdáváme klíče v recepci a světe div se, ve dveřích nervózně podupává šofér poněkud výstředního vozidla. Vlastně je to takový tuk-tuk s vlečkou. Je vidět, že si pan řidič potrpí na dochvilnost. Před vchodem do hotelu je nachlup v osm. Co na tom, že o tři dny později. Sotva v duchu přepočítal pasažéry a zjistil, že je nás opravdu pět, už přes postranice vozíku pokládá tři fošny, abychom se měli kam posadit. Ihned po startu se k němu Iveta naklání a volá: „To je dost, žes nás taky jednou vyvez, dědku! Žes udělal něco pro rodinu!“ Řidič se směje, jako by jí opravdu rozuměl a přidává plyn.

S botami v jedné a šnorchlovacím vybavením v druhé ruce se tentokrát už zkušeně naloďujeme na bárku potápěčského centra a vyrážíme na moře. Hladinu čechrá čerstvý západní vítr, ovšem jak loď opouští závětří přístavu, příboj znatelně sílí. Příď hbitě proráží zpěněné hřebeny vln a člun neohroženě nabírá na rychlosti. Na chvíli se dokonce přistihuji při obavě, zda se nejedná o únos. Míjíme korálové mělčiny a vody se najednou počínají vzdouvat jako obří válce. Paluba se pod nohama prudce zvedá a pak se nenadále propadá, jak škuner sjíždí po skluzavkách vln, až se člověk a zejména jeho žaludek chvílemi ocitá ve stavu beztíže. Mocné vlnobití poskytuje pasažérům hezkou příležitost pozvracet cizí loď a mnozí této možnosti bez okolků využívají. Někteří se loučí se snídaní, jiní přímo se životem a shánějí se z posledních sil po papíru, chtíce psát závěť. Jsou i tací, kteří si přejí, aby se loď už konečně potopila a oni měli pokoj. Mně to zase až tak nevadí, protože jezdím denně do práce MHD a zažil jsem už kdeco, ale i sám kapitán lodi se nechává slyšet, že dnes je moře obracení žaludků značně nakloněno a otáčí loď zpátky k přístavu s úmyslem vyložit ty zelenější z nás. Snaží se najíždět na pěnící hřbety vln citlivě z boku. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Plavčík hledá v podpalubí plovací vesty. Když nějakou najde, dá ji vždycky tomu pasažérovi, který je přes zábradlí nakloněn nejvratčeji. Nic jiného nepomáhá. Léků na mořskou nemoc je sice celá řada, ale podle údajů v příbalovém letáku musíte pilulku spolknout často i několik hodin před vyplutím. Jak vám začne být špatně, žádný prášek v sobě neudržíte. Výjimkou jsou snad jenom čípky, ale při představě, jak si na otevřené palubě mezi zvracejícími lidmi zavádím čípek, bych jej smíchy taky neudržel.

Poté, co jsme v přístavu zamávali spoluvýletníkům ochořelým mořskou nemocí, my pozůstalí se zase vydáváme na moře a opět křižujeme podél dlouhého útesu. Tam a zpět, tam a zpět. Vodní bungalovy rekreačního resortu LUX* na ostrově Dhidhoofinolhu vidíme už poněkolikáté, vlnobití polevilo, nudí se i posádka. Hledat velrybího žraloka v Indickém oceánu je jako hledat jehlu v kupce sena. Loď, která po žraloku velrybím pátrá, poznáte už z dálky. Na její prodloužené přídi stojí pozorovatel, který bedlivým zrakem kontroluje okolí, kouří jednu cigaretu za druhou, protože mimo pevninu to nejspíš není hřích a z času na čas si nenápadně z plastového pytlíku uzobne a žvýká malý zelený lístek, o kterém já ani Alláh raději nechceme vědět, z jakého keře pochází. Zažil jsem vládu jedné strany, proto vím, že i vláda jednoho náboženství musí mít své tiché odpůrce. Z čnělky na přídi lze monitorovat opravdu rozsáhlý prostor, ale žraloka spatříte pouze, pokud pluje těsně pod hladinou. Jak člun dorazí k severnímu konci útesu, zase se otáčí a míří na jih. Pořád dokola. A najednou je to tu.

„Fehurihi, fehurihi! Whale shark!“ křičí hlídka a na palubě vypuká zuřivé nazouvání ploutví, masek a šnorchlů, zvoní vzduchové láhve a vrže neopren. Skáču do bouřící vody a držím se v patách dive masterovi, který pomalu klesá do hlubiny. On se ohlíží, bere mě za loket a napřaženým prstem divoce píchá směrem, kde tuším dno. V temné modři se rýsuje typický obrys žraloka velrybího, rozplývá se v nekonečnu, dive master se za ním dál noří, já kolem něj začínám vidět srandovní barevné kruhy, jak už mi v plicích dochází kyslík, a tak musím zpět na hladinu. V tu chvíli přístrojovým potápěčům nepokrytě závidím. Jako každá jiná bytost i žralok chce svůj klid. Pokud na vás zrovna nemá náladu, mávne ploutví a zmizí. Dávám stínu sbohem a otáčím se. Plavu ke člunu, který již opodál vyčkává na náš návrat. Nadšené osazenstvo usedá na lavice a dožaduje se dalších zastávek. Všechny ponory si s gustem užíváme. Potkáváme kranasy duhové, čtverzubce, ostence, bodloky, pruhatce, chrochtaly, mořské okurky i želvy, na obřího žraloka už ale nikde nenatrefíme. Inu, opravdový svět není dokumentem National Geographic.