Překvapení

Petr přijížděl k rodičovskému domu. Všiml si, že otec má auto na zahradě, zaparkuje tedy to svoje venku. Stromy se ohýbaly v podzimním větru, mohla by se ulomit větev. Zajel raději dál na volné prostranství. Ulice byla po nedávném dešti plná louží. Měl si vzít pořádné boty, ne lakýrky, do kterých mu nateče. Ale rodiče slaví zlatou svatbu jednou v životě, tak pro to musí holt něco obětovat. Přehodil si přes sebe bundu a vyndal z kufru auta velkou tašku.

Musí všechno stihnout nachystat, než přijdou z kostela. Kostel, to byl jejich neotřesitelný nedělní rituál. Celou cestu autem si představoval, jak budou oba z jeho daru v šoku. Jenom musí popřemýšlet, kam ho naaranžuje.

Došel s taškou ke dveřím a hledal klíče. Ale nebylo zamčeno. Že by do kostela nešli? To by tedy byla pěkná čára přes rozpočet! Musí opatrně zjistit, kde jsou…

Prošel předsíní a vešel do prostorné haly. Bylo tu útulno. V krbu praskalo dříví a po celé místnosti se šířilo příjemné teplo. Perský koberec tlumil jeho kroky a vínové závěsy vytvářely i přes pošmourné počasí venku dojem, že zapadá slunce. U kožené sedačky pod oknem stála na stole váza s kyticí růžových a rudých růží. Nojo, máma si na květiny potrpěla. Vůni květů ale po chvíli přebila silnější vůně linoucí se z kuchyně. Samozřejmě, máma má nachystaný svůj proslulý ořechový dort! Miloval ho už od dětství a i teď ucítil jeho chuť na jazyku.

Petr se právě chystal nakouknout do vedlejšího pokoje, když uslyšel hlasy. Aha, tak do kostela nešli. Nebo šli už dřív, na ranní mši. Zřejmě chtěli všechno nachystat, než se sjedou hosté. Pozvali celé příbuzenstvo. Měly přijet děti s rodinami, tedy on a jeho sestra Tereza, a taky matčina sestra, teta Růža s manželem. Právě proto chtěl svůj dar umístit v klidu na takové místo, aby si ho každý při příchodu hned všiml. Ale co teď?

Na chvíli se do hovoru ve vedlejším pokoji zaposlouchal. Ale nebylo to zdaleka to známé rodičovské škádlení, které důvěrně znal. Oběma v hlase zaznívaly zlobné a nervózní tóny. Co se pamatoval, máma na tátu křičela jen dvakrát. Jednou když on coby malý kluk spadl ze stromu a zlomil si nohu. Zlobila se, že ho táta nehlídal. Podruhé když nechal jít Terezu z nějaké oslavy v noci domů. To bylo jasné, bála se o nás. Táta snad na mámu nikdy hlas nezvýšil. Marně vzpomínal. Ale proud vzpomínek přerušil otcův vzteklý hlas.

„Ty mrcho jedna!“ křičel táta. „Na Frederica umíš házet cukrbliky. Ten se ti líbí, že? To jsem si mohl myslet. Scházeli jste se už tenkrát na pláži a scházíte se určitě dál. Zasloužila bys, abych ti sbalil kufry.“

„Tak to mám za všecko?“ fňukala máma. „Tady se koukni na tu hostinu, co jsem nachystala…“

„Jo hostinu!“ pokračoval táta zvýšeným hlasem. „Stejně si na tom pokaždý pochutnávají akorát hosti, já z toho nemám nic…“

„To není pravda, všecko dělám jenom pro tebe,“ skočila mu máma do řeči. „A mimochodem, co ta Horáčková tenkrát jak jsme byli pod stanem?“

„S tou jsem přece akorát konzultoval opíkání masa na roštu…“

„Jó? Ahá, tak tys konzultoval. To jsou mi věci. A to ti mám jako věřit?“

Petr se zamyslel. Frederico, Horáčková, ta jména kdysi slyšel, ale to už je tak nejmíň dvacet let. On byl tenkrát na vysoké.Tehdy byli naši na dovolené v červenci v Itálii a v srpnu v kempu v jižních Čechách, přemýšlel. Všecko bylo v pohodě, s Fredericem byli na nějaké vyjížďce po moři a s Horáčkovými si ještě dlouho po návratu telefonovali. Připadalo mu to divné. Proč se najednou dnes, když pozvali tolik hostů, začali zabývat touto minulostí?

Petr se rozhodl do pokoje tiše nakouknout. Rodiče seděli v křeslech u konferenčního stolku, na kterém leželo fotoalbum. Vůbec nevypadali naštvaně. Naopak, dobře se bavili.

Petr se neovládl a vešel.

„Petře, ty už jsi tady?“ přivítala ho máma s úsměvem.

„Proč se tak hádáte? Co se děje?“ zeptal se Petr zmateně.

Oba se dali do smíchu.

„Ále, my jsme si cestou z ranní mše uvědomili, že jsme se vlastně za těch padesát let pořádně nepohádali, tak jsme se rozhodli, že to aspoň formálně odčárkujeme. No, a na pomoc jsme si vzali naše cestovní alba.“

Petrovi se ulevilo. „Uf, to jste mi teda dali! Vypadalo to na rozvod. Přijel jsem dřív, chtěl jsem vás překvapit a nachystat tady pro vás dar, a zatím jste překvapili vy mě.“

„Tak si klidně všecko nachystej, my tu jako nejsme, my jsme v italském Terstu,“ zasmál se táta.

Petr měl teď dobrou náladu a s chutí se pustil do příprav. Nejlíp to asi vynikne na krbové římse. Vyndal z tašky model domu, který vytiskl na 3D tiskárně a postavil ho na vyhlédnuté místo. Dobře se tam vyjímal.

Po obědě se hosté začali scházet. Přijela i Petrova žena Květa s Toníkem. Petr honem zapálil svíčky.

Konečně stála celá velká rodina v hale. Petr požádal o zhasnutí světla. Pozornost všech se upřela k modelu nad krbem.

„Tak tohle je dům, ve kterém jsme mohli bydlet!“ řekl Petr hrdě. Všichni vydechli ohromením. Rodiče byli dojatí, obzvlášť táta. Po chvíli se proto ujal slova:

„Víte, moji drazí, škoda, že tenhle dům nestojí, vždycky mě to mrzelo. Ale člověk nikdy neví, k čemu je dobré to, co se nepodaří. Možná bychom do tohoto domu investovali spoustu peněz a času a nakonec by to vedlo k rodinným neshodám. Možná bychom s mámou ani neslavili zlatou svatbu. Jsem proto radši, že jsme se všichni sešli v tomto druhém domě a je nám spolu dobře. Stačí nám tento malý model. A jen tak mimochodem, dnes jsme se s mámou zkoušeli pohádat a moc nám to nešlo.“

Všichni se zasmáli a zatleskali. Přiťukli si nachystanými skleničkami s aperitivem. Možná je opravdu dobře, že dům nestojí, říkali si. Vždycky tu panovala taková milá rodinná pohoda. Své dary předali rodičům i další rodinní příslušníci. Potom se začali všichni procházet po hale, povídali si a popíjeli aperitiv.

Oba oslavenci odešli do kuchyně, aby přinesli tácy s chlebíčky.

„To teda Petr nemusel tisknout, už se mi na to za ty roky podařilo zapomenout,“ řekl táta podrážděně.

„Ale to víš, myslel to dobře,“ chlácholila ho máma.

„Nojo, klukovi je pětačtyřicet, ale ty se ho pořád zastáváš,“ reagoval její muž stále naštvaným tónem.

„No ták, přece se nebudeme hádat doopravdy…“ usmála se manželka a letmo ho políbila.

Petr v hale popíjel svůj drink a živě si povídal se strýcem, kterého nevídal příliš často. Koutkem oka při tom pohlédl ke krbu. Najednou si všiml, že jedna ze svíček se naklonila a zapálila roh vytištěného modelu. Honem popadl ze stolu minerálku a začínající požár uhasil.

Mezi přítomnými zavládlo vzrušení. Rodiče právě přicházeli s chlebíčky a ptali se, co se stalo. Když máma pochopila, že i model málem přišel vniveč, po tváři se jí rozlil úsměv.

„To je vlastně dobře. Táta tady mluvil o tom, jak jsme se díky nezrealizovanému domu vyhnuli rodinným neshodám. Možná nám tímhle ohněm chtěl i ten model říct: Mějte se pořád rádi.“