TD - Kohout

Na tržnici drobných hospodářských zvířat bylo rušno. Převládala groteskní směsice lidských, slepičích a kohoutích hlasů.

Ozývaly se pomalu z každého kotce. Jako kdyby na sebe chtěli jejich obyvatelé sami upozornit a vnutit se zákazníkovi. Některé zněly až nepřirozeně.

Označení klecí ledacos napovídalo: „Já jsem ten pravý, kup mě a neprohloupíš.“

Druh a plemeno jako by nebylo tak důležité.

Brunátný nevrlý kupec hospodář Olin si rozrážel proud návštěvníků pomocí loktů a prohlížel jednoho tvora po druhém.

Přišel si pro kohouta od Zlaté české kropenky. Jiné plemeno ho nezajímalo. Kropenka pro něho byla navždy slepičí královnou.

Stále však nebyl spokojený.

„Tebe nechci, nedožil bys rána, potvora vyzáblá.“

Zahalekal a šel k druhému. A dalšímu. Láteřil a nemohl si vybrat.

Nakonec ho spatřil z dálky. Na opačném konci ho prodával jakýsi starý chlápek, co tam seděl na rozviklané židli a usmíval se. Levou paži měl zvednutou – snad ho k sobě vábil – a neklidně se přitom klátil ze strany na stranu jako smrťák.

Olin se prodral přímo k němu a četl velikou vizitku z kartonu.

Bylo na ní černou fixou napsáno: „Slibuji nevšední zážitek všem vašim slípkám.“

Přesně tak to tam bylo. A přesně to hospodář chtěl.

Sedící dědek s tváří širokého úsměvu si byl jistý, že tenhle chachar si toho jeho určitě koupí.

A nespletl se. Dál se poťouchle usmíval, oči plné jisker.

Olin k němu přišel blíž a zahalekal svým nevymáchaným hlasem: „Proč bych si měl koupit právě toho vašeho, když je tady tolik jiných, možná lepších?“

Dal najevo, že v podobných obchodech není nováčkem.

„Protože je nejlepší,“ odpověděl přesvědčivě. „Všimněte si kovově lesklého peří. Má vhodnou stravu.“

Kohout ze sebe vydal podivný zvuk.

„Slyšíte? Mluví sám za sebe.“

„Pane, mě jen tak neoblafnete.“

„To ani nechci. Klidně si to tu projděte celé ještě jednou a poznáte sám, že dnes tu většího fešáka nenajdete.“

„Není třeba, moc dobře vidím, že ten váš je tu dnes šampión. Hotovej krasavec Smith. No tak já ho beru, je mladej a silnej.“

„Dobře děláte, pane“

„No bodejť. A ručím za to, že u mě bude mít stejně vhodnou stravu.“

„O tom jsem přesvědčen,“ zaskřehotal stařík.

Kupec mu zaplatil a spokojeně odcházel s ptákem v kleci.

Doma ho prozatím umístil do stodoly.

Lhal. Nebyl dobrým hospodářem. Jeho zvířata strádala. Celé dny ležela potmě ve chlévech bez oken na mokré, plesnivé podestýlce a na mnoha místech měla vylísanou srst. Slepice dostávaly pouhou hrstku pšenice na den. Zelenou travičku neviděly, co byl rok dlouhý, a o to víc se navzájem klovaly. Všude po dvoře nepořádek a poházené nářadí. Na hnojišti zbytky králičích nožek, kostí, slepičích pařátů a kohoutích hlav. Tomu všemu odpovídal i zápach, který ale majitel nevnímal...

Rozhodl, že kohouta seznámí s hejnem až příští den. Po chvilkách. Aby slepice nevyděsil. Mohly by mu přestat nést a hlavně se bál, aby mu ho milé slípky samou láskou neuklovaly, tak jak se to stalo již třem předešlým. Doufal, že tenhle si to určitě nenechá líbit a zjedná si mezi nimi respekt.

Ráno si přivstal a po snídani šel na věc.

Zahnal slepice do výběhu, který měl pro podobné seznamovací hrátky připravený, a zamířil do stodoly pro kohouta. Ale dřív, než ho stačil sevřít do pazourů, kur se mu vyškubl a jako splašený vyběhl ven na hnojiště. Když pod sebou viděl ty strašné věci, s hrozivými hrdelními zvuky vzlétl do vzduchu a usadil se na okenní římse. Olin po něm šel a málem ho už měl, ten se však lapit nenechal a vyletěl na dvůr.

„Ty mrcho, měl jsem ti nejdřív přistřihnout křídla.“

Kohout trhavě pohnul s hřebenem na hlavě, jako by rozuměl.

Na dvoře proti němu hospodář naprosto ztratil šanci. Byl těžký a neohrabaný. Kohout před ním utíkal a náhle vzlétl na kůlnu. Olina to tak rozčílilo, že popadl vidle a vztekem celý bez sebe ho pronásledoval. Teď už mu nešlo jen o to ho chytit. Chtěl ho rovnou zabít. Nakonec po něm těmi podávkami zuřivě hodil, avšak tím ho natolik vyplašil, že pták vzlétl na další, vyšší kůlnu. Olin po něm znovu mrštil vidlemi a byl by ho tentokrát určitě zabil, jenže kohout byl opět rychlejší. Zamával mocně křídly a vznesl se tak vysoko, že přistál na střeše stodoly.

„Ki kiri ký, ki kiri ký, ki kiri ký...“

Ozvalo se znepokojivé zapraskání a střechou se prodral proužek černého dýmu s oranžovým jazykem.