Město kostelů

Přišlo mi,
jak moc přes pláň umí chumelit se sníh
a že déšť tam padat umí a slunce vyhřívat
a že jí holky chodí dokonce v obou směrech
jak po předváděcím molu tudy a tudy a tam.

Přišlo mi,
že každé ráno ztékáš hradboví
a vlhce zachmuřeným schodištěm se klikatě drápeš nahoru
obránci dřímají,
řeka ještě ani podruhé nevstoupila do stejného města.

Přišlo mi,
že dvě věže dómu se některé večery dívají a chvějí
první jako přikovaný Prométheus
a ta druhá jak užaslý Přemyslovec s nevěřícím prstem v ráně
zatímco ta vzadu má oči jen pro hvězdy.

V ulicích dlážděných kočičími hlavami se nevěrnicky vracíš
z toulek zpět prázdným příšeřím města kostelů
(sítí na motýly)
oťukáváš si je a prolézáš mu morový sloup
zatímco pitoreskní dvojice kovářů na orloji
bije kovadlinu tvého čela.

V ruce zelenou láhev bez vína
v nohách noc, která táhne k zemi
na krku šálu a ráno
z Kaťušy jen nač tentokrát stačila paměť nebo ještě méně.
Nevěrně se vracíš kudy jsi věrně přicházíval.

A přišlo mi, že to vše je tak posvátně všední
že by se o tom mělo jednou zakázat psát.