Dívka a moře - Mangrovy IV.

Mangrovy

(květen 2003)

IV.

Chvíli sledovali ruch v kanále, kde právě proplouvalo hejno barakud a usoudili, že jedno vyvolání dopravní zácpy stačí. Rozhodli se pokračovat do nitra lesa větvovím. Nebyla to zrovna pohodlná cesta, ale potkali tlupu kočkodanů. Ač je většina primátů přizpůsobena k životu v korunách stromů a někteří jsou i výborní plavci, v mangrovových porostech trvale nežijí. Zřejmě sem zabrousili při hledání potravy. K velkému zklamání dívky o navázání kontaktu zájem neměli. Doprovázeni nedůvěřivými pohledy opic, propletli se větvovím k místu, kde mangrovy vytvořily jezírko o průměru asi deseti metrů. Usadili se dva metry nad hladinou a sledovali několik karet pasoucích se na dně.

„Páni,“ vydechl najednou Čočka a ukázal na protilehlou stranu tůně, „koukni támhle. Máme fakt kliku.“

Z pod kořenů majestátně vyplul dva a půl metrový krokodýl. Chvíli zůstal na místě, jakoby zkoumal okolí nebo hledal nejvhodnější místo, kde se uvelebí. Potom přeplul jezírko a zůstal ležet na hladině přímo pod potápěči.

„Ten je krásnej,“ obdivovala dívka plaza, „a já myslela, že mořskej krokodýl v Atlantiku nežije.“

„Tohle taky není krokodýl mořskej, ale štítnatej. Jeden z mála dalších druhů, který žijou na mořským pobřeží u ústí řek, kde má voda nižší slanost. Všimni si protáhlýho čumáku s rozšířením na konci. Vzdáleně připomíná asijskýho gaviála,“ poučoval zkušenější Čočka.

„Taky jsem netušila, že krokodýli jsou tolik barevný,“ upozornila na tmavé příčné pruhy začínající u hlavy a končící u ocasu téměř černou barvou, „vypadá zabarvením spíš jako had s nohama.“

„V mangrovech to je skvělý maskování. Možná ležel na druhý straně už při našem příchodu a neviděli jsme ho,“ zachvěl se Čočka, „při představě, že mám v kanále před obličejem tyhle čelisti místo želvy mi dobře není.“

„Myslím, že by si byl pro něj kapku velký sousto. Podle mýho by ti neublížil, ale vyklidil pole. Není nemotornej, jako želva,“ zasmála se dívka, uloupla z větve nad sebou kulovitý plod a pustila ho krokodýlovi na hlavu.

Plaz sebou mrskl a zmizel na dně. Měli po prohlídce, protože zvířené bahno zakrylo výhled.

Čočka mrkl na hodinky: „Průšvih, už jsme půl hodiny přetáhli. Chlapi nás hoděj žralokům, jestli nebude včas na stole oběd. Musíme zpátky.“

Natáhl ruku k větvi nad sebou, aby se přidržel, ale ztuhl uprostřed pohybu s pohledem upřeným za dívčinu hlavu. Všimla si, že kromě náhlé proměny v kámen zbledl.

„Co se děje?“ zareagovala překvapeně.

„Ani hnout!“ zašeptal, „prosím tě, nehejbej se, tohle je fakt průser.“

Pokud člověk provozuje řemeslo nebo i zábavu, která s sebou nese riziko, varování bere vždy vážně. Poslechla a podle Čočkova vzoru zkameněla také, ale otázku si neodpustila.

„Co tam vidíš?“

„Mambu. Na větvi metr za tvou hlavou.“

„To je kravina, co by tady dělala? Ta žije na zemi a v suchejch oblastech. Určitě se pleteš,“ nevěřícně hleděla na k smrti vyděšeného Čočku.

„Prcku, v hadech se trochu vyznám, tohle je mamba zelená.“

Mamba zelená latinsky Dendroaspis viridis je stromový druh z čeledi korálovcovitých. Oproti mambě černé, která na člověka neútočí, pokud má prostor k úniku, má stejně účinný jed a kouše do všeho, co se hýbe. Je rychlá jako její příbuzná s černou tlamou. Úmrtnost bývá stoprocentní a jde to rychle. Kromě různých malých hlodavců se živí vejci. V mangrovech hnízdí ptáci, kteří se cítí v bezpečí a mambu tam přivádí pohodlný způsob vybírání hnízd.

„Co budem dělat?“ zašeptala již stejně vyděšená jako kolega.

Čočka mrkl na hladinu pod nimi, kde opět trůnil krokodýl: „Říkala si, že bych pro něj byl velký sousto, tak skočíme. Když mu dupnem na záda, snad se vyleká a uteče. Jinej nápad nemám. Rozhodně mi je milejší krokodýl než ta bestie za tebou. Ten mi dá aspoň šanci k obraně.“

„Na tři, počítej,“ odsouhlasila řešení, protože jiné asi nebylo.

Čočka odhadl krokodýlovu reakci správně. Sice se ohnal hlavou, ale spíš to budilo dojem gesta, aby nevypadal jako zbabělec. Potom zmizel v ústí kanálu vedoucímu k moři. Opět potvrdil teorii, že pokud predátora překvapíte a má možnost uniku, využije ji. Po dopadu na hřbet plaza sebou plácli na záda. Zabránili tím potopení až na bahnité dno.

„Jdu první, kdyby ho náhodou napadlo někde číhat,“ ohlásil Čočka a zamířil do ústí kanálu, kam před okamžikem zmizel krokodýl.

„Počkej,“ zarazila ho, „mambu zelenou jsem ještě neviděla a mám nápad.“

„Prcku, tvý nápady mně děsej.“

„Hele, šéf nás seřve a od kluků taky vyslechnem svý. Ale když jim mambu přinesem, tak minimálně Ichtyl se nás zastane. Nikdo z nich možná takovýho hada …“

„Zcvákla ses? Víš, co říkáš?“ skočil jí do řeči. „Chytat mambu je šílenství, i kdybysme měli vybavení.“

„Aspoň mě vyslechni,“ nasadila zarmoucený výraz, „je to jednoduchý. Říkal si, že kouše do všeho, co se hejbe. Sundám neoprén a použijem ho jako pytel. Na rukávech a jedný nohavici uděláme uzel. Do druhý nohavice strčíme dřevnatou liánu, kterou utáhneme gripem (pozn. grip: manžeta nohavice nebo rukávu ze silikonu, která se utáhne kolem končetiny a brání průniku vody do obleku). Klacek s nohavicí prostrčíme žaketem až vyleze límcem a necháme hadičku, aby se zakousla. Druhou liánou podepřem límec. Potom ji rychle vtáhnem dovnitř. Pochybuju, že vytáhne zoubky z neoprénu rychle, přilepí se jí tam. Až bude vevnitř, límec převážem.“

„Čím?“ zmohl se vyděšený Čočka po chvíli na otázku.

„Vytáhneš z plavek tkaloun nebo budu muset svlíknout i kalhotky. Je jedno jestli mě šéf seřve, že jsem polonahá nebo úplně nahá.“

„Prcku, jsi šílená.“

„Jestli s tím máš problém, jdi napřed. Ulovím si mambu sama.“

- pokračování -