Rozumová analýza citu - Roman

Do hospody U Magora, jak věděl každý, kdo se pohyboval poblíž centra Olomouce a dostal někdy chuť popít ve společnosti studentské omladiny, se scházelo po zahnutém schodišti, končícím u dveří s nápisem „Bar krásných lidí“. Na poměry olomouckých hospod spíše průměrně rozlehlý interiér se dělil na dvě místnosti: přední, kde se hned po levici každého příchozího nacházel bar, a zadní se sedmi stoly rozmístěnými do obdélníkové formace a průchodem do Jeskyně. Typická a vlastně nepříliš originální sklepní hospoda, jakých je v Olomouci k nalezení spousty, se přece jen vyznačovala jednou zvláštností – uprostřed hlavní místnosti visel na zdi černobílý prezidentský portrét Václava Havla. Výmluvná extravagance tohoto seriózně uhlazeného předmětu, působícího na zaprášené zdi s pavučinami v rozích jako skutečná pěst na oko, fungovala s mimořádně vábivým účinkem, neboť téměř každý nový návštěvník podniku se nad Havlovou pofiderní přítomností alespoň pozastavil. Nejednou jsem byl přímým svědkem všetečných otázek („Proč je tady zrovna Havel?“, „Má to nějaký význam?“, „Jde o formu protestu?“) nebo dokonce vášnivých debat překvapených hostů o důvodech, jež majitele přiměly obraz do hospody umístit. Abych pravdu řekl, sám jsem se nikdy o původ toho obrazu nezajímal; Havel zkrátka visel, visí a bude viset U Magora na zdi, s tím nic nenaděláš, ani kdybys Alešovi či takřečenému Magorovi zpřelámala obě nohy a ruce, kdybys ho natahovala na skřipci a mlátila palicí přes kolena, kdybys od rána do večera trýznila jeho ušní bubínky dechovou hudbou, Havel stejně bude dál viset U Magora na zdi.

 

Za barem jsem začal znovu pracovat v polovině října. Jednou jsem jen tak z nudy sám popíjel, když se ho hospody vřítil Aleš. Až doteď pil někde u konkurence, proto při návratu do svého vlastního lokálu zamýšlel velkolepé entrée, jak míval obyčejně ve zvyku, ale jakmile si uvědomil, že v místnosti nikdo další kromě mě a barmanky není, ztuhl, zůstal stát ve dveřích a rozhlédl se.

 

„Zdar. Kde jsou všichni?“

 

Pokrčil jsem rameny.

 

Sedl si na barovou stoličku a malátně mě ovinul masitou rukou kolem ramen. „Hele, máš tu docela velkou sekeru,“ prohlásil. V očích se mu objevila nadřazená důležitost věřitele, který očekává, že před ním dlužník začne svůj dluh ospravedlňovat a s přísliby brzkého zaplacení prosit o další odklad. Neřekl jsem ovšem nic. Aleš hlasitě funěl, hlava mu padala na stranu, přivíral oči a z úst mu táhlo po rumu. Náhle jako by ho někdo udeřil do zad; otevřel zeširoka oči, a když si uvědomil, že mluví stále se mnou, usmál se a dodal: „Nechceš tady začít zas pracovat?“

 

Nastoupil jsem ještě před koncem týdne, v sobotu. Víkendové dny obyčejně bývaly co do počtu hostů slabší. Olomouc, město živené vysokoškolskými studenty, kteří zaujímají možná polovinu jeho populace, zažívá týden co týden mezi čtvrtkem a nedělí prudký odliv obyvatelstva. Ve čtvrtek, kdy na mnoha fakultách končí standardní týdenní rozvrh, odjíždí většina studentů na prodloužený víkend do svých domovů, roztroušených po celé republice, a zpátky do Olomouce se vrací až v neděli večer. V sobotu a neděli to proto na hlavní třídě, vedoucí od vlakového nádraží k Náměstí republiky, nebo na obou hlavních náměstích vypadá jako ve městě duchů, což má bezesporu na podnikání v pohostinství neblahý dopad.

 

Měl jsem štěstí, že můj návrat za bar připadl právě na poklidnější sobotní večer, takže jsem si mohl všechny praktické činnosti spojené s barmanskou prací znovu osahat a dostat se takříkajíc do formy. Vracel jsem se s dobrou náladou a na směnu se těšil. Přišel jsem raději už ve čtyři hodiny (otevíralo se v pět) a hned co jsem odemkl těžkou železnou mříž a porozsvěcel, prošel jsem nejprve celou hospodu, abych si připomněl některé okamžiky z předešlého roku, kdy jsem tady brigádničil poprvé. Pátral jsem ve vzpomínkách a brzy se mi podařilo zrekonstruovat emoci tísnivé nervozity ze své první směny. Jako nezúčastněný, avšak citově angažovaný pozorovatel jsem si vzápětí uvědomil, že byť tuto emoci dokážu zpětně vyvolat, nervózní už nejsem. Vždyť je naprosto přirozené, že jsem se posunul: mám teď přece daleko více zkušeností, více toho za barem umím, jsem zručnější, nemám ten odtažitý výraz vysokoškolského zadumance a lidí už se nebojím. Ano, posunul jsem se – vůči lidem jsem znecitlivěl… a začal pít.

 

Odešel jsem do Jeskyně a v klidu si vykouřil cigaretu. Potom jsem sundal židle a na každý stůl položil držátko s čistými podtácky; ty použité jsem vyhodil. Sestavil jsem špílboj na umývání skla, na tabuli napsal aktuální nabídku a konečně narazil pivo. Nemohl jsem opomenout ani hudbu, bez níž bych si práci v hospodě vůbec nedokázal představit. Nejčastěji jsem pouštěl Iron Maiden. Tato slavná heavy metalová skupina, kterou mě v dětství společně s mnoha jinými naučil poslouchat otec, dokázala aktivně stimulovat moji mysl, takže nehrozilo, že během směny rozumově zcela zakrním a podlehnu lhostejnosti vůči okolí, současně však nebyla dost náročná, aby mé myšlenky zaměstnávala rušivě a odváděla tak moji pozornost od práce – šlo v každém případě o ideální kulisu, o skvělý stabilizátor barmanské rutiny, proto jsem Iron Maiden pouštěl téměř při každé směně, až to začalo hosty po čase rozčilovat a někteří z nich hlasitě upozorňovali, že bych měl být při svém hudebním výběru rozmanitější. „Můžu pustit Beethovena nebo Mozarta, jestli nepřestanete mít kecy,“ říkával jsem jim a oni pak většinou zmlkli – nebo breptali dál a tak jsem pustil Beethovena nebo Mozarta.

 

Iron Maiden vydali začátkem září nové album, The Book of Souls, jehož jsem se stále ještě nestačil nabažit, takže o první hudební volbě toho večera nebylo zapotřebí dlouho přemýšlet. Sotva ovšem dozněla úvodní skladba, rozlétly se dveře a dovnitř vešel závozník od firmy Vrtal, u které Aleš (pokud náhodou nepřivezl nákup sám) objednával zboží.

 

Ztlumil jsem hudbu, pozdravil, načež lehce zakrslý, hubený muž obratně vyskládal na barový pult několik krabic chipsů, plastovou nádobku s nakládanými hermelíny a láhev utopenců, odběhl nahoru a po chvíli přiválel dovnitř ještě sud s Kofolou. Jeho kvapné pohyby naznačovaly, že by měl být už dávno v jiné hospodě s další objednávkou. To všechny závozníky spojuje – s přímo mistrovskou virtuozitou dokážou vytvářet zdání neustálého spěchu, při němž se nenajde čas ani na krátký odpočinek, natož na toleranci zbytečných prodlev zlenivělých barmanů. Protože jsem s jistou mírou porozumění sám podléhal obavě, že i tím nejmenším zdržením mohu závozníkovo úsilí o dochvilné splnění časového plánu nenapravitelně zhatit, vyskládal jsem na desku peníze za nákup v takovém spěchu, že by to někomu mohlo připadat až podbízivé. Se spikleneckou kolegiální důvěrností, běžně udržovanou mezi lidmi pracujícími ve stejném oboru, avšak na jiných pracovních pozicích, poděkoval, vzal do jedné ruky prázdný sud od Kofoly a odešel.

 

První hosté přišli kolem půl šesté, před osmou už byl bar obléhán štamgasty. Z mého pohledu na pravé straně, blíže ke dveřím, seděl Rybník, kterému se tak říkalo pro jeho sumcovitý obličej s malýma očkama překrytýma staromódně vyhlížejícími brýlemi s kulatými obroučkami a nápadně komickou dobrosrdečnost vepsanou do karikaturního úsměvu jeho drobných rtů a buclatých tváří. Obyčejně přicházel v klobouku, a ten když si sundal, odkryla se vlečka dlouhých řídnoucích vlasů, stažených do culíku, a vysoké čelo s vráskami značícími roztomile dobráckou inteligenci člověka, který sice často přemýšlí, ale málokdy dovede své úvahy do takového stádia, aby se jimi trápil.

 

Rybník byl první pravidelný návštěvník Magora, s nímž jsem se spřátelil, představoval tedy v mých očích člověka důležitého nejen pro moji aklimatizaci v úloze barmana, ale dokonce jakýsi ikonický symbol reprezentující vřelé a příjemné prostředí celého podniku. Zvláště v počátečních fázích své barmanské zkušenosti jsem často s vážnou tváří vtipkoval, že by neměl na zdi v hlavní místnosti viset portrét Václava Havla, ale právě veselý, dobrou náladu podněcující kukuč věčně pozitivně naladěného Rybníka.

 

Toho času chodil do Magora prakticky denně. Pracoval jako stolař na vlastní živnost a protože měl úplnou moc nad svým časem, málokdy obligátní večerní návštěvu vynechal. Pokud se tak přece jen stalo, podivovali se tomu nejen barmani, ale i hosté, z nichž někteří pak s jistými sklony k pověrčivosti dokonce uvažovali, není-li Rybníkova absence předzvěstí něčeho zlého. Byl to už obvyklý humor sestávající z opakujících se hlášek a frází, takže není překvapením, že ještě před Rybníkovou sobotní návštěvou si některé z ověřených žertíků vypůjčili také Indián s Felixem. Oba přišli téměř souběžně, někdy kolem šesté hodiny, a okamžitě se po Rybníkovi ptali.

 

„Ne, ještě tady nebyl.“

 

„Takže určitě začne hořet, nebo venku vypukne atomová válka,“ žertoval Felix.

 

„Spíš se dosere nějakej stůl nebo židle a nebude tady nikdo, kdo by ji spravil,“ doplnil Indián. Pracoval jako archeolog a přišel rovnou z výzkumu, který už druhým týdnem s přidělenou skupinou pracovníků prováděl nedaleko Divadla hudby. Měl dlouhé černé vlasy, většinou stažené do culíku a jen zřídka rozčesané, pěstěný knír spojený kolem úst s decentní bradkou a na očích brýle se zatemněnými skly. Protože většinu roku pracoval venku, byla teď, po skončení léta, jeho kůže na tváři a na rukou zbarvena do čokoládově hnědého odstínu a zdravě se leskla. Měl na sobě tmavé triko překryté rozepnutou černou košilí s rukávy vytaženými k předloktí, a kdykoli vstal nebo učinil nějaký nečekaný pohyb, působil se svými dlouhými vlasy ve volném oblečení rozevlátě a ohnivě.

 

Felix práci neměl – a neměl ani život, jenž by v něm mohl nějaký oheň rozžíhat. Ve svých dvaadvaceti letech bydlel stále u matky, byl sám a většinu volného času trávil vysedáváním v hospodě. Často jsme na jeho účet vtipkovali, že spíše než hosta, který přijde a zase odejde, připomíná kus neměnného nábytku, k němuž je už automaticky přistupováno jako k samozřejmé součásti hospodského vybavení. Felix to snášel pokaždé jinak – někdy to s úsměvem přešel, jindy se urazil, ovšem čas od času nastala situace, že se podobné narážky stály zárodkem k ukojení jeho sebepoškozovacích sklonů. Vyhrnul si rukáv od košile, našel nejostřejší předmět, co byl zrovna po ruce (střep, rozlomený plastový držák na podtácky nebo kus ostrého plastu), a potom začal dlouhými, přesnými, téměř chirurgicky vedenými řezy zajíždět do kůže. Dříve než stačil barman zareagovat, vytrhnout mu předmět z ruky a přinést ubrousky, byla už krev všude – na jeho předloktí i na ruce, kterou si poraněná místa přidržoval, na jeho oblečení a několik kapek krve se většinou objevilo také na barovém pultu nebo na podlaze. K realizaci tohoto groteskního výstupu přitom vůbec nebylo nutné Felixe provokovat, obyčejně postačilo, byl-li už dostatečně opilý a měl-li právě náladu, jež každý vnější podnět deformovala do podoby vztahovačné lítostivosti. Pak se s ním nedalo mluvit vůbec, protože vše vnímal s vyhrocenou přecitlivělostí, a tím, že trestal sám sebe, bránil se agresi vůči ostatním.

 

Kompletní barový inventář sobotního večera doplnil ještě Marek, ten si však s mobilem v ruce a se sluchátky na uších sedl stranou a do rozhovoru s ostatními se ani jedinkrát nezapojil. Řešilo se právě téma, které už od začátku roku bavilo celou zemi. Prezident Miloš Zeman totiž prohlásil o novináři Ferdinandu Peroutkovi, vězněnému během války nacisty v Dachau a Buchenwaldu, že se v jednom svém článku vyjádřil lichotivě o Hitlerovi. Už jen to samo o sobě je stěží uvěřitelné, Zemanovi se ovšem podařilo celou kauzu posunout do přímo netušených sfér. Peroutkova vnučka Zemana zažalovala se zdůvodněním, že jím citovaný článek neexistuje. Žádala pouze omluvu, ta však pro prezidentovo mamutí ego představovala daň vyšší, než jaká by se dala zaplatit všemi dostupnými penězi. Povolal tedy svého věrného mluvčího Jiřího Ovčáčka a ten se poslušně pustil do pátrání po článku, který dodnes nenašel.

 

„No neomluví se,“ predikoval Indián, rozvášněný již alkoholem. „A i kdyby ten soud Hrad náhodou prohrál, nikdy se neomluví on, ale Hradní kancelář nebo nějaké ministerstvo.“

 

„Tak o to ale částečně v té žalobě jde, aby přijal zodpovědnost přímo Zeman a ne jenom nějakej úřad,“ připojil se Rybník.

 

„To sice jo,“ pokračoval Indián, „ale i kdyby soud ta vnučka vyhrála, přímo Zeman se omlouvat určitě nebude. Vždyť argumentace Hradu je taková, že Zeman za své výroky není vůbec zodpovědný.“

 

Politika mě zajímala pouze do té míry, že jsem se snažil rámcově orientovat, co se kolem mě děje. V některých obdobích, například kolem voleb, jsem jí věnoval více pozornosti, jindy naopak vůbec žádnou, ovšem případ s Peroutkou si získal od počátku můj plný zájem.

 

„O tomhle by se dalo dost dobře něco napsat,“ řekl jsem a položil na odkapávač poslední umytý půllitr.

 

Indián se usmál. „Ještě si počkej, bude to mít určitě pokračování.“

 

„Stejně by mě zajímalo, co je tou hlavní motivací. Myslíš si, že Zeman má prostě takové ego, nebo je opravdu bytostně přesvědčenej, že ten článek četl?“ zeptal jsem se Indiána.

 

„O egu to je určitě taky, ale když si vezmeš třeba zrovna tuhle kauzu, tak krásně vidíš, jak moc mu jde o pozornost. On se v tom případu dost aktivně angažuje, nedá se říct, že by to předal právníkům a dál se o to nestaral. Podle mě – a u Klause to bylo vlastně dost podobný – má prostě mindrák z Havla. Ten měl všude respekt, kam přijel, tam ho vítali a uznávali. Vůbec netvrdím, že to byl dokonalej prezident, ale ve světě ho měli rádi a reprezentoval nás důstojně. Zeman se bratříčkuje s Ruskem a Čínou, ale jinak je všem u prdele. Až skončí ve funkci, lidi si ho nebudou dál připomínat, jako si připomínají Havla. A to ho strašně sere a nedokáže se s tím smířit, proto kolem své osoby koncentruje tyhle absurdní kauzy, kvůli kterým se o něm mluví. Je to vlastně komediant, kterej zoufale potřebuje publikum. Úplně stejný bylo to s tím, jak propagoval krtečka v Číně. To bylo prostě natolik absurdní a směšný, že se o tom hned muselo začít mluvit ve všech médiích. Tohle on přesně chce, ale druhej Havel nebo dokonce Masaryk z něho prostě nikdy nebude. Průměrnej politik, kterej se stal prezidentem. Nic nepředstavuje, nic nesymbolizuje, a protože si je toho moc dobře vědom, hraje tyhlety komický divadýlka.“

 

Všiml jsem si, že Marek po více než hodině konečně dopil své první pivo. Podíval jsem se na něho. Zdvihl hlavu a kývl na znamení, že si dá ještě jedno. Opřel jsem se do pípy a Marek naznačil, že rovnou zaplatí. Nechal mi dvě koruny dýško, vzal si pivo a odešel do Jeskyně. Diskuze o Miloši Zemanovi pak ještě chvíli pokračovala.

 

Čas ubíhal rychle. Ani jsem se nenadál a byla půlnoc. Marek, Indián a Felix dávno odešli a kromě jednoho stolu obsazeného skupinkou mladíků, kteří přišli na pivo po florbalovém zápasu, byl v hospodě už pouze Rybník.

 

„Tak, kolik máme?“ Odhrnul si košili ze zápěstí a podíval se na hodinky. „Dvanáct nula pět. Víš, co to znamená, že jo, Mišáku?“ zvolal a požitkářsky, jako by lahodnou chuť tabáku už vychutnával, si vsunul za ucho ubalenou cigaretu.

 

„Co chceš – Fernet?“

 

„Jo. A ty si dáš Bechera,“ oznámil.

 

Na nic jsem se dál neptal a rovnou nalil panáka Fernetu a Becherovky. Připili jsme si na to, „aby byl zítřek lepší, než byl dnešek“, a svět se nám zase o něco vzdálil; zatímco Rybníkovi už začínaly unikat jeho základní barvy a tvary, já jsem byl teprve na začátku cesty za zapomněním, která se druhého dne vždy zákeřně promění v rychlý, sotva postřehnutelný, avšak o to více nepříjemný návrat do vlastního nitra, ke všem jeho neduhům a slabostem. Kolik takových cest už jsem vykonal a kolik mně jich teprve čeká?

 

Chystal jsem se už pomalu zavírat (pochopitelně s předpokladem, že až zamknu dveře a zavřu mříž, budeme s Rybníkem ještě nějakou dobu pít), když do hospody vpadnul Roman, jemuž jsme pro jeho zakřiknuté vystupování a neproniknutelný temperament tajně přezdívali Křikloun. Přišel k baru, obě ruce položil před sebe, hlavu měl skloněnou, pohled neklidný, a s tichou naléhavostí zavelel: „Dej mi panáka.“

 

Několik sekund jsem se na něho díval s otevřenými ústy.

 

Pomalu, jako by se připravoval k útoku, pozvedl hlavu a upřel na mě varovný pohled, jaký jsem v jeho tváři nikdy předtím neviděl. „Neslyšels?“

 

Než jsem se stačil vzpamatovat a zeptat se ho, jaký alkohol chce vlastně nalít, vytáhl peněženku a položil na bar stokorunu. „Nechej si to. A dej mi, co piješ ty s Rybníkem.“

 

„Já piju Bechera, on Fernet.“

 

„Tak mi dej obojí.“ Náhle zapochyboval a vyhledal očima pokrčenou bankovku. „Vyjde to?“

 

Přikývl jsem a opatrně se zeptal: „Stalo se něco?“

 

„Ne, nic.“

 

Nalil jsem panáky, on je do sebe hned vyklopil a přešel pak ke svému oblíbenému místu pod černou tabulí. Vytáhl z batohu knihu s červeným přebalem a začal číst. Po chvilce odhlédl od knihy a mimoděk dodal: „Dám si Kofolu.“

 

Váhavě jsem si ho změřil. „Bude tři čtvrtě na dvě.“

 

„No a co?“

 

„Budu zavírat.“

 

Vložil do knihy záložku, zaklapl ji a otočil se ke mně na židli celým tělem. „Prosím tě, nedělej ze mě i ze sebe blbce. Vím, že tady budete s Rybníkem chlastat ještě po zavíračce.“

 

Křikloun byl podobného založení jako Marek, dalo by se říci, že patřil do stejné čeledi. Ačkoli si nebyli po fyzické stránce vůbec podobní, navenek se nejvýrazněji lišili svým samotářstvím. Zatímco Marek představoval moderního samotáře přizpůsobujícího veškeré chování tomu, aby si mohl připadat osamocený uprostřed davu, Křikloun o společnost nestál vůbec. Nejenže ji nechtěl přijímat, ale dokonce neměl zájem ani na tom, aby se někdo ocital v jeho blízkosti, aby ho čas od času rozptýlil nenucenou konverzací nebo ho dokonce do nějaké konkrétní konverzace přizval. Proto si sedal k malému stolu pod tabulí s denní nabídkou piv, kde se cítil před pozorností ostatních chráněn, neboť když už někdo pohlédl tím směrem, nezajímal se nikdy o Křiklouna, ale výhradně o to, jaké pivo je zrovna na čepu. Marek sedával u baru a měl navíc ve zvyku chovat se někdy poněkud excentricky (pohupoval se do rytmu hudby ze sluchátek nebo se začal zčistajasna smát některému z humorných videí na Youtube, která si pouštěl na mobilu), takže ho nakonec nešlo ani navzdory jeho společenské pasivitě přehlédnout. Ale Křikloun se snažil zůstat úplně neviditelný, navíc pokaždé pil Kofolu nebo ovocný džus, tudíž nepodléhal ani povznesené náladě vyvolané alkoholem.

 

Rybník si se mnou dal ještě tři panáky („Promiň, Mišáku, zítra mám nějakou práci – už dva týdny to odkládám.“) a odešel. Zůstal jsem s Romanem sám a brzy jsme se dali do řeči. Dozvěděl jsem se, že stále studuje vysokou školu, dokonce stejný obor jako já. Důvodem, proč do hospody chodí, jsou jeho spolubydlící, které nemůže vystát a tak před nimi při každé příležitosti uniká někam ven. Prochází se prý celé hodiny po parku, čte a poslouchá hudbu, a když se setmí, zajde do Magora, protože bydlí poblíž.

 

Nepřekvapilo mě, že k proměně chování provázející jeho svérázný příchod do hospody vedla žena. Jmenuje se Natálie a potkal se s ní na přednášce. Začali se vídat a on se do ní zamiloval. Dnes se spolu poprvé nepohodli. Byl už velice blízko tomu, aby jí řekl, co k ní cítí, když na ulici potkali nějakého jejího známého, s nímž se ona dala okamžitě do řeči. Koupili víno a Roman se ocitl na druhé koleji. Natálie se vůči němu chovala přezíravě, vědoma si – jak Roman předpokládal – všech procesů, které se v něm odehrávají. Zachvátila ho spalující žárlivost a ta rychle přerostla v uštěpačnou odmítavost. Odešel uražen a bez rozloučení.

 

Roman pak o ní se mnou začal mluvit s takovou důvěrností a tak obrazotvorně, že ačkoli jsem ji vůbec neznal, brzy jsem z ní získal dojem opravdového člověka, podobně jako při čtení dobře napsaného románu získá čtenář z pouhých slov hmatatelnou představu o nějaké postavě. Používal zajímavých obratů a příměrů, takže jsem z jeho vyprávění snadno vytušil, že jeho city k Natálii rozhodně nejsou povrchní, nepovstávají z nepevných základů milostného očarování, ale mají naopak své ukotvení v hlubinách jeho osobnosti, s níž už stačily prorůst, a nelze je proto brát na lehkou váhu.

 

Popisoval ji jako vyzývavou, živelnou a trochu lehkovážnou, jde-li o přístup k mužům. Představuje podle něho z mužského pohledu jen těžko pochopitelný typ ženy, jejíž život je dosažitelný, ale srdce nedosažitelné. Dovolila by muži, aby se jí přiblížil, aby se jí dvořil, aby jí lichotil, dokonce by připustila, aby společně prožívali všechny radosti nabízené životem, nikdy by ovšem nedovolila, aby ji miloval. Protože milovat neznamená pouze dávat a přijímat, láska není jen obětí a darem, je také spoluvlastnictvím, stavem, kdy dva lidé navzájem vlastní jeden druhého a dělí se o jeden společný cit. A Natálie nechce připustit, aby ji někdo vlastnil. V jistém slova smyslu by se dal její otevřený, energický přístup k životu považovat za pouhou obranu zastírající skutečnost, že v hloubi duše je pořád jen malou holčičkou se strachem, že se jí dotkne někdo cizí. Proto odmítá vážnější cit. V pomyslném bazénu života plave impozantní rychlostí a bezustání udivuje okolní plavce, s nimiž se dává náhodně do řeči a přitom ještě stíhá pohledem pobízet zbabělce přešlapující na okraji. Její energicky planoucí oči lákají ke skoku i ty nejvíce zarputilé strašpytle, ty největší skeptiky a pochybovače.

 

Roman skočil, o ničem nepřemýšlel. Ani na okamžik nezapochyboval. Zahlédl Natálii, jak se hbitě pohybuje mezi lidmi ve směšných plaveckých úborech a plaveckých čepkách, a hned věděl, že musí skočit za ní. Najednou si byl jistý nejen tím, že umí plavat, ale také tím, že lidé, kteří už plavou tak dlouho, že mají od vody málem slezlou kůži na prstech, ho mezi sebe přijmou. Natálie ho k nim uvede a vše bude v pořádku. Skočil. Co ovšem nečekal, že náraz o vodní hladinu bude tak tvrdý a bolestivý.

 

Za několik dnů přišli do hospody společně a Roman poprvé neseděl u malého stolku pod černou tabulí sám. Natálie měla husté, světle hnědé vlasy spletené do dredů a v obličeji byla nápadně krásná. Roman rozhodně nepřeháněl, pokud tvrdil, že z ní sálá život a pozitivní otevřenost. Když jsme však jednou v Magorovi zůstali sami a oni se přemístili k baru, zatímco jsem dělal inventuru, brzy mě začala strojenost jejího pozitivního nastavení rozčilovat. S nepřirozenou vytrvalostí se snažila každý zárodek konfliktní myšlenky, kterou v mé nebo Romanově řeči odhalila, přetvořit do podoby optimistického chlácholení. Rozčilovalo mě to, navíc jsem nevěřil, že je její pozitivní myšlení zcela upřímné, ale zároveň jsem chápal, že Romana to zbavuje rozumu stejně jako všechno ostatní, co se jí týká.

 

Během dalších dvou týdnů se z Natálie stala pravidelná návštěvnice. Většinou přicházela s Romanem, ale několikrát přišla i sama. Sedávala u baru a flirtovala se štamgasty, kteří byli z její přítomnosti u vytržení (myslím, že Indián se do ní regulérně zakoukal). Brzy tak mezi sebe přijali – nevím, do jaké míry navzdory jeho vlastní vůli – také Romana. Byl to zajímavý úkaz: zatímco doposud nikdo nevěnoval Romanovi více pozornosti než výtahové hudbě linoucí se interiéry velkých nákupních center, poté, co na scénu vstoupila Natálie, se o něm začalo U Magora často mluvit. Co je vlastně zač? Odkud přišel? Čím se živí? Nikdy se s nikým nebavil, tak jak je možné, že se tady najednou objevil s takovou krasavicí? Ovšem v hospodském prostředí i ty největší podivnosti dříve či později znormální, stanou se z nich banální historky, obhroublé průpovídky nebo přímo urážlivé vtipy a zcela pozbudou původní naléhavosti, takže není nijak překvapivé, že ani zvláštní spojení Romana a Natálie neušlo tomuto osudu a podobně jako Felixovo sebetrýznivé mučednictví přestalo být pro okolí zajímavé.

 

Muselo to být někdy na začátku listopadu, kdy jen pár minut poté, co jsem otevřel, přišla Natálie do zatím zcela prázdné hospody sama, bez Romana. Sedla si k baru a objednala si malé pivo. Vytáhla notebook a obličej jí zaplavila vlna umělého modrého světla.

 

Aniž by odvrátila pohled od obrazovky, po chvíli se mě zeptala: „Viděls v posledních dnech Romana?“

 

Vzhlédl jsem od knihy, kterou jsem za barem četl, a pokýval hlavou. „Jo. Byl tady včera.“

 

„A co říkal?“

 

„Jak to myslíš?“

 

Konečně se na mě podívala. „Říkal něco o mně?“

 

„Ne. Neříkal nic,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti se mi svěřil s tím, že má v úmyslu opustit školu. Už tady nechce studovat, film ho dávno nenaplňuje, nechce být kritikem ani historikem, láká ho nějaký technický obor, v němž by mohl získat praktické dovednosti a ty později upotřebit v zaměstnání. Když jsem se ho zeptal, jestli za tímto náhlým obratem v jeho uvažování stojí Natálie, vůbec se to nesnažil zapírat. „Pomohla mi objevit své já,“ vysvětloval. „Než jsem ji poznal, byl jsem potichu, do ničeho jsem se nemíchal, ale teď se cítím plný života. Můžu odejít ze školy, můžu se odstěhovat, můžu dělat všechno. Díky ní jsem si uvědomil svoje možnosti. Ona mě změnila. A já teď musím pryč.“

 

Vycítil jsem, že mě Natálie soustředěně pozoruje. Když se naše pohledy setkaly, zeptala se: „Míšo, fakt o mně nic neříkal?“

 

„Proč by měl?“

 

„Nedávno mi poslal pár divných zpráv… že už nic nebude jako dřív a tak podobně. A od té doby nekomunikuje.“

 

Uvažoval jsem, jestli jí mám říct, co vím, ale nezdálo se mi, že by to něčemu pomohlo. Pokud ji Roman skutečně miluje, brzy se vše dozví přímo od něho.

 

A nemýlil jsem se.

 

Sotva totiž znovu sklonila hlavu k obrazovce, vytřeštila oči a vykřikla: „Tak to je teda síla!“

 

Zpozorněl jsem. „Co se děje?“

 

Neodpověděla, a zatímco přecházela vystrašeným pohledem zleva doprava, od jednoho slova k druhému, z řádku na řádek, dále sama pro sebe opakovala: „Tak to je síla… To je síla…“

 

„Co?“

 

Váhavě, jako by až do poslední možné chvíle zvažovala, jestli je správné mluvit o tom, co si právě přečetla, ještě s někým dalším, se na mě podívala. „Roman mi poslal email.“

 

„Jakej email?“

 

Krátce se odmlčela a pak se nechala znovu pohltit počítačovou září. „Píše, že mě miluje.“ Zamyslela se a zvedla hlavu. „Normálně píše, že mě miluje…“

 

„A tebe to snad překvapuje?“

 

„Cože?“

 

„Tys nevěděla, že k tobě něco cítí?“

 

Zbrkle přejížděla třesoucími se prsty po citlivém povrchu touchpadu. „Možná jsem něco tušila… Ale jak… jak si to jako představuje?“

 

„Co jak si představuje?“

 

„No jak si to představuje – něco takovýho mi napsat?“

 

Pokrčil jsem rameny. „Co je na tom špatného?“

 

„Přece moc dobře ví, že mám přítele. Co si jako myslí, že teď udělám?“

 

„Aha. To jsem nevěděl.“

 

„Cos nevěděl?“

 

„No že někoho máš.“

 

„Tys to nevěděl? To je zajímavý,“ pronesla jízlivě a pokývala ironicky hlavou. „Vsadím se, že jinak ti o mně řekl úplně všechno.“

 

Mlčením jsem jí dal zapravdu.

 

„To je jedno. — Ale co mám teď jako dělat? Co mu mám odpovědět? Co čeká, že odpovím?“

 

„Cítíš k němu něco?“ zeptal jsem se.

 

Zatvářila se soucitně. „Je to kamarád.“

 

„Aha. Tak to jo.“

 

Zřejmě proto, že u mě nenacházela očekávanou morální podporu, ještě omluvně doplnila: „Ale mám ho ráda. Neber to tak, že by mi na něm nezáleželo.“

 

„Já to nijak neberu.“

 

„Taky píše, že chce z Olomouce odjet. Kvůli mně.“

 

Do hospody vešli dva lidé, které jsem neznal. Sedli si ke stolu ve druhé místnosti. Zesílil jsem hudbu a šel je objednat – dali si polotmavý pivní speciál a po panáku Hořké.

 

„Tohle mi nemůže udělat!“ vykřikla Natálie, když jsem se vrátil za bar. „Muž by měl přece vyjevit svoje city až v momentě, kdy mu dá žena nějaké znamení, kdy mu k tomu dá důvod.“

 

Bylo pozoruhodné sledovat, jak se její póza bytostné optimistky rozpadá pouze kvůli tomu, že jí vyznal lásku někdo, koho sama nemiluje. Emočně tíživá situace, nad kterou nemá kontrolu a do níž nemůže zasáhnout svým předstíraným nadhledem, byla pro ni, jak se zdálo, úplně nová.

 

„A ty jsi mu žádné znamení nedala?“ zeptal jsem se.

 

Natálie znejistěla. „Chci být na všechny hodná, chci se ke všem chovat stejně, k mužům i k ženám. To, že někoho obejmu, nebo mu dám pusu na tvář, přece ještě neznamená, že k němu něco cítím. Nemůžu za to, že si to někteří muži vykládají chybně.“

 

„Tak v tomhle případě asi nejde ani tak o to, že bys ho objala, nebo mu dala pusu na tvář, ale že jsi s ním trávila poměrně hodně času.“

 

„No a co? To, že s ním trávím čas, snad ještě neznamená, že ho k zbláznění miluju a chci s ním žít až do smrti.“

 

„Co měl teda dělat?“

 

„Měl se se mnou dál bavit jako kamarád.“

 

„Když tě miluje? Nechtěl platonickou lásku.“

 

„Co je špatnýho na platonické lásce?“

 

Začínalo mi docházet, že pro Natálii je život pouhá hra; hra figurek a rukou, jež se po nich natahují ve snaze je ovládnout. Ovšem v tomto případě se jedna z figurek nečekaně vzepřela, odmítla se podvolit vůli hráče a učinila pohyb jiným směrem, než jaký se od ní očekával, což hráče nutilo, nechtě-li odejít bez boje, aby přistoupil na nová pravidla, která už ale nebude určovat on.

 

Ušklíbl jsem se na ni. „Ty se mě ptáš, co je špatnýho na platonické lásce? Děláš si srandu?“

 

„Proč na mě útočíš?“

 

„Neútočím na tebe. Jenom nechápu, jak se můžeš tak blbě ptát.“

 

Konečně pochopila, že u mě soucit nenajde, odhodila tedy i poslední cáry svého potrhaného klaunského převleku a poprvé se ukázala taková, jaká doopravdy je. „Běž do prdele, Michale! Já nemůžu za to, že vy chlapi za vším hned něco hledáte. Holka se na vás nemůže ani usmát, abyste si od toho něco neslibovali. Tak jsem s Romanem chodila ven. No a co? Z mojí strany to bylo celou dobu platonické. Já nemůžu za to, že se do mě zamiloval.“

 

„Když muž miluje, nechce platonickou lásku,“ řekl jsem klidně, přemáhaje v sobě pokušení začít po ní křičet a sprostě jí nadávat. „Chce to té ženě říct, ale ne každý se odváží. Možná i ze strachu, že by pak mohla zareagovat tak jako ty.“

 

„Hm. Tak Roman se teda bohužel odvážil,“ pronesla nepřátelsky a tím náš rozhovor skončil – bylo to naposledy, co jsem Natálii viděl. A v následujících dnech jsem měl zjistit, že už nikdy neuvidím ani Romana.

 

Dnes už si nevzpomínám, jakým způsobem jsem se o jeho sebevraždě dozvěděl, nevybavuji si ani okamžik, jak se o ní bavím s někým konkrétním, jistě vím pouze to, že stejného dne kdy se zabil, hráli v Moravské filharmonii Mahlerovu Píseň o Zemi. Nejspíš mi to řekl některý ze štamgastů, nebo se ke mně ta informace donesla až prostřednictvím zvolna se šířících drbů. Stejným způsobem jsem se pak postupně dovídal o dalších okolnostech Romanovy smrti. Pro svůj dobrovolný odchod z pozemského světa si zvolil nejčastější a nejúčinnější způsob – oběšení. V nevyužívaném sklepě s vysokým stropem uvázal k pevnému trámu provaz, postavil se na židli a tu potom odkopl. Mrtvé tělo objevil po dvou dnech soused. Žádný dopis na rozloučenou se nenašel.

 

Poté, co jsi odletěla do Belgie, jsem byl s tebou v kontaktu prakticky denně, přesto kdyby se mě někdo zeptal, o čem si celé ty hodiny píšeme, nedokázal bych mu jednoznačně odpovědět. Co však naopak můžu říct s jistotou, že o Romanově sebevraždě jsem s tebou nikdy nemluvil. Tušil jsem, že bys jeho rozhodnutí nechápala, přitom já sám jsem je chápal až velice dobře. Neuměl bych ti vysvětlit, že rozumím tomu, co udělal, že bych byl sám nejspíš schopen takového činu kvůli lásce, pokud bych věřil, že je skutečná, a že ženou, ke které momentálně takovou lásku cítím, jsi ty.

 

Jelikož jsem s tebou tuto nešťastnou událost nesdílel, podařilo se mi přes ni poměrně rychle přenést. U Magora se o tom sice ještě nějakou dobu mluvilo, ale bez větší účasti. Romana tam vlastně nikdo pořádně neznal, protože se vždy projevoval nenápadně, téměř nepostřehnutelně, jako pohyb vteřinové ručičky, o kterém sice víme, ale sotva se ho snažíme vnímat, a vše, čím trpěl, odehrávalo se v naprosté tichosti jeho nitra. Neměl vlastně mnoho příležitostí, jak vzbudit v lidech zájem o jeho život, takže se přirozeně nikdo příliš nestaral o to, že zemřel. Neuběhl ani týden od jeho smrti a vše se vrátilo do normálu. Přesto pak čas od času někdo pohlédl k prázdnému stolu pod černou tabulí a v očích se mu objevil záblesk melancholie – tady sedával, tady si četl, popíjel Kofolu a v hlavě se mu to hemžilo myšlenkami na Natálii.

 

---