Puma

Puma

Byl teplý podvečer raného léta. Seděli jsme u sousedů v zahradě. S námi tam byl muž s širákem na hlavě a výrazem dobrodruha ve tváři. Nevím, kdo jej pozval. Byli jsme na něj všichni zvědaví. Jen malý Marek ne - ten pobíhal po trávníku a sbíral kamínky.

“To jsme se jednou s Peterem a jeho synem vydali na vandr do Skalistých hor,” začal ten muž své vyprávění. “Našli jsme krásný palouk, a Peter hned, že se tam utáboříme, a z řeky, co zurčela jen kousek vedle, že vytáhne takového lososa, že se všichni tři najíme, a ještě nám zbyde. Vydal se s prutem k vodě, a já zatím rozdělával oheň. Peterův chlapec mi nosil suché haluzky. 

Slíbil jsem Peterovi, že na jeho kluka dohlédnu, a dokud jsem ho slyšel - on si pořád něco pobrukoval - jsem se věnoval své práci. Ale když náhle ztichl, zpozorněl jsem. Zvedl jsem hlavu, a uviděl jsem pumu, lva zdejších hor, jak drží chlapcův zátylek v hubě a potřásá s ním. To se mu snažila zlomit vaz. V batohu jsem měl pepřák proti medvědům, ale v té chvíli jsem na něj nepomyslel. Nemyslel jsem vůbec. Do žil mi vystřelil adrenalin a já…” 

Vypravěč nabíral dech a nikdo ani nedutal. A když znovu začal vyprávět, malý Marek si dřepl na břehu rybníčka a znuděně házel kamínky do vody. 

“...a já těch deset metrů uběhl jak mistr světa, snad rychleji než za vteřinu. Kluk seděl v jakémsi dolíku a ještě před chvílí se pokoušel postavit jak nejvíce kamenů jeden na druhém. Puma s ním škubala sem a tam. Ale zatím se jí podařilo pouze zbořit tu chlapcovu stavbičku; ona totiž nesvírala v čelistech jeho šíji, nýbrž jen límec teplé bundy, svetru a košile. A chlapcova šála se jí omotala kolem krku jako by jí patřila. Po mém posledním skoku jsem oběma nohama přistál na boku dravce.

Vážím hodně přes metrák a počítám, že jsem tý šelmě žebra notně pošramotil. Z plic jí vyrazil vzduch jak plyn z výfuku náklaďáku, pustila chlapce a už se škrábala ven z dolíku. Od zadních tlap jí odlétaly fontány písku a kamení. Zmizela v lese jako duch. Kluk stál nad svou zříceninou, pofňukával, a vyčítavě po mně pokukoval.”

Marek v koutě zahrady náhle uklouzl, sjel do rybníčka a zmizel pod hladinou. Bez šplouchnutí, jen tak. Já upustil vidlici, co jsem s ní obracel steaky, a pospíchal k rybníčku. S heknutím jsem se spustil na kolena a zašmátral ve vodě. Nebyla až tak hluboká.

Chytil jsem Marka za ruku a vytáhl ho. Stál, voda z něho crčela, ale jinak byl v pořádku. Sundal jsem mu z hlavy shnilý list leknínu a postrčil ho směrem k mamince. 

Marek se docoural k mámě. Opřel se jí o koleno a sáhl na tác uprostřed stolu. Cpal se buchtou a rozmazával si kolem pusy povidla. Jeho máma došla k závěru, že ty trenýrky na něm doschnou a na nic se neptala.

“Co na to ten Peter?” zeptal se jeden.

“A přines lososa?” zeptal se druhý.

“Nic, co by moh říct, vždyť u toho nebyl. A lososy přinesl dva,” řekl ten muž, upravil si klobouk a vstal. Vykročil, ale ještě se na podpatku obrátil, vzal si ze stolu jednu buchtu, zakousl se do ní a pochválil: “How do you say ‘very good’ in Czech?” “Moc dobrá,” řekl jsem. “Moc dóbra,” řekl, mrkl na nás, a odešel.