Na konci září

Františku,

já jsem část života žila ve velkých městech, teď už dlouho ale žiju ve Vyhnálově, což je "periferie okraje". Skácel taky žil v Brně, ale duší vždy zůstával venkovanem. Stejně jako já.

sluko,

ve starém Japonsku existovaly básně waka třeba v páru jako otázka a odpověď, ale existovala i celá bohatá konverzace prostřednictvím básní mezi vznešenými pány - vzdělanci a třeba gejšami. Zajímavé je to, že v Japonsku a též v Asii celkově bylo v dávných dobách mnohem víc básnířek než v Evropě. Literatura byla "vhodná" i pro vznešené dámy z lepších rodin a tak se dokonce stalo, že tvůrkyní japonského románu nebyl muž, nýbrž nejslavnější japonská spisovatelka všech dob Murasaki Šikibu. Její próza je protkána tankami, leč haiku psát nemohla, neboť to se ještě v době jejího života(konec desátého a začátek jedenáctého století) ani nerýsovalo na obzoru. Bašó byl ještě na houbách.

sluko,

zkušenost mi ukazuje, že básně waka na Písmák vůbec nepatří a že dokonce i svá haiku budu muset vybírat mnohem pečlivěji. Písmák akceptuje jen česká(případně slovenská) haiku jistého typu... To mi ale nebrání, abych ti poslala další tanku(svou vlastní). Třeba ti udělá radost.

Vlna se tříští

o skálu  tak jako den

o náhlý soumrak

jako má marná slova

o tvoje semknuté rty

sluko,

mám pro tebe jednu slučí báseň waka. Napsal ji pro tebe mnich Saigjó ve dvanáctém století:

Slabiny srdce

neznám, a přece cítím

dojetí -

Sluky ze slatiny vyletí

do podzimního šera

Sluky v japonských básních souvisejí s principem melancholie - aware.

cassy,

všimla jsem si, že máš Skácela mezi oblíbenými. Jsem ráda, že nějaký básník pořád žije a je stále čten. Snažím se k tomu přispět svou troškou do mlýna.

Sil,

díky. Čárku jsem si doplnila.   ...Ten můj sonetek je ale pouhá náladovka. Skácel odklonil náladu k soucitu a ke smrti. Já jsem taky odklonila náladu ke smrti, jenže k té, co už tu byla. Skácel k té, která teprve přijde.

Theo,

Skácel ale není zrovna moje hobby. Ke skácelovským variacím měl vyzvala Silene na základě mé básničky Jantar. Mne zajímají populární a stále národem milovaní básníci a k těm by Skácel pořád patřit mohl, třeba i díky Pavlicovi a jeho Modlitbě za vodu. Moc se zajímám o to, kteří básníci "ještě žijí" v povědomí národa, nebo jsou dokonce pořád milováni. A Skácel by to být mohl hlavně u nás na Moravě. V současné době asi víc než Halas.

Jamardi,

ale nejlepší je, když je krásně smutno.

Lady,

částečně mě inspirovaly obrázky ve slabikáři na základce. Ta nostalgie! Traktor vyorává brambory a družstevníci je sbírají - a jiní družstevníci v modrých montérkách trhají jablíčka ze žebříků v družstevním sadu...

Radovane,

rým čelní je taková parádička. Taky ho občas používám, ale zpravidla si toho nikdo nevšimne.

V Japonsku bývala třeba pro haiku předepsaná tzv. "sezónní slova" pro každé roční období. Je možné, že se takové čelní slovo postavilo na začátek verše a rým na konci verše mohl vzniknou bezděčně, pokud bylo sezónní slovo hláskově statisticky obvyklé.

Supizme,

děkuji. Nálada z konce září mnou vždy prostupuje. Napsala jsem nejedno haiku z tohohle údobí a vidím, že třeba i Skácela začátek podzimu často zasáhl. 

krásná pocta klasikovi...

Aleno, krásná práce, poslední tři verše bych odklonila. Když ne jinam, tak k ocúnu. Ponejvíce oslovily pasáže od poštolky přes dravce draka k nepřítomné vlaštovce a ještě předcházející srp v přítmí stodoly vlákny opřádaný. Za třetím veršem pravděpodobně schází interpunkční čárka. 

Opravdu moc povedené! Skácelovská atmosféra jak vyšitá! Měš pěkné hobby :)

Když je smutno, tak je smutno.

No to je nádhera. Zas mě jednou při čtení fyzicky mrazilo. :) 

taky mi tam rými nevadí

před časem jsem tahal rozumy přes kohosi, kdo má kámoše na "japanistice" a mimo jiné jsem se dozvěděl, že oni mají za rým (u nás bychom to rýmem nazvali, oni ne) jak rým čelní, tak významovou podobnost

o waka vím jen povrchně 

Radovane,

v japonských básních hrají jistou roli aliterace. Třeba haiku obsahují v originále aliterace často. Někdo by s tím v češtině neměl problém, jiný nedokáže použít aliterace ani v mnohem delších verších než 5-7-5.  

K evropské poezii rýmy prostě patří a já bych v rýmovaných překladech tak zásadní problém neviděla. Bohumil Mathesius taky překládal čínské básně s rýmy a jeho dílo je oblíbené dodnes. Proč by totéž nemohla dělat Helena Honcoopová s tankami?    Když už se bavíme o básních waka, já bych viděla problém spíš v jejich obsahu. Je příliš rigidní a pohybuje se v úzkých mantinelech. Básně jsou navíc ovlivněné celou řadou filozofických a nábožernských principů, o kterých nemáme ponětí.  A té symboliky! Když mluví japonský básník třeba o jeřábech, mluví vlastně o dlouhověkosti a o lidském stáří, protože tento pták je pro Japonce symbolem dlouhého života.

k těm rýmův japonských útvarech - ona se japonština snad ani nerýmuje, i když se najdou slova s podobnými či stejnými koncovkami, oni na ty zvukové podobnosti prosě nehledí, takže si myslím, že tam být rýmy být můžou, protože je to fuk

Rem,

ta partie je převzatá z reality. Chodíme za matkou do domova důchodců kolem velké louky, kde se v létě pasou koně a na podzim se tam pouštějí draci. Ta poštolka se nad loukou třepotá celý rok a na podzim k ní přibudou ještě i ti draci. ... Vždycky se divím, že tahle starobylá zábava přetrvává ještě dnes v době počítačů a dronů.

Pročítám teď překlady v knize Heleny Honcoopové Sto básní.  Tam bys toho našla dost.  Ale samotné překládání tanek (tanka = waka = je báseň s počtem slabik 5 - 7 - 5 - 7 - 7) je činnost velmi problematická. H.H. používá v českých překladech rýmy, což je velmi nejaponské, a mnozí by nad tím kouleli očima. 

Hodím ti sem jen jednu svou improvizaci, která ale za moc nestojí. Je o samurajských básních tanka.

Jak hejno vrabců

se schovávají slova

v trnitých keřích

kvetoucích planých růží.

Dravci a květomluva.

Ve starém Japonsku totiž psali básně i válečníci - samurajové, což je pro Evropana dosti nepochopitelné. Psali třeba báseň - tanku i před seppukou(rituální sebevražda) jako svůj odkaz a dopis na rozločenou. Slova byla o to květnatější, oč brutálnější byla realita.

sluko,

tebe básně waka doopravdy zajímají? Příště ti sem nějakou waku dám, třeba o slukách.

sluko,

díky. Zabývám se teď nejen Skácelem(budu si s ním prostřednictvím svých veršíků povídat delší dobu) ale i japonskými básněmi waka. Píše se v nich často o slukách a když se tam nějaká sluka vyskytne, vždycky si vzpomenu na tebe. "Sluka" by se mohla jmenovat nějaká česká autorka básní waka. Ale waka(tanka) je tak exotická kategorie, že se jí u nás, na rozdíl od haiku, nikdo nevěnuje. 

Goro,

moc děkuji za velmi pěknou citaci.

Mně se Skácelova báseň Líto moc líbí. Zvláště její závěr: "bývá mi líto, ergo sum". Taky si myslím, že básník, který neumí vyjádřit soucit s živými bytostmi, ale třeba i s věcmi, nemůže být skutečný básník.

A děkuji za výběr.

Umíš vložit do básní silné emoce, a odcházející léto jich nabízí dost... i u Skácela se objevuje "zaječí" motiv ve více verzích / Polekaný zajíc, sb. Kam odešly laně/:

Na podzim po celé dny prší

a moknou pole, mokne dům

v pelíšku skrytém za hroudami

je zima malým zajíčkům.

A když jdou ráno děti oraniskem,

zajíčka v brázdě vyplaší

a zajíc vezme nohy na ramena

a peláší a peláší.

Radovane,

díky za zájem, chválu i výběr. Budu se teď nějakou dobu Skácelem trochu zabývat. Zkusila jsem to už loni, ale tehdy se mé skácelovské variace nelíbily. Měla jsem ale dojem, že Skácel je tu obecně znám a oblíben. Je asi zajímavější "komunikovat" se známým moravským básníkem než se starodávným anglickým excentrikem jako byl William Blake. Ale uvidíme.

Povedená skácelovská atmosféra / ať se kdo chce rýpe v odchylkách a vinách / báseň je spanilá / jako podzim na rovinách ...

Dostal jsm chuť jít na svoboďák a pomalu obejít bronzovou kašnu

a číst z obručí, které ji obepínají,  jeho verše

Díky, Markel.

krásné *