Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNovodobí nomádi
Autor
bixley
Možná se některým z vás při přečtení titulku vybavil americký film Nomádi, napůl dokument,napůl hraný. Mapuje život Američanů, kteří v obytných autech cestují za prací. Jsou to lidé z okraje společnosti. O takových nomádech ale psát nechci.Jde mi o dnešní Evropany, kteří cestují za poznáním. Měla jsem teď příležitost sledovat je v kempech na Pyrenejském poloostrově, kde jsme strávili téměř pět neděl.
V jednotlivých kempech mě nejprve upoutala celá škála obytných vozů od opravdu velkých s ložnicí a kuchyňkou až po menší auta, na jejichž střechách na noc „vyrůstaly“ malé domečky, tedy stany, které měly podobu vysunuté střechy, nebo byly upevněné na střeše a od nich vedly dolů schůdky. Ale samozřejmě víc než auta mě zajímali samotní cestovatelé. Byli to lidé nejrůznějšího věku a také nejrůznějších profesí.
Tak třeba v kempu španělské Malagy jsem si povídala s holandským párem, cestovali v obytném autě z mého pohledu velkém jako autobus.
„My jsme už na cestě pátý týden, teď chceme jet do Francie. Jsme v důchodu, tak si to užíváme.“ Podobných cestovatelů tam bylo víc. U každého auta měli rozložený stoleček a židličky, byli pohodlně usazeni, popíjeli kávu, četli, nezřídka měli s sebou pejska. Ale necestovali všichni jen autem. I na motorce, na kole. Narazili jsme tu dokonce na mladé Čechy, kola měli obalená zavazadly.
„Jedeme ještě do Gibraltaru,“ hlásili.
V kempu u portugalského letoviska Nazaré si zase vedle našich stanů staví svůj nízký stan mladý německý cyklista.
„Jsem z Ulmu,“ vypráví. „Tři roky jsem dělal tesaře, byla to dost dřina. Něco jsem si vydělal a teď cestuju. Z domova jsem vyrazil před 35 dny, jedu tak průměrně sto kilometrů denně, někdy je to 70, někdy až 140 kiláků. Proto mám s sebou tenhle lehký stan, váží jenom půl kila a nedá se v něm ani sednout, jenom ležet,“ směje se. Je mu třiadvacet. Chce dojet do Valencie na kurz španělštiny a potom má v plánu studovat ve Vídni. „Vídeň je moje srdcová záležitost,“ dodává.
Další den se dávám při mytí nádobí do řeči s asi třicetiletým Švýcarem z Zűrichu. Na moje sdělení, že jsem z Česka, opáčí:
„Chodil jsem s jednou Češkou, čeština je hodně těžký jazyk,“ usmívá se. „Ale rozešli jsme se. Teď už jdu druhej měsíc pěšky. Se psem. Teda vlastně se dvěma. Tenhle se ke mně přidal cestou,“ ukazuje na chlupáče a láskyplně ho podrbe za uchem.
Ale je tu s přívěsem i jedna mladá maminka se dvěma malými dětmi, asi tříletým chlapečkem a třičtvrtěroční holčičkou. Manžel ji sem přivezl autem a zřejmě přijede až na víkend. Maminka chodí s dětmi cákat se do bazénu v kempu, hraje si s nimi u přívěsu. Děti jsou spokojené, malá v bazénu nadšeně vykřikuje.
Tihle všichni novodobí nomádi chtějí cestovat, poznávat, navštívit památky i krásnou přírodu, koupat se v moři, chodit po horách, hrát si s dětmi na sluníčku. Život je přece tak krásný!
Kéž by takhle mohli cestovat i Ukrajinci. Ne jenom proto, aby se uchýlili do bezpečí.
27 názorů
Správně jsi řekl "zažil cizí kraje", není to totiž jen o památkách, kultuře a přírodních krásách, ale taky o lidech, kteří tam žijí a kteří nás svým přístupem k různým věcem mohou obohatit...
Zeanddrich E.
21. 07. 2022Povím k tomuto jen to, že je asi pro každého dobré, aby viděl a zažil cizí kraje (a ovšem, z ekologických důvodů, je hezké, že spousta lidí se přitom obejde bez motorových prostředků ( -pro mne už by to ale asi nebylo.. :) ) )
blacksabbath
20. 07. 2022díky za kus "cesty" s tebou */*****
Karle, Lído, vesuvanko, díky.
Souhlasím s tím, že je to spíš něco mezi esejí, reportáží, úvahou apod.
Vzhledem k závěru vidím to na glosu zbytkem eposu. Víc než ukrajinské brouzdání dojímají mě jiné stavy.
Slabý fejeton.
Zajímavé příběhy, cítím v tom nejen touhu poznávat ale i určitou formu svobody.
Cestování je skvělá věc. Když si člověk našetří, má to i sám utratit. A když jsou k tomu dva, je to dvojnásobná výhra. Poslední řádek mě trochu zarazil. Jako fejeton mi to ale moc nepříjde:).
Benetko, díky, situace v Americe je složitější, i když nepochybuju, že takhle tam lidé taky cestují.
jamardi, díky za názor. Cestování je samozřejmě i otázka peněz. Velký obytňák stojí přes milion a kvalitní kolo taky není levná záležitost. Pokud jde o Ukrajinu, myslela jsem tím spíš nemožnost se tam volně pohybovat, do určitých oblastí se vůbec dostat. Lidé,kteří zůstali v rozbitém Mariupolu a odklízejí trosky, by se mohli koupat v moři, ale nemůžou, protože je tam všecko zaminované.
Šlo mi spíš o jakýsi posun v přístupu k cestování. Ve 2.polovině 20. století mladí lidé taky chtěli cestovat levně, proto jezdili stopem. To už je zdá se passé. Dnes zejména mládež přistuouje k cestování jinak. Nastoupí do práce, kde několik let tvrdě makají (třeba ten Němec, co dělal tesaře), aby si na cesty vydělali, a potom dva, tři roky cestují. Často taky nepoužívají auto, ale jedou na kole nebo jdou pěšky (a střídají s hromadnou dopravou). Je to jakýsi nový životní styl. Obytňáky si spíš pořizuje starší generace.
Jak správně píšeš, dost lidí dnes opouští bydlení v domech a s přívěsy se přesouvají na různá místa. To by potom ovšem museli pracovat nějak online.
Evži, chápu, někdo holt toulavé boty nemá.
Určitě to musí být zajímavé, ale já na to nejsem. Ještě tak tady u nás.
Jsem jako Holub, když mu žena řekla: Už se narajzoval dost, doma zůstane!
Je to milé poohlédnutí za zážitky z cestování. :)
Na konec bych k Ukrajincům připsala i další lidi. Protože možnost cestovat není životní nutnost a jsou i jiní, kteří si to nemohou dovolit. Naopak na Ukrajině žijí i boháči a ti problémy s necestováním nemají.
A mezi ty rodiny, co žijí v obytných přívěsech patří i ti, kteří se tak svobodně rozhodli, tedy alespoň to říkají. Že je přestalo bavit žít v domě, že v tom přívěsu si jsou blíž a že jsou tak šťastnější.
Tak přesně ten film se mi vybavil... Viděl jsem jej poměrně nedávno a ačkoli názory na něj jsou vcelku rozporuplné mně se líbil. Zaujal mě. Nejsem si sice tak docela jist jestli bych nějak podobně dokázal žít ale něco mě na tom přitahuje. Láká. I když - tady není emerika. Mohl bych se tak akorát stěhovat od Aše přes Dobříš a Příbram k Neumětelům. A pak přes Chlumec do Jablůnkova. Nakonec až dolů do Břeclavi. A poté zpět do Aše.
Jinak hezké dílko. Pohodové.
Už držím hubu...
Ireno, díky.
Janino, sama bych si to asi taky rozmýšlela, ale když je do toho člověk "hozen", tak mu nezbyde než se s tím nějak poprat. A nakonec sám žasne, co vlastně v životě nepotřebuje a že všecko se dá nějak vyřešit...
Ugard-Loki, máš pravdu, četla jsem už víckrát na netu, že řada lidí letos cestuje, jako by to bylo naposled. On se tak trochu propojil hlad po cestování po dvou letech covidu s válkou na Ukrajině a opětnou vidinou toho, že už to zas nebude možné...
Působí to tak pohodově, ale docela tyhle lidi obdivuju. Chce to určitý typ nátury. A odvahu. Nelpět na zavedených zvyklostech, nedělat si hlavu s věcmi, které se nedají naplánovat... nemít starosti, že někde v zahraničí onemocním apod. Zamlada jsem si podobné věci nepřipouštěla, teď už bych do toho nešla...
Cestování jako životní styl jsi vystihla zajímavým článkem na základě zkušeností z cest...
Někdy si člověk užije víc chození se dvěma psy než jednou ženou. (ovádský smajlík)