Dívka a moře - Marseille III.

Marseille

(červenec 2003)

III.

O chvíli později nasedali do metra na stanici Bougainville. Jako první mělo přijít na řadu ubytování.

„Kam jedeme?“ zajímalo dívku.

„Do čtvrti Camas. Na Rue Abbé de l’Épée stojí blok ošklivejch činžáků, kde jsem při pobytu ve městě doma,“ lezlo z Čočky jak z chlupaté deky, „ale pokud ti to vadí, najdem slušnej hotel.“

„Chceš mě představit rodičům?“ vyděsila se.

„Ne, to ne. Víš… já nemám rodiče,“ zazněla rozpačitá odpověď, „tedy mám, všichni maj rodiče, ale já ty svoje nepoznal.“

„Jsi z děcáku?“ zeptala se, aby ho ušetřila trapného vysvětlování.

„Jo,“ kývl a trochu zrudnul, „vadí ti to?“

„Nepřeskočilo ti, proč by mělo? Vyklop ke komu jedem, a až bude příležitost, chci vědět něco o tvý minulosti.“

„Platím si pokoj u jedný paní. Je moc prima, uvidíš.“

„To se ti vyplatí držet pokoj, když jsi tu pár dnů v roce?“

„Prcku, to asi nepochopíš. I když daleko, nějakej domov máš. Já měl poprvý vlastní pokoj v patnácti. Do tý doby nás spalo v ložnici vždycky minimálně deset. Je to jen podnájem, ale i z druhýho konce světa se mám kam vrátit. Domů, rozumíš, domů.“

„Vždycky si tam vodíš holky?“ zeptala se přímo.

Čočka opět nahodil červený odstín: „Ne, budeš první.“

„Ty si ještě neměl holku?“ vykulila oči.

„Tak jsem to nemyslel,“ rozesmál se, „neboj, nejsem panic, ale ke mně nikdy nesměly.“

„Tak proč já?“

„Jsi jinej případ, tamto byly holky na jednu noc.“

Hovor se zasekl a dívka přemýšlela o poslední větě. Je dobrý parťák a kamarád. Tušila, jak proběhne noc a třeba bude i dobrý milenec, ale vázat se nechtěla. Mohou spolu prožít pár hezkých dnů, než opět nastoupí na Mary. Musí si ještě o všem promluvit.

Rozhrkaný výtah dojel do čtvrtého patra omšelého, ale čistého domu. Když Čočka otevřel dveře klece, dívce se rozklepala kolena. Bylo to stejné jako vždy, když se měla seznámit s cizími lidmi. Strach jí vzal všechnu barvu z opáleného obličeje.

Čočka na ni hleděl s obavou: „Prcku, co je ti?“

„Bojím se,“ špitla.

„Čeho? Nikdo ti tu neublíží a Monique se ti bude určitě líbit.“

„Tak jdem,“ vzdychla.

Po zazvonění otevřela asi padesátiletá, štíhlá žena. Chvíli zůstala stát s komicky pootevřenými ústy, potom roztáhla paže a vykřikla, že to museli slyšet až v přízemí: „Jean-Claude, to je překvapení. Vítej doma.“

Během několika následujících okamžiků to vypadalo, že se rozhodla z potápěče vymáčknout duši. Když opět nabral dech, došlo na představení Prcka, což se neobešlo bez dalšího obětí a snad jen díky trénované tělesné konstrukci vyšla ze srdečného sevření bez fyzické újmy. Monique je zvala dál, ale Čočka odmítl.

„Jen si odložíme věci a potřebuju poradit. Mám za úkol z tohohle,“ ukázal se škodolibým úsměvem na dívku, „udělat ženskou. Čeká ji dneska večeře v nóbl restauraci s ředitelem firmy.“

Monique přejela dívku pohledem a vlepila Čočkovi symbolický pohlavek: „Sprosťáku, vždyť je to hezká holka, ale je pravda, že takto do restaurace nemůže. Slečno, to je vážná věc, kterou vyřeší jen ženské. Pojďte na chvíli dál, udělám kávu a něco na sebe hodím. Jean-Clauda necháme doma, než obstaráme nákupy.“

Těsně před devátou vystoupili z taxíku před restaurací Axis, na ulici de la Sainte Victorie, přímo do náruče šéfa, který je již očekával. Dívku přejel pohledem a obdivně hvízdl. Kromě Čočky, jenž měl půlhodinový předstih, ještě nikdo z Mary neviděl kolegyni jinak než v tričku a kalhotách nebo šortkách, neoprénu, či občas nedostatečně oblečenou. Nyní měla černé upnuté šaty s hlubokým výstřihem vpředu i vzadu a lodičky, které jí s vyčesanými vlasy přidaly trochu na výšce. Zlaté hvězdičky v uších nahradily kroužky z bílého zlata s červenými kamínky, což doplňoval řetízek s přívěskem ve stejném stylu. I kabelka měla podobný motiv u zapínání. Také na líčení obličeje byla znát práce dobrého salónu.

„Prcku, myslím, že budeš za hvězdu. Ředitelova žena zbledne závistí,“ ocenil šéf její vzhled a otočil se k Čočkovi, „zařídils to perfektně. Ještě mi řekni adresu hotelu, kam ji mám po večeři dovézt.“

„To nebude třeba, počkám na ni.“

„Kde bydlí?“

„U mě,“ hlesl Čočka.

„Tak hele, vy dva,“ zamračil se šéf, „co děláte o dovolený je vaše věc, ale jestli vás při něčem nachytám na palubě, skončili jste! Rozumíte!?“

„Ano,“ špitla dívka a Čočka kývl, že i on rozumí.

Šéf uvedl dívku do salónku, kde čekal starší prošedivělý muž s  vydutým břichem, jehož představil jako ředitele firmy. Doprovod mu dělala asi pětadvacetiletá žena, která zjevem musela budit pozornost mužské části populace. Prckovi chvíli trvalo, než se smířila s myšlenkou, že jde o tlouštíkovu manželku. Nechápala, co táhne mladé krásné ženy k o mnoho let starším mužům obrostlým vrstvami tuku. Bez ohledu na výši konta se jí dělalo špatně při myšlence, že by měla skončit s někým takovým v posteli. Mladá ženská má mít vedle sebe mladého muže.

Když se usadili u stolu, přišel šok. S hrůzou hleděla na množství vidliček, nožů a lžic různých velikostí i tvarů. Chápala, že budou sloužit k dopravě kousků jídla z talířů do úst, ale které na co použít, o tom neměla potuchy. Totéž platilo o čtyřech skleničkách. Paralyzovaná strachem z ostudy, kterou si udělá, nevnímala komplimenty ředitele na svůj vzhled ani dotazy ženy, v kterém salónu šije. Měla jediné přání. Strhat ze sebe všechna pozlátka a utéct někam daleko, kde bude sama.

„Prcku, probuď se,“ šťouchl do ni šéf, kterému došlo, jaký má problém.

„Promiňte,“ zašeptala se sklopenou hlavou a dál žmoulala roh ubrusu s pohledem upřeným na stůl. Nakonec jí pomohla z rozpaků ředitelovala žena, která vstala s omluvou, že si musí poopravit make up a vybídla dívku, aby šla také.

„Děvče, vzpamatujte se, o nic nejde,“ spustila, když vešly na toaletu, „byla jsem v úplně stejné situaci před pár lety. To zvládneme.“

„Bojím se,“ vzdychla dívka, „nevím si rady s těmi udělátky na stole.“

„Rozumím vám. Nejste zvyklá na takové stolování, ale nic na tom není. Až začnou nosit jídlo, dělejte totéž, co já a na nějaký přehmat se vykašlete. Kapitán Bescond nám o vás hodně řekl, takže chápeme, že toto není prostředí, v němž se cítíte dobře,“ usmála se na dívku, „myslím, že to nakonec zvládnete lépe, než kdybych se já měla potopit pod vodu. Hlavu vzhůru, nepanikařte a bude dobře.“

Že bude dobře, tím si nebyla vůbec jistá. Strach z komunikace s cizími lidmi působil jako obrovské závaží tisknoucí ji k zemi.

- pokračování -