Dívka a moře - Marseille IV.

Marseille

(červenec 2003)

IV.

Snažila se. Opravdu se snažila, ale stejně si po dobu večeře připadala jako divoch na večeři u královského stolu. Díky prázdninám, které trávila pravidelně u moře a službě na Mary, kde převažovala francouzská kuchyně, naštěstí alespoň věděla, jak si poradit s konzumací mořských potvor. Zbytek odkoukala od ředitelovy manželky.

Horší to bylo s otázkami. Z doby pobytu na lodi zachraňoval situaci šéf, ale v oblasti soukromí chvílemi docházelo k trapným situacím. Většinou ze sebe vypravila jen krátkou větu nebo odpovědi typu ano ne. Konečně došlo i řediteli, že pozvání na večeři nebyl dobrý nápad a začal probírat plány na příští sezónu. Dívka mlčky trpěla s jediným přáním, aby již byl konec.

Dočkala se o půl jedenácté, kdy ji šéf vyprovodil před restauraci a předal Čočkovi. Hojivou náplastí byla smlouva uložená v kabelce. List papíru, podle něhož měla zajištěný další rok u společnosti a tentokrát již s plným platem. Ještě k tomu dostala šek s tučnou odměnou za podíl při zkoumání vraku pro pojišťovnu.

„Jak bylo?“ zajímalo Čočku, když vyrazili k domovu.

„Už nikdy nechci nic takovýho zažít,“ oddechla si, že má vše za sebou.

„Za chvíli dorazíme domů a zapomeneš.“

„Vedeš si mě tam jak holku do postele a slíbils mi rande,“ rýpla si.

„Promiň, tak to není. Přijmeš pozvání na rande?“

„Ráda. Půjdem pěšky a cestou mi budeš vyprávět o dětství. Potom budem chvilku rozpačitě přešlapovat před barákem, než mě pozveš na kafe,“ sdělila svou představu.

Čočka se zarazil: „Tak to bude problém. Marseille není bezpečný místo pro noční procházky, ale zkusíme to a snad přežijem,“ nechal dívku, aby se do něho zavěsila a začal vyprávět.

Jean-Claude Simon byl nalezenec, odložený pár dnů po porodu ve vestibulu nemocnice Saint Joseph. Neměl u sebe nic, co by mohlo rodiče identifikovat. Děcko bylo slabé a lékaři mu příliš naděje na přežití nedávali. Klučina však bojoval ze všech sil. Brzy se stal miláčkem sester na kojeneckém oddělení, kde strávil čtyři měsíce před převezením do kojeneckého ústavu. Křestní jméno prosadila vrchní sestra, platonicky zamilovaná slavného lyžaře Jean-Claude Killyho. Kde přišel k příjmení se nikdy nedozvěděl.

Po dosažením třetího roku života byl přemístěn do dětského domova poblíž marseilleského přístavu. Tam strávil dětství pod přísným dohledem sester řádu Bénédictines de Notre-Dame. Školou proplouval s průměrným prospěchem, až na malou výjimku. Od útlého věku hezky kreslil, zpočátku čímkoliv na cokoliv. Křídou ukradenou v učebně na dlažbu chodby, uhlem z kamen po stěnách nebo alespoň nehtem po zamrzlé okenní tabulce.

Ve druhé třídě si talentu všimla jeptiška vyučující výtvarnou výchovu a donesla mu skicák. Ten den změnil Jean-Claudovi život. Od počátku měly črty jediné téma, moře a lodě. Z okna ložnice byl výhled na přístav a u něho trávil se skicákem většinu volného času.

Další velký předěl nastal v jedenáctém roce, kdy se přestěhoval do druhého křídla budovy. Změnili se i vyučující. Někteří docházeli z civilní školy a přibyly nové předměty. Potom přišel den, kdy v hodině fyziky předváděl kantor úžasný pokus. Zasunul do stojanu nikol a ve ztemnělé učebně se stal zázrak. Po průchodu kouskem skla vyrazil z obyčejného paprsku bílého světla proud duhy. Něco tak neuvěřitelného klučina ještě nikdy neviděl. Jako fascinovaný sešel ke katedře, kde dlaní světlo pohladil. Potom zůstal nevěřícně zírat na učitele.

„Zajímá tě to?“ zeptal se kantor, kterého reakce žáka překvapila.

„Ano,“ hlesl Jean-Claude.

„Viděl jsi někdy, jak funguje fotoaparát?“

„Ne.“

„Chtěl bys zkusit fotografovat?“

„Ano.“

„Zítra odpoledne jdu fotit do kostela, tak ti vyjednám vycházku a půjdeš mi svítit,“ navrhl kantor a žáček nadšeně přikývl.

Z první vycházky se stalo pravidlo. Jean-Claude poznával svět, o němž doposavad neměl potuchy. Ani kantor nepřišel zkrátka. Získal pracovitého učedníka s citem pro světlo a kompozici. Roky nad skicákem nesly ovoce. Jako odměnu za pomoc mu po roce učitel pořídil starší zrcadlovku. Jean-Claude zcela odložil tužku s blokem a volný čas trávil s fotoaparátem nebo v temné komoře.

Když v patnácti letech opouštěl dětský domov, měl o budoucnosti jasno, ale čekala ho studená sprcha. Francouzské učňovské školství v té době neotevřelo obor fotograf a na studium střední školy neměl prostředky. Domov mu vyjednal nástup do učení v autodílně s plným zaopatřením, ale nenastoupil tam. Místo toho se nechal zaměstnat jako pomocný dělník v docích. Na svůj věk byl fyzicky vyspělý a zfalšovat na osobním dokladu datum narození nebyl pro šikovného fotografa problém.

Zde přišel třetí přelom hned v několika směrech. Bez fotoaparátu neudělal krok a brzo si vysloužil přezdívku Čočka, která mu již zůstala. Jeden z kolegů se věnoval sportovnímu potápění, a protože mladík zůstal věrný při pořizování obrázků lodím a moři, brzy se nechal přemluvit k prvním ponorům. Svět pod hladinou mu učaroval. Vyrobil si obal na foťák, aby mohl pořizovat obrázky pod vodou.

V té době opustil ubytovnu v přístavu a našel si podnájem u Monique, která mu dovolila zřídit v pokoji temnou komoru. To všechno mělo velký háček. Plat pomocného dělníka nebyl velký a koníčky lezly do peněz. Nutně potřeboval další příjem. Oběhl několik ateliérů v okolí přístavu a v jednom dostal typ na agenturu najímající fotografy na speciální akce. Jean-Claudovi bylo jedno, co bude fotit, hlavně, aby za to něco káplo.

Kapalo a hodně. Jenomže ne za focení, ale filmování. Byl sice najatý jako osvětlovač, ale ve skutečnosti dělal holku pro všechno. Podrž tohle, podej támhleto, uhni, umej tu krev, připrav další scénu, to byly nejčastější příkazy. V suterénu opuštěného činžáku probíhalo v utajení natáčení pornofilmů zaměřených na tvrdé praktiky. Pro mladíka nebylo porno neznámým žánrem a praktické zkušenosti s dívkami měl také, ale se sadistickým pojetím sexu se ještě nesetkal.

Přes tři měsíce probíhal v Jean-Claudovi duševní boj mezi pravidelným příjmem balíku franků a odporem k práci, za niž je inkasoval. Potom ohlásil podivnému týpkovi, který sám sebe nazýval uměleckým šéfem, že končí. Místo odchodu dostal další nabídku. Zatím jen svítil, připravoval scény a občas mu půjčili druhou kameru pro záběry z jiných úhlů, které nebylo možno opakovat. Teď se měl vrátit k focení za ještě větší honorář.

Na den, kdy vešel do ateliéru ukrytého za studiem, kde se natáčelo porno, neměl zapomenout do konce života. Nikdy tam nebyl a ani netušil k čemu slouží. Pouze občas odtamtud zaslechl tlumené hlasy. Dva pomocníci připravovali scénu na letišti obklopeném reflektory vytvářejícími světelné stěny. Uprostřed postele byl propletenec nahých dívčích a chlapeckých těl. Věk žádného nepřesahoval deset let.

Jean-Claudovi se při myšlence, co má následovat zvedl žaludek. Tehdy pochopil, co znamená v praxi rčení z bláta do louže. Oznámil, že definitivně končí a chtěl opustit suterén. Neuvědomil si však, že existují činnosti, kde se z rozjetého rychlíku vystoupit nedá. Objevila ho druhý den ráno jakási žena v kontejneru na odpadky a moc života v něm nezbývalo.

Když se po týdnu probral na nemocničním lůžku, první návštěvou ho poctil uniformovaný policista. Do protokolu nahlásil vše. Z nemocnice putoval do vazby a před soud. Vzhledem ke spolupráci při vyšetřování opustil brány vězení pro mladistvé po půl roce.

Přišel o práci a nebýt dobré duše bytné, musel by krást nebo zemřít hlady. Problémem byl věk a pobyt v kriminále. Několik měsíců se poflakoval od ničeho k ničemu, než počátkem července Monique oznámila, že mu našla práci. Radost však vyprchala po sdělení podmínek. Do dovršení plnoletosti bude dělat za ubytování a stravu s nepatrnou odměnou jako kapesné. Nebyl však v situaci, kdy by mohl odporovat.

Hned druhý den ráno si vzala Monique z práce volno, aby mohla chráněnce do nového působiště doprovodit. Když stáli na palubě Marie Antoinetty a kapitán vykládal Jean-Claudovi o náplni jeho práce, tak na peníze zapomněl. Potápění, focení, filmování, svět o němž vždy snil se zhmotnil do podoby nesoucí jméno Mary.

- pokračování -