Dívka a moře - Marseille VII.

Marseille

(červenec 2003)

VII.

Hrklo v ní hned, jak ho uviděla. Byl to tentýž detektiv, kterého v přístavu nazvala blbcem. Nejprve si povídal u dveří s policisty a potom zamířil ke zbylé dvojici ulízanců v kožených bundách. U jejich stolu se nezdržel dlouho. Když mladíci opustili restauraci následoval krátký proslov ke skupině štamgastů, v němž jim kladl na srdce, aby nezapomněli zítra přijít na okrsek sepsat svědeckou výpověď a i oni mohli odejít.

Jeden z mužů se ještě po cestě ke dveřím k detektivovi otočil: „Aby bylo jasno, tihle dva se bránili. Ti grázlové jim nabídli koks, a když odmítli, napadli je. Všichni jsme to viděli.“

„Vypadněte,“ okřikl ho detektiv.

Když všichni restauraci opustili, propustil hlídku a nařídil hospodskému, aby zamkl. Teprve potom si sedl ke stolu, u něhož čekala dívka s Čočkou.

„Spusťte. Teď chci slyšet vaší verzi. Nejdřív vy,“ ukázal na dívku.

Předvedla na svou povahu obdivuhodný výkon, když ze sebe dokázala dostat několik souvislých vět, v nichž popsala situaci. Potom totéž učinil rozvláčněji Čočka.

Detektiv si chvíli pohrával s dívčiným pasem, než se zeptal: „Co děláte ve Francii?“

„Jsem na dovolený,“ nelhala, protože dovolenou opravdu měla.

„Na jak dlouho?“

„Než bude opravená loď.“

„To je do kdy?“

„Do dvanáctýho července.“

„Proč jste mě v přístavu nazvala blbcem?“ zeptal se zřejmě proto, aby věděla, že ji poznal.

„Choval jste se tak,“ pokrčila rameny.

„Jste si vědomá, že vám můžu pěkně zavařit? Jste v cizí zemi a můžu vám přišít obvinění z napadení. To stačí na osmačtyřicet hodin v cele. Za skalpování lze případ překvalifikovat na ublížení na zdraví s trvalými následky a máme vazbu. Nevím, jak těžké zranění jste způsobila tomu, co je v bezvědomí, ale myslím, že bude hůř.“

„Co po ní chcete? To má bejt pomsta za toho blbce?“ vyjel Čočka.

Byl si vědom, že jsou v průšvihu, ale detektiv postupoval v rozporu s policejními praktikami. Zatímco dívka odpovídala na otázky, přemýšlel, proč se chová tak podivně. Podle zvyklostí je měl odvézt k výslechu a potom vznést obvinění nebo  propustit.

„Aspoň omluvit by se měla,“ pokýval hlavou policista.

„Tak promiňte,“ řekla na půl pusy tónem, který jasně svědčil o tom, že omluva rozhodně není v souladu s přesvědčením.

Měla strach, hrozný strach z následků toho, co provedla, ale nebyla schopná racionálně myslet. Na otázky odpovídala s vypětím všech sil. Stáhla se do sebe a uzavřela před světem. Nejraději by utekla daleko od lidí. Na opuštěnou pláž, kde by si mohla povídat s vlnami, zapadajícím sluncem nebo s  opičkou na ostrově Roxa. Tam patřila, těm všem rozuměla, ale tady byla bezmocná. Nechápala, proč jim dealer nutil drogy ani proč tu sedí a musí odpovídat na otázky člověka, kterého vidí podruhé v životě.

Vypadalo to, že detektiv o něčem intenzivně přemýšlí. Také asi nebyl v jednoduché situaci.  Po chvíli dospěl k rozhodnutí, a než začal potichu vysvětlovat nabídku, vykázal hospodského z místnosti.

„Kriminalitu máme vysokou a práce hodně. Nechci se zabývat dalším případem, tak nabízím dohodu. Zapomenete na drogy, tuhle hospodu i všechno, co se seběhlo. Ještě v noci opustíte Marseille. Na oplátku zařídím, že případ bude odložen. Pokud nezmizíte, loď odpluje bez vás, protože ke stávajícím obviněním přidám ještě přechovávání drog. Doufám, že chápete…“

„Ano,“ skočila mu do řeči dívka.

„Co ano?“ nepochopil, co má na mysli.

„Odjedu ještě dneska z Marseille i Francie. Můžem už jít?“

Policistu zřejmě rychlá reakce překvapila: „Já to myslím vážně.“

„Já taky,“ kývla s pohledem upřeným do desky stolu a zopakovala otázku, „můžem už jít?“

„Ne! Nejdřív odejdu já a vy za čtvrt hodiny,“ policista se zvedl a zavolal na hospodského, aby mu odemkl.

„Takže je konec společný dovolený,“ vzdychl Čočka, když za policistou zaklaply dveře.

„Asi jo,“ přisvědčila, „proč nás pustil?“

„To vám vysvětlím,“ ozval se hospodský, který opět zamkl dveře a skrytý za záclonou sledoval cosi venku, „mluvil sice potichu, ale většině jsem rozuměl. Je na výplatní listině těch grázlíků a nemůže si dovolit větší vyšetřování. Zítra někdo z odborů vysvětlí dokařům, co půjdou vypovídat, že nic neviděli. Zraněné přepadli na ulici neznámí pachatelé, které se nepodaří dopadnout. Taková je dneska praxe.“

Čočka také přistoupil k oknu, aby viděl, co je tam tak zajímavého. Na druhé straně ulice stálo auto, v němž seděla dvojice ulízanců, kteří byli původně také hosty restaurace.

„Ten policajt o nich musel vědět,“ vyhrkl.

„Musel,“ připustil hostinský, „pustím vás zadem.“

„Je to blbec,“ zaznělo tiše od stolu, kde seděla dívka s hlavou v dlaních.

„Nemusíme přece opouštět Francii,“ navrhl Čočka, když minuli několik bloků domů a zvolnili tempo, „můžem odjet do vnitrozemí nebo si najít penziónek, kde strávíme zbytek dovolený.“

„Ne,“ odpověděla krátce.

„Ale proč?“

„Nechci tu zůstat.“

„A kam chceš jet? Říkala jsi, že doma nikoho nemáš,“ snažil se argumentovat, aby si odjezd rozmyslela.

„To je jedno, odjíždím.“

„Prcku, jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem. Mohla jsem ho zabít.“

„Proboha, mysli, ten hajzl mě skoro uškrtil. Nesmíš odjet!“

Odpovědi se nedočkal. Vydržela mlčet celou cestu a Čočka další domlouvání vzdal. Poznal ji za víc než půl roku dost dobře, aby věděl, že každá snaha je marná. Zalezla do ulity a zazdila vchod.

Seděl na posteli a sledoval, jak přítelkyně skládá věci do troleje. Když byla hotová, rozhlédla se po místnosti, jakoby kontrolovala, zda něco nezapomněla. Potom zamířila ke dveřím.

„Kam jdeš?“ vyskočil z postele. „Je jedenáct, sama nikam nemůžeš.“

Zastavila s pohledem upřeným do podlahy: „Na letiště. Chytím si taxíka.“

„Tak to ne,“ pokusil se ji ještě jednou zastavit, „nepustím tě! Chtěli jsme spolu prožít hezkou dovolenou a teď utíkáš.“

Poprvé od návratu do bytu na něho pohlédla: „Pojeď se mnou.“

„Kam?“ zeptal se s nadějí, že zase začne normálně komunikovat.

„Na místo, kde jsem opravdu šťastná a cejtím se tam v bezpečí. Nikdo tě tam neobtěžuje, s nikým nemusíš mluvit, nikdo ti neublíží. Tam můžem bejt jen pro sebe. Prosím, poleť se mnou.“

Okamžik nevěřícně zíral, zaskočen záplavou slov, která ze sebe vychrlila. Potom vyskočil, popadl lodní pytel a začal balit.

- konec -