Rodina

Rem,

ano znám i hodně poničených socialistických sousoší, ale tohle poničené není, je úplně v pořádku, dokonce na něm není vidět ani patina času, třebaže stojí jen několik desítek metrů od frekventované silnice. S kočárky okolo je to skutečně stále živá "kultovní záležitost".

Mně nejvíc zajímá, jak je možné, že za mého mládí existovalo několik básnických ikon milovaných velkou částí národa a dnes takový básník neexistuje ani jediný. Zkoumám, zda to byla záležitost stylu nebo osobnosti autorů, kteří se zapojovali do veřejného dění.

V hudbě stále platí, že když umí někdo doopravdy hrát a sedne si za piáno třeba na ulici, okamžitě k sobě přiláká dav.  Ale platí totéž i v poezii?

Kdyby dnes Grogory Corso hřímal z pódia, pořád by mu tleskaly desetisíce diváků?  A pokud ne, proč ne? Poezie "už byla" ?

atkij,

trochu jsem ten závěr teď právě předělala. Myslíš, že to vypadá líp?

blackie,

já se osobně dost divím, kolik nahých soch za socialismu zdobilo veřejná prostranství, když jinak byla nahota přísně zakázaná.

vesuvanko,

díky za tip a jsem ráda, že zaujalo.

atkij,

konec té básničky vadí více lidem a já uznávám, že nejspíš budete mít pravdu. Ještě popřemýšlím nad změnou poslední sloky.

F.M.R.C.,

škoda, že už se neposílají pohlednice. V osmdesátých letech se posílaly takové ty barevné, kde bylo tak čtyři pět pohledů na nějaké město současně... Někdy tam opravdu mohla být i nějaká ta (tehdy) moderní socha.

phil,

já znám JNS jen z fotek a z veřejných čtení, která jsem sledovala na internetu, když jsem na to měla čas. Živel to určitě bude a proto taky není nudná. Mám v knihovně víc jejich sbírek, ale nejvíc mě bavil Les. Ten asi taky budeš znát, vždyť les je tvoje téma.

Bačkovský,

ano i mně se líbí. Dala jsem ji sem kvůli té zmínce o soše rodiny, na kterou chce použít muž kámen v sobě.

8hanko,

za socialismu se při stavbě sídlišť pamatovalo i na sochařskou výzdobu. V sedmdesátých a zvlášť v osmdesátých letech to už nemuselo být nic angažovaného, ty plastiky byly nejčastěji abstraktní. Ta, o které píšu je trochu kýčovitá, ale realisticky zvládnutá. Po letech dokonce to sousoší získává zvláštní půvab. A divím se, že se na něm nepodepsali sprejeři.

Janino,

s tou doslovností ti dávám za pravdu. Ano, asi by doopravdy bylo lepší, kdyby báseň končila modrou výbojkou (rudá záře "nad Kladnem" versus modrá ODS výbojka).  Chtěla jsem ale napsat "moderní angažovanou báseň" jako Roman Rops - Tůma, respektive parodii na takovou angažovanou báseň, a tak jsem tam dala ten obraz kočárků kolem nahé rodiny ze sedmdesátých let. ...Dalo by se to i pěkně vyfotit, kdyby byl člověk ochoten tam kvůli světlu strávit půl dne, ale - už v tom městě nebydlím.

Štírko,

moc děkuji. Občas někdo zareaguje na Skácela, občas na současné básníky. Je to ale tak, že se čtenář zajímá buď o Skácela nebo o současnost. Ráda bych našla někoho, koho zajímá obojí.

Krásná báseň, TIP. Obzvláště mě zaujalo:

kamenné, nahé - leč

tesané decentně

cudnými údery kladiva

do stydlivého dláta.

Trojice z pískovce,

ta kdysi  svatá  trojice,

si užívá svůj letní piknik

na ironickém trávníku

tesané decentně - cudnými údery kladiva...*/**************

Poslední dva verše bych oželela, skoro mě rozčilují. Zbytek, tedy podstatná část textu, mi přijde velice podařená.

Báseň jako ze staré pohlednice. Velmi pěkné. Opravdu velmi.

Jitku Srbovou máme společnou. Byla jsem kdysi v Praze na čtení v botanické zahradě. Byla tam zrovna otevřená expozice motýlů, prošla s dcerou a vnuky a pak přišla Lawenderr. Nemohla mě poznat...Mobil je rodu mužskýho a fotí si po svým, lže. No, Jitka Srbová je kus ženský a živel. Pak Jakub Řehák. Kdysi četla jeho báseň Egretta nigra. Moc se mi líbila. Těšila se. Ale to, co tam recitoval, už šlo mimo mne...asi tak. Ještě se taky pamatuju, že jsem měla brejle jak Harry Potter a někdo od stolu před námi se ohlíd a rozchechtal ... já v duchu taky, chechtal se potichu celej ten podzimně letní vzduch...vím svý...  

oboje je mi blízke...

v malej dedinke, ktorú časom pohltilo mesto, bola malá škola s malou sálou, kde sa konali vystúpenia školáčikov a v nedeľu sa premietali filmy...podľa záujmu divákov sa z tried prinášali stoličky... boli filmy, kedy boli na sále dvere dokorán, sedelo  sa aj na chodbe ...tam som prvý raz videla film  Pánu učiteľovi z lásky, aj po rokoch mi vháňa slzy do očí...

súsoší je aj v našom meste niekoľko, pri stavaní sídlisk sa priestory medzi domami skrášľovali sochami, pamätám si pieseň Pilarovej s Mayerom Sochy v dešti, veľmi sa mi páčila, no také súsošie som nikde nenašla... https://www.youtube.com/watch?v=TfpQT9F1G5M

Tvoje báseň se mi líbí opravdu hodně. A když jsem si přečetla snakeův komentář, uvědomila jsem si, že se mi ta báseň líbí hlavně po to světlo modré výbojky. Určitě bych ale nerušila začátek, protože "tesané decentně / cudnými údery kladiva / do stydlivého dláta" je prostě úžasný obraz, toho by byla škoda. "Výbojkou" by to pro mě ale mohlo skončit. Uvědomila jsem si, co mi na posledních dvou strofách vadí: doslovnost. A myslím, že právě doslovnost mi vadí i na většině dnešní tzv. angažované poezie.

Myslím si – že dávat jsem takové věci jako to děláš ty – je úžasné: určitě to stojí spoustu času A máš v sobě patřičnou dávku kreativity – obdivuji, gratuluji, a dávám tip

Evženie,

drtivá většina kin, které jsem znala v různých městech už neexistuje. Ale normalizační sousoší rodiny přetrvávají. Zdá se mi, že tak nějak chytila druhý dech.

Janry,

sny služek za první republiky a tak tochu povinné sny, ze kterých se zrodily Husákovy děti...  Je ale zvláští vidět ty Husákovy děti možná už jako dědečky a babičky tlačící kočárky s vnoučaty kolem sousoší, které tak trochu inspirovalo jejich rodiče. Tak trochu, protože tím hlavním byly nenávratné půjčky, státní příspěvky atd. ...Ale k tomu všemu se možná zase vracíme.

snake,

nic proti tvé zkratce. Možná by to mohlo fungovat. K téhle básničce jako celku se ale vážou mnohé souvislosti, které z mého hlediska, aspoň zatím, musí být zachovány. Ta básnička totiž vznikla na základě mého krátkého dialogu s egilem o díle Romana Ropse - Tůmy  Základ státu.(Je to pod Turgeněvem pozdě k ránu.) Chtěla jsem egilovi ukázat, jak bych si já představovala sžíravou satiru. (O rodině píše i RRT). ...Mám totiž v posledních měsících, zvláště od ukrajinské krize, dojem, že se vracíme do doby normalizace, kdy politici už neslibovali komunismus, ale stále opakovali, že musí být udržena vysoká životní úroveň. Dnešní politici vlastně už taky mluví hlavně o tom, že musí být udržena vysoká životní úroveň. Najednou se vracíme k topení uhlím a dokonce topnými oleji, protože - rodina je konec konců základ státu a jakýsi "zelený úděl" začíná být každému buřt.

Kino s kamny, také jsme ho měli.

A socha ženy s dítětem

v parku mezi paneláky,

tak tu my máme taky :-)

rozdiel a kontrast ... ostalo po prečitaní ešte pred jazykom 

Mně by to takhle úplně stačilo, je to plné silně evokujících obrazů, a i ta historie z toho jasně vyplouvá, jen není tak explicitní. Zvlášť na mě pak působí ta výbojka v závěru, to je krásný motiv.

Ten popis samotný se mi líbí hodně, víc než aplikace a komentáře. dovedu si představit, že by báseň vypadala pouze takhle a byla působivá:

sousoší rodiny

ona, on a dítě

ta kdysi  svatá  trojice,

si užívá svůj letní piknik

na ironickém trávníku

třebaže zrovna hustě prší,

třebaže sněží,

třebaže pozdě k ránu

ji ozařuje místo rudé záře

jen bledé světlo modré výbojky.

Radovane,

jako dítě jsem ještě zažila obrovská kamna u zdi kina. Krásně v nich hučel a plápolal oheň a uvaděčka během filmu přikládala uhlí. Taky si pamatuji, jak byla během filmů o lese plechovým špricem po kině rozprašována lesní vůně.

v maličkém kině

snad z papundeklu

zakrývali okna závěsy

aby vůbec bylo vidět promítání

vedro, ne nepodobné peklu

a mamka s taťkou, dnes už nejsou k mání

věrně chodili nám naproti

Jitka N. Srbová:  V muži

Ležím v muži: trochu mě to tlačí

tam, kde v sobě

láme kámen.

Na dům? Na most, na sochu rodiny -

Tam se spolu posadíme. Muž,

v něm já,

sledujeme dění,

obrůstá to mechem rychleji,

než to dokážeme opucovat narychlo

posháněným nářadím.

Zevnitř muže se hodně jedná o ženy,

učím se je urovnávat, neplést,

hlavně pak na kterou platí co.

Trochu muže tlačím, když mu před očima

běží život. Promiň, říkám, jsem jen

kousek kůry,

který voda vyplaví.