Můj kurz tvůrčího psaní (část II.)

II.

Zamířil jsem do Billy. Naštěstí měli v akci tuzemák. Jmenoval se Leon a na etiketě měl obrázek lva a plachetnice. Vzal jsem celou krabici – bylo tam hned šest krasavců s hřívou ochotných pobavit na počkání. To by mohlo stačit jako propustka a zároveň vydržet minimálně do večera.

Sám jsem si koupil jenom kafe do kelímku. Mozek mi jel naplno; nechtěl jsem ho zavařit, rodil se v něm geniální plán.

Krabice s rumem se pronesla. Ještě, že měli výtah.

Flašky ještě cinkaly, když jsem je pokládal na gumovou rohožku. Otřel jsem si pot z čela. Zazvonil jsem na Kadlece a schoval se za výtah.

„Co to… kurva…,“ ozvalo se od dveří. Pak bylo ticho, zřejmě si všiml krabice se lvy. Zdálo se mi, že slyším úlevný povzdech, než popadl krabici a odtáhl ji do svého doupěte.

Počkal jsem deset minut. To by mohlo stačit na to, aby zkonzumoval půlku prvního lva. Pokud jsem měl nějakou šanci, bylo to teď. Na první zazvonění nereagoval. Hned jak otevřel, zkontroloval rohožku, jestli tam není další krabice. Jeho rozčarování by se dalo krájet.

„To seš zas ty…,“ pronesl zklamaně, když mě uviděl stát na chodbě.

„Pane Kadleci, nezlobte se. Ten rum byl ode mě.“

Nepoznával jsem svůj hlas. Zněl sladce jako chleba s medem.

„Máš ještě nějákej?“

„Nemám – ale můžu pro něj kdykoliv skočit do Billy,“ dodal jsem kvapně.

„Dobře. A co kurva chceš?“

„Chtěl bych se od vás naučit psát, kdyby to šlo.“

Díval se na mě, jestli jsem nespadnul z Alfa Centauri. Potom se rozesmál, až se mu roztřásl nápis Brooklyn na břiše. Měl jsem dojem, že mě otcovsky obejme, k čemuž naštěstí nedošlo.

„Ser na psaní a pojď se mnou, kápnul jsem na lepší zábavu.“

Následoval jsem ho do obýváku, kde měl zatažené žaluzie. Na konferenčním stolku byla vyskládaná pyramida plechovek, jejichž smrad mi připomenul non-stopy, ve kterých končí každá pořádná pařba. Vedle pyramidy stála flaška Leonu, což mě zahřálo u srdce. Pod stolkem byla zelená plastová konev plná žluté vody. Alespoň jsem doufal, že jde o vodu, protože v celé jeskyni se nenacházela jediná kytka.

„Vidíš toho navoněnýho knírače?“ zeptal se a ukázal na rozeřvanou televizi.

Podíval jsem se. Opálený padesátník s knírem zabíral celou obrazovku. Na první pohled sňatkový podvodník, obchodník s plynem, zahradník nebo ještě něco horšího.

„Tak nestůj a vezmi místo.“

Nejistě jsem usedl na gauč. Hned jsem se zabořil do čehosi měkkého a cibulově smradlavého.

„To je nějaká telenovela?“ zeptal jsem se opatrně. Čekal jsem mnohé, třeba že mě nepozve na čaj nebo že budu muset analyzovat Marcela Prousta. Ovšem to, že s nadšením sleduje telenovely, mi vyrazilo dech.

„Bych řek. A ne nějaká, ale turecká. Ten knírač se jmenuje Demet Özdemir. Říkám mu Dement. A ta plastiková krabice, kterou Dement miluje, to je nějaká O?uzhan Koç. A to není žádná kočka, vypadá stejně jako on, jenom si holí knír.“

„Teď poslouchej.“ Kadlec popadl televizní ovladač a vypnul zvuk. „Co zrovna říká Dement, studente?“

Průšvih! Jenom jsem mlčel jako mrtvá ryba. Dokonale mě zaskočil, syčák.

„S tebou je teda zábava jako v turecký márnici,“ povzdechl si Kadlec a jedním vrzem dopil Leona. „Správnej spisovatel si musí umět poradit.“

(...)