Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

TD - Ledové krupky

25. 09. 2022

609

Autor

Gora

Volné pokračování dílka:

Výdejní okénko

V kavárně si dával zásadně čaj. S turkem skoncoval po třiceti letech v osmdesátém devátém.

Díval se přes okraj šálku z růžového porcelánu na ženu se zelenýma očima, kterou náhodně spatřil ve městě, a ona pozvání přijala. Kdysi už se potkali...

„Snad každý mě tu zná,“ dodal téměř omluvně a spíš jen tak, aby něco prohodil, po uvítacím baletu personálu kolem jejich stolku.

„Známý jako pětka,“ zažertovala. „Doufám, že ne falešná!“

„Co si o mně myslíš,“ vehnala mu její slova ruměnec do tváří. V tu chvíli vypadal velmi mladě. „Povídejme si raději o tobě.“

„Dobře, Dalibore. Jen mě včas zastav!“

Uvědomila si až tady a teď, jak zvláště zní tykání s mužem o dvacet let starším, a rozpaky se téměř zajíkla. Na dvoudenním kurzu civilní obrany kdysi seděli tak blízko, hlavy nakloněné k sobě a pod lavicí listovali zakázanou literaturou. Tenkrát jim vzhledem ke společným zájmům o jógu a samizdat spíš připadalo divné vykání.

Kde však bylo spiklenectví nad knihami dnes?

Čas zatáhnul za oponu a mohli se nahlas bavit, o čem chtěli.

„Vzpomínáš na doktora Neudorfla, jak přednášel v masce několik hodin v kuse, jen aby nám dokázal, že to jde a nakonec se zhroutil?“

Vyprskla smíchy. Byla tehdy v té beznadějné nudě přímo nadšena, že usedli vedle sebe, a zoufalství nad dvěma zdánlivě promarněnými dny se postupně rozplynulo. Rádi na školení civilní obrany zavzpomínali a čas od času se nezávazně a v přátelském duchu scházeli.

Dnes se však nadšeně rozpovídala o Praze a studiích, které jí byly ještě před pár lety zapovězeny. Sylvie měla sice hodně učení, zdravotnické vzdělání jí pochopitelně nedalo dostatečnou průpravu na žurnalistiku, doháněla, co bylo třeba, po večerech. Ale žila, jak si vysnila a byla šťastná.

„Odmalička jsem totiž chtěla psát, ne být sestřičkou,“ svěřovala se bez rozpaků Daliborovi.

Díval se na její mladistvé nadšení, přikyvoval a tak trochu záviděl. Nepochyboval, že školu dokončí.

„A co ty, Dalibore, proč ses rozhodnul pro farmacii?“

Horlivě míchal čaj a dlouze pil, aby získal čas. Jak vysvětlit mladému a zcela svobodnému stvoření, jak to u nich doma chodilo? Zaměstnání vlastně vybírali dětem rodiče, věděl to i od svých kamarádů na základce.

„Nikdy mě nenapadlo doma oponovat. Ostatně otec byl důstojník z povolání, a kdyby jen to, navíc politruk. Na nástěnce v kuchyni rozpis „služeb“ a trestných bodů, pokud nebyly úkoly plněny. Umíš si to představit, Sylvie?“

Nevěřícně protočila oči.

„Vojáci si mě vyhlídli už někdy v osmé třídě a pronásledovali pak i na gymplu. Moje matka, lékárnice, ustupovala otci celý život a ve všem, přesto prosadila, že jsem směl vystudovat farmacii a ne vysokou politickou v Bratislavě.

Nikdy za to mámě nepřestanu být vděčný.“

„Nakonec jsi tedy v zaměstnání spokojený?“

„Jistě, teď už ano. Knížku KSČ a funkci okresního lékárníka jsem položil hned v listopadu 89 a ani nevíš, jak se mi ulevilo. Ta nesvoboda byla pro mě příšerná!“

Vyšli z podniku ven a on Sylvii kousek doprovodil na Objížďkovou. Zalézalo za nehty a nad Krumlovem se zatáhlo.

„Psí počasí, viď? Vzpomínáš, jak jsem po tom školení úmyslně chodila z práce o dva kilometry víc, jen abych se s tebou jakoby náhodně potkala?“

Zasmáli se. A Dalibor by ani zanic nepřiznal, že tenkrát také denně, navlečen v bundě, vyhlížel ze své kanceláře, kdy na okruhu kolem města uvidí dívku v hnědém utíkáčku. Rychle zamknul a jako malý kluk proběhl vrátnici klusem, jen aby Sylvii neminul.

Podali si ruce a mladá žena jej letmo políbila na tvář. Pak přidala do kroku.

Z oblohy začaly padat ledové krupky. Dalibor si povytáhnul límec pláště a vydal se opačným směrem.

35 názorů

Gora

26. 09. 2022

Československá literární komunita

TD - Ledové krupky

Autor

35 názorů

Sdílení