Dívka a moře - Nicol VIII.

Nicol

(červenec 2003)

VIII.

Odpoledne a další dva dny proběhly podle stejného scénáře. Nicol vyžadovala Prckovu stálou přítomnost ve své blízkosti. Místo, aby se strachu z mořských tvorů postavila, budila dojem, že si v něm libuje. Její činnost spočívala v podrobném mapování potopené lodi. V plastovém pouzdře měla rozkreslený vrak, pokrytý sítí souřadnic rozdělujících trup na čtverce o straně jednoho metru. Každý díl vyfotila z několika úhlů, změřila vrstvu korálů a výsledek s popisem namluvila do diktafonu. Ten upravil Čočka přidáním externího mikrofonu ovládaného spínačem.

„Nicol, podle šéfa máš na průzkum Carnaticu dva tejdny. Jsme tu čtvrtej den a nepokročila si. Nechceš pomoct? Já se stejně nudím,“ navrhla dívka, neboť jí práce studentky připadala chaotickou.

„Jak si to představuješ?“ zeptala se nedůvěřivě Nicol.

„Nacvakala jsem toho pod vodou už dost. Ty změř a namlouvej blbosti do diktafonu, já budu fotit. Zkusíme to?“

Studentka souhlasila a díky nové organizaci zmapovaly během dopoledne větší část než Nicol za tři dny. Po návratu na palubu dokonce Prckovi poděkovala a požádala o další spolupráci. Na konci prvního týdne měly splněno.

Celou dobu naštěstí nedošlo k žádnému nečekanému setkání se žraloky, z nichž měla Nicol stále hrůzu. Několik jich sice každé ráno kolem vraku hlídkovalo, ale rozumně dodržovali vzdálenost za hranicí viditelnosti. Stejně tak odpoledne připlavali, když zmizeli turisté. Dívka jejich přítomnost vnímala, ale před Nicol raději mlčela.

Poslední den věnovaný průzkumu Carnaticu dokončily práci v půl šesté a usadily se na zbytku obšívky lodi. Vzduch v lahvích měly ještě na hodinu. Ve druhé půli července je vidět dlouho, tak zpět na palubu Mary nespěchaly.

„Nicol, proč jsi Carnatic mapovala, když jeho podrobnej plán máš v počítadle?“ zajímalo dívku.

„Každý vrak časem mění podobu. Některé polyká dno, jiné pohltí korály a Carnatic se pomalu rozpadá. Nikdo netuší proč. Naše universita ho sleduje přes dvě desetiletí. Každých pět let sem jede některý student provést nová měření. Při tomhle tempu z něj za padesát let nezbyde nic. Zhroutí se do sebe, místo aby vytvořil útes,“ popsala Nicol důvod, proč se universita zajímá právě o tento vrak.

Chtěla ve výkladu pokračovat, ale Prcek ji strhla do bezpečí za vnějším bokem lodi. Vzápětí se místem, kde ještě před okamžikem seděly, prohnalo štíhlé tělo třímetrového žraloka dlouhoploutvého s dokořán otevřenou tlamou. Opět zabránila použití vysílačky a gestem pro vynoření ukázala k hladině. Nicol se však vtiskla do mezery mezi bokem vraku a písečným dnem. Vytřeštěné oči upírala do míst, kde zmizel žralok.

Dívka se ji pokusila z úkrytu vytáhnout, ale marně. Bylo nutné jednat dřív, než šok přejde a Nicol se zmocní panika. Potom by šlo o život. Zvolila radikální řešení, ale účinné řešení – přivřela ventil přívodu vzduchu. Trvalo několik vteřin, než se Nicol začala dusit. Nejprve zalapala po dechu, ale vzápětí vyrazila k hladině jak namydlený blesk. Pud sebezáchovy je přece jen silnější než strach.

„Prcku, tobě hráblo,“ vyjela, když nad hladinou strhla masku a několikrát se prudce nadechla.

„A můžeš mi vysvětlit, co jsem s tebou měla dělat? Plavat pro Zrzouna, aby tě z tý díry vydoloval? To by mě tatínek moc nepochválil,“ bránila se dívka.

„Ten žralok na nás zaútočil,“ změnila Nicol téma, když jí došlo, že se chová směšně.

„Jo, byl nažhavenej tvým výkladem o Carnatiku.“

„Co je to za blbost?“

„Žraloci vnímaj změny elektromagnetickýho pole a frekvence našich vysílaček tohohle zřejmě rozčílily,“ vysvětlila.

„A nemůže se vrátit?“

„Může, ale snad si to rozmyslí a dá pokoj. Radši zmizíme.“

„Co to bylo za druh?“

„Dlouhoploutvák. Poznáš ho podle délky prsních ploutví, protože žádnej jinej je tak dlouhý nemá, a podle bílejch konců. Taky ho většinou doprovází hodně štítovců lodivodů.“

„Prcku, děkuju. Kdybys tam nebyla, sezob mě jak malinu. A prosím tě, tátovi neříkej, že jsem zpanikařila.“

„Neboj,“ uklidnila ji dívka, „ale útok nahlásit musím kvůli druhý partě, aby věděli, že se pod vodou nesmí moc vykecávat.“

Očekávala, že po setkání se žralokem další den Nicol do vody nepůjde, ale překvapila, když při snídani požádala o doprovod.

„Kam chceš dneska? Na Carnaticu si skončila,“ zajímalo Prcka.

„Dopoledne se tam chci ještě jednou podívat a prohrabat dno.“

„Hledáš něco konkrétního?“

Nicol se rozhlédla, zda někdo neposlouchá. Jeden z vědců z druhé seděl vedle ní a musel by odpověď slyšet. Proto jen kývla, což ještě doplnila spikleneckým mrknutím.

„A odpoledne taky?“ zajímala se dál dívka.

„To bych se chtěla podívat na Giannis D. Leží pár desítek metrů od Carnaticu. Měl by být v podobném stavu, zachovaná záď, kousek přídě a rozpadlý střed trupu. Pokud vím, ještě nikdo se nezajímal, proč ty dvě lodě vypadají po najetí na útes stejně.“

„Žraloci ti nebudou vadit?“

„V noci jsem o tom přemýšlela. Pokud mám ještě někdy jít pod vodu, musím se strachu zbavit.“

Nebylo to tak slavné, ale nakonec Nicol do vody vlezla, i když pod lodí kroužili čtyři žraloci šedocípí. Jeden k nim ihned zamířil a dívka dala gestem příkaz k ponoru na dno. Tam uchopila společnici za ruku, aby jí dodala odvahu. Žralok uhnul několik metrů od nich z přímého kurzu, obkroužil místo, kde dřepěly na písku a opět se vzdálil, když ukojil zvědavost. Dívka se pod maskou usmála a rozhodila rukama, jako by říkala: No vidíš, jen se představil, jako slušně vychovaný žralok.

U vraku se Nicol začala vrtat v pravidelných rozestupech v písku dna. Odkryla několikacentimetrovou vrstvu, a když narazila na cokoliv, co mohlo pocházet z lodi, pečlivě to prozkoumala.

Když načínala třetí pokus, Prcek již zvědavostí nevydržela: „Můžeš mi říct, co hledáš? Třeba bych ti mohla zase pomoct.“

Nicol sáhla po knoflíku mikrofonu, ale v poslední chvíli se zarazila a pohledem prozkoumala okolí. Teprve když zjistila, že v dohledu není žádný žralok, podala vysvětlení: „Zlato.“

- pokračování -