Dívka a moře - Nicol XII.

Nicol

(červenec 2003)

XII.

„Je v bezvědomí nebo má poškozenou vysílačku, ale myslím, že žije,“ informoval technik s rukou nataženou k místu, kde z mezery mezi dlaždicemi unikal v pravidelných intervalech proud bublin, „Nicol, v jaký poloze byla Prcek, než to spadlo?“

„Netuším, neviděla jsem na ni.“

„Pustíme do toho. Vzduchu má minimálně na dvě hodiny, pokud je při vědomí, ví, jak s ním hospodařit. Zraněná asi také nebude nebo jen málo, protože by proud vyplavoval krev.“

Když se po půlhodině ke skupině přidal Zrzoun s Čočkou, měli odstraněnou třetinu závalu. O maléru již vědělo od Plešouna.

„Jak je na tom? Žije?“ vyhrkl na šéfa Čočka, na němž i pod maskou bylo vidět, jak je bledý.

„Dejchá, víc nevíme.“

Předměty padají pod vodou o něco pomaleji a potápěči jsou vytrénovaní k rychlým reakcím. Když zahlédla hroutící se řady palet, pochopila, že uniknout nestačí. Na jedné straně byla ulička ucpána starším závalem, cestu vzhůru blokovaly padající balíky a několik metrů směrem odkud připlavaly, neměla šanci zvládnout.

Častý pobyt mezi tvory, kteří jsou obecně považováni za nebezpečné, ji naučil všímat si okolí a automaticky vyhodnocovat únikové cesty. Během dohadů o muréně zaregistrovala, že za ní pravděpodobně bývala také ulička nebo při nárazu lodi na útes došlo k posunutí celých bloků. Tím vznikl mělký, asi půl metru široký otvor, který se vzhůru a dovnitř zužoval.

Rozhodování trvalo zlomek vteřiny. Vecpala se do díry ve chvíli, kdy jí hlavu míjely první dlaždice padající z šestimetrové výšky. Zahlédla, jak se hroutí protilehlá strana, a potom byla jen tma.

Když se probrala, byla stále tma. Cítila na několika místech ostrou bolest v levé noze, boku, rameni a také na temeni hlavy. Měla pocit, že spodní část těla má zalitou v betonu, jak byla obsypána střepy. Levá ruka pevně vězela mezi vrstvou dlaždic a stohem před ní. S pravou sice hýbat mohla, ale zúžený otvor neumožnil dosáhnout na spínač mikrofonu. V prvním okamžiku dostala strach, že rána do hlavy, která ji připravila o vědomí, způsobila slepotu, ale při pokusech dosáhnout k obličejové masce s ulehčením zjistila, že vidí údaje na displeji počítače umístěného na pravém předloktí.

To bylo další důležité zjištění. S dýcháním problémy neměla, ale některý padající kus mohl porušit hadici od lahve. Po několika pokusech zjistila, že když otočí a skloní hlavu k rameni, může údaje přečíst. Vše vypadalo v pořádku a vzduch vystačí na dvě hodiny. Sama se však vyhrabat nedokáže, a také o pomoc si nezavolá.

To ji přivedlo k myšlence na Nicol. Pokud unikla závalu, určitě pomoc zavolá. Dívka si snažila vybavit okamžiky před zhroucením dlažby, kde společnici zahlédla. Otvor, v němž dloubla do ocasu murény, byl asi dva metry od ústí uličky a odražením od stěny se ještě víc posunula ven. Měla šanci, na který závisí můj život, byl závěr, k němuž došla, pokud ji prošvihla, udusím se, protože dřív, než za půldruhý hodiny nás postrádat nezačnou. Najednou byla vytržená z černých myšlenek hlasem ve sluchátku. To volala zoufalá Nicol, ale odpovědět nemohla.

Čas v temnotě utíká pomalu. Každou chvíli kontrolovala hodiny na počítači. Po dvaceti minutách se konečně ozval ve sluchátku nejprve šéf s Nicol, potom Pumpička a nakonec Ichtyl. Do této chvíle provozovala úsporné dýchání, které trénují vyznavači freedivingu. Teď dostala nápad, jak na sebe upozornit, když to nešlo vysílačkou. Přidala na tempu, aby vyprodukovala velké množství bublin. Jednak tím dá najevo, že žije a upřesní svou polohu.

Trvalo skoro hodinu, než se ve škvíře objevila dívčina hlava. Čočka odstrčil šéfa, který byl nejblíž a odstranil poslední střepy, aby jí viděl do obličeje. Byla bledá s mokrými stopami slz na tvářích.

„Jsi v pořádku?“ vykřikl do mikrofonu, až všem zalehlo v uších.

Lehce zavrtěla hlavou.

„Tak řekni něco,“ naléhal.

Šéf mu posvítil přes hlavu a pochopil situaci: „Pitomče, nevidíš, že nedosáhne na mikrofon!“

Čočka napravil nedostatek a stiskl tlačítko na dívčině masce. První slova je dostala do kolen.

„Kde jste se tak dlouho flákali?“ pronesla trochu plačtivým hlasem, ale vzápětí jí pokus o úsměv zkřivil výraz bolesti.

„Jsi zraněná?“ zajímalo Ichtyla, jakožto lodního doktora.

Čočka opět stiskl knoflík, aby mohla odpovědět: „Asi jo. Celou levou nohu po bok mám jako v ohni, taky levý rameno a dostala jsem něčím do hlavy. Nevím, jak dopadla levá ruka. Tu mám přimáčknutou v hromadě, ale cejtím ji.“

„Jak jsi na tom se vzduchem?“ zeptal se Pumpička, když popsala svůj zdravotní stav.

Zkontrolovala údaj na displeji: „Mám devatenáct minut.“

„Konec vybavování a makáme,“ rozhodl šéf, „vydolovat tě stejně za tu dobu nedokážem, ale musíme dostat ven aspoň ruku, aby sis mohla přidržet náhradní flašku. Snad to levou zvládneš.“

Horečně se pustili do práce, ale po chvíli nastal další problém. Z ramene trčel střep. Rána téměř nekrvácela, což způsobil tlak vody udržující okraje proříznutého neoprénu přitlačené k rameni i dlaždici. Hluboko zřejmě nebyl, ale každý pohyb působil bolest.

„Musí ven nebo holku utrápíme bolestí,“ rozhodl Ichtyl. Potom se obrátil k Pumpičkovi: „Připrav se na ucpání díry.“

Technik vytáhl z kapsáře na opasku speciální pásku na provizorní opravy overalů, která lepí i pod vodou.

„Prcku, zatni zuby, bude to dost štípat. Musíme střep vyndat, než se vyvrátí a nadělá větší škodu,“ poučoval Ichtyl, zatímco Pumpička odřízl kus pásky.

Zásah byl hodně bolestivý. Dívka ani nepípla, ale z očí jí vyrazil proud slz. Ještě chvíli se chvěla, jak sůl štípala v ráně. Při představě, co bude následovat až odkryjí bok a nohu, kde bude zaseknutých střepů víc litovala, že ji našli. I udušení by bylo příjemnější.

 „Pokračujem,“ popoháněl je šéf a dívku pohladil po hlavě, jako když konejší malé děcko, „krátí se ti čas. Zvládneš to?“

Kývla s potlačovaným vzlyknutím. Práce pokračovala rychle, a jakmile byla levá ruka volná, začala procvičovat prsty. Neobešlo se to bez prudké bolesti v rameni, ale na tu nebyl čas. Ukazatel zásoby vzduchu byl již chvilku na nule.

Po obnovení citu v prstech stiskla tlačítko komunikátoru: „Končím se vzduchem a až to půjde, sundejte ze mě flašky. Budu mít víc prostoru pro druhou ruku.“

Pumpička jí podal záložní láhev. Obsahovala náplň na půl hodiny a byla opatřena náustkem, ventilem a dýchací automatikou. Měli jich sebou šest, tak práce mohou pokračovat s větší opatrností, až budou odkrývat další zraněná místa. Dívka převzala láhev, několikrát se nadýchla a kývla na šéfa, který jí strhl z hlavy masku a otevřel ventil. Vydýchla do automatiky, aby vypudila trochu vody, která se vždy do náustku dostane. Potom kývla, že mohou pokračovat v práci.

- pokračování -