Promluvy přes zeď

    Vyšel z dřevěného kostelíku.
    Sepnuté prsty na prsou a rozvláčný krok, který budil dojem jako kdyby za sebou táhl pneumatiku.
    Zamyšlený pohled, co chvíli jezdil po zemi, aby se vzápětí uhnízdil v oblacích.
    Trochu tím připomínal houpacího koně.
    Najednou se zarazil, protože za hřbitovní zdí zaslechl nějaké hlasy.

    „Viděl jsem film Poselství, kde zanikla Země pro nějaký nesrovnatelnosti na Slunci, ale mimozemšťané si odebrali nějaké vzorky. Děcka, která dopravila na podobnou planetu. Těžko chápat, co by je k tomu vedlo. Že by jsme byli pro vesmír tak nenahraditelný druh?“
     „To je náš největší problém,“ řekl druhý hlas. „Jak si pořád něco namlouváme.“
    „Pánové!“ vyjela nad nimi hlava, ale tělo zůstalo nadále za hřbitovní zdí. „Vy nevěříte v člověka?“
    
    „My věříme v ženy,“ řekl jeden z těch hlasů, co se podpíral holí, protože ho bolela kyčel.
    „Žena je taky člověk,“ řekla hlava.
    „To jistě. Ale lepší vypadá,“ řekl druhý hlas, který měl černou pásku přes oko, které tam neměl.
    „To z vás mluví chtíč,“ řekla hlava a zmizela dost prudce a nečekaně.
    Těsně před tím bylo vidět v její tváři jisté zděšení, protože tam za zdí nejspíš něco povolilo.

    „Kdo to byl?“ zeptal se hlas od hole.
    „Farář ze sousední vesnice,“ řekl hlas s páskou přes oko.
    „Ach tak! Líbí se mi přesvědčení těhle lidí, že co člověk, to idiot, který netrefí domů.“   
    „Do prdele!“ ozvalo se za zdí.